Ať se přestěhuju kamkoli, stejně tam pořád budu sama se sebou. (Zjištění, které mě kdysi překvapilo.)

Nedostala jsem se na vysokou a poslední rok jsem strávila v Anglii, napsala mi jedna čtenářka. A protože přijímačky na školu jí nevyšly ani podruhé, rozhoduje se, kde má žít a co dělat dál:

Každý den přemýšlím nad otázkou: Česko nebo Anglie? V Anglii si člověk procvičí jazyk, pozná zajímavé lidi,sežene práci. V Česku mám ale rodinu a přátele. Co budu dělat v Česku, když mě nepřijali na školu? Najdu si práci? V Česku mám možnost bydlet s přáteli ve větším městě. Ale není to zas krok zpět? Kdy jindy se dostanu do zahraničí? Opravdu nevím,co mám dělat. Jakým směrem se vydat. Jestli se oprostit od Česka, hecnout se a začít si vytvářet život v Anglii. Nebo se vrátit za lidmi, které mám ráda a kteří mají rádi mě s vědomím, že zklamu své rodiče, kteří ve mě věřili.“

Když jsem se vzpamatovala ze šoku, že někdo, koho jsem nikdy neviděla, ode mě chce radu v tak důležité věci, vzpomněla jsem si sama na sebe v době, kdy mi bylo osmnáct. Já, introvertní šprtka, jsem se přihlásila na DAMU a k mému velkému překvapení mě vzali. Představovala jsem si, že teď mi začne ten pravý, zajímavý život. Že mezi „umělci v Praze“ se všechno změní. Očekávala jsem, že najednou i ze mě bude bohémka, umělkyně, zajímavá holka se spoustou přátel, která pobíhá z jednoho večírku na druhý.

Hm. Asi po půl roce studování v Praze jsem zjistila, že ačkoliv prostředí kolem mě se změnilo, já jsem vlastně pořád stejná. Nestal se ze mě nikdo jiný. Pořád jsem to byla já, i když obklopená bohémským prostředním a jinými lidmi. V tu chvíli jsem z toho byla trochu zklamaná, ale teď, po letech, jsem za tohle zjištění opravdu ráda.

P.S. Milá čtenářko, ať budete kdekoli, moc držím palce! 

Reklamy

12 comments

  1. Taky jsem odjela…do Irska a pak me osud zaval do Italie…odjezdem se clovek nezmeni…ale dostane moznost se „najit“ a pochopit, ktere to Ja je vlastne to jeho prave…kdyz si ted ve sve soucasne rutine pripadam seda a nezajimava (sice jsem stale v zahranci, ale se dvema detmi uz to neni takove dobrodruzstvi jako pri studiich a single zivote 😉 ), vzpomenu si na to sve prave ja, na to, cim jsem prosla, jak me to zformovalo a na chvili je zase lip… hodne ted premyslim o navratu domu – aby se kruh uzavrel…
    Vim, ze me se na radu nikdo neptal…ale jestli muzu – do Anglie bych jela, vzdyt to nemusi byt naporad…a zkusenost je to k nezaplaceni 😉 Hodne stesti!

  2. Jednoznačně zůstat v Anglii, pokud se tam té dívčině líbí. Vrátit se může kdykoli, pravděpodobně to jednou udělá. Žít v cizí zemi je velký zážitek, který formuje osobnost. Sama mám tu zkušenost 🙂

  3. Také jsem pro „zůstat v Anglii“. Nemusí to přece být napořád, ale jakmile člověk doma opravdu zapustí kořeny, už nemá tolik možností si vyzkoušet život někde jinde. Přátele si může člověk udržovat i na dálku, pokud chce (v dnešní době to opravdu už není tak těžké) a Anglie není tak daleko, aby člověk nemohl občas přijet. Mám pocit, že ta dvířka směrem domů zůstávají otevřená mnohem delší dobu, často i celý život, kdežto ta dvířka směrem ven se otvírají jen na čas. A někdy už se podruhé vůbec neotevřou.

    1. Přesně, mám taky tuhle zkušenost. Doma člověku postupně přibývají věci, kvůli kterým už se pak odjet nedá: muži, psi, hypotéky, zaměstnání, děti…

  4. Já přijatý jsem, ale trápí mě, jak dlouho na Masarykově Univerzitě vydržím. Pokud nevydržím, tak je pro mě cesta do zahraničí jasná volba, když vidím, jaká je zde situace, že ani člověk jako já s výučním listem a dvěma maturitami sežene leda tak dělnickou práci.

  5. Moje sestra je kadeřnice a tady s ní zacházeli jak s hadrem (no jo, to je ten mýtus že kadeřnice jsou blbé) a peníze si občas musela pujčit od mamky. Tak odjela jako au-pair, a najednou z toho bylo 5 let v Anglii a vykonávala tam i vlastní práci. Nějak v půlce téhle doby se i vrátila do Čech, přijali ji do Loreal, dali ji možnost udělat nějaký certifikát a byla v kurzu moc šikovná, ale pak u nich pracovala, a zase k ni lidi byli zlí a ponižovali ji. Tak zkusila učit holky na učňáku, ty si ji tam zamilovaly, jenže furt to bylo v Čechách, furt to nebylo ono, peněz málo a zaměstnavatel ji *** na hlavu. A tak se vrátila do Anglie a tam si ji po pár měsících vyhmátla paní vlastnící hotel a kadeřnictví na ostrově Bermuda, a teď už je dva roky tam. Nedávno si zlomila ruku a oni místo toho aby ji vyrazili, že nemuže vykonávat svou praci, ji posadili na pár týdnů do recepce, i jako cizinka dostala v pohodě nějaké peníze z pojištění, za 6 týdnů už zase pracovala takže se jim to čekání vyplatilo. Je mi jasné, že takhle idylické by to v Praze nebylo.
    I jí se moc stýská po rodině ale takhle má alespoň jistotu a klid sama v sobě. Teď přemýšlí, že se vrátí a půjde do školy aby mohla jednou být s dětma ve školce, kdyby žila celou dobu tady, ani by ji to nenapadlo, neměla by v sobě sebedůvěru dělat to, co chce a nebyla dopředu finančně zajištěná. To, že člověk někam odjede, neznamená, že se nemůže vrátit až bude čas. A ty vyhlídky tady nejsou moc růžové… nejvíc nabídek práce je v realitkách a nebo nabízení čehosi na ulici (minulý týden jsem koukala a hledala.. jo možná 2 práce v butiku, ale o to se holky asi perou)

  6. Všemi deseti pro Anglii! Ze zkušenosti vím, že jakmile člověk prošvihne tu správnou dobu, příležitost už se nemusí objevit. A nemusí tam přece být napořád. 🙂 Lidi, kteří byli „venku“, mívají po návratu takový správný náhled, zkušenosti z jiné kultury jsou k nezaplacení atd. atd.

  7. Pokud clovek chce ziskat urcitou zkusenost do zivota, naucit se jazyk a poprat se s mnoha vecmi jen sam za sebe, tak by do ciziny na zkusenou mel vyrazit. Z vlastni zkusenosti rikam, ze cim drive tim lepe. Tim mam na mysli, ze mladsi lovek se rychleji adaptuje, zaradi do spolecnosti….Ziji jiz nekolik let v Londyne, kde jsem si porad jeste uplne nezvykla. Ale s manzelem cizincem se tezko vraci do CR. :o)Zivot v cizine ma velke vyhody, ale zaroven plati i to, ze „sousedova trava se nam temer vzdy zda zelenejsi“. Kdyz jsme v cizine jako turisti, tak ruzove bryle nesundame a realita je pritom zcela jina. Clovek by mel v zivote zit tam, kde se citi vnitrne spokojeny a „srovnany“. Nemeli bychom se ani trapit tim, co tomu reknou rodice a ostatni. On mnohdy zivot nam zmeni nase „dobre minene“ plany tak, ze se tomu ani nestacime divit.

  8. No to né, taky doufám v to, co ty v 18ti … ách, takže se život opravdu nezmění a já budu já a opět sama samička. Aspoň, že jsi mě na to připravila, teď můžu proti tomu bojovat, když vím, že samo to nepřijde a pak vědět, že to opravdu tak musí být 🙂

  9. Ehm, předem se omlouvám za komentáře, kdy Vás oslovuji tykáním. Jsem na to na blozích zvyklá, ale asi se to tu nehodí – navíc, když snad všechny komentáře jsou ve formě vykání. Ale věřte, že to nemělo znamenat, že bych Vás neměla v úctě 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s