Proč si z cest nevozím domů (skoro) žádné fotky

Připadala jsem si trochu jako Marguerite Durasová v Milenci…

Když jsem se včera opírala o zábradlí na přívozu přes řeku Chao Phraya, nechávala se umokřit vlažným deštěm a pozorovala bizarní chatky, vyrůstající na kůlech přímo z hnědé vody u břehu, připadala jsem si trochu jako Marguerite Durasová v Milenci, trochu jako vojáci v Apocalypse Nowa samozřejmě mě okamžitě napadlo, že bych si to měla vyfotit.

Začala jsem štrachat v kabelce, abych vylovila příslušný přístroj. Postupně jsem vyložila na lavičku vedle sebe čaje, které jsem si ten den nakoupila, láhev s vodou, zmuchlanou mapu a hromadu použitých papírových kapesníků. Konečně jsem objevila foťák. Další chvíli trvalo, než jsem všechen nepořádek naházela zpátky a uvedla foťák do provozuschopného stavu.

…trochu jako vojáci v Apocalypse Now.

A než jsem to všechno udělala, chatky na kůlech jsme minuli a loď mířila k přístavnímu molu. Byl to jeden z těch zážitků, který mi utekl mezi prsty právě proto, že jsem se snažila si ho uchovat.

(Na poslední chvíli jsem výhled na řeku vyfotila, ale můj obrázek byl mdlý a nicneříkající – úplně jiný než to, co jsem měla před očima.)

A to je také důvod, proč si z cest nevozím skoro žádné fotografie. Téměř vůbec nefotím lidi, které potkávám, ani jídlo, které ochutnávám, a především ne krajiny a městské scenérie. Fotky (alespoň ty, které jsem schopna udělat já) totiž vzpomínkám nesahají ani po kotníky a to, co si odnáším v hlavě, je daleko barvitější a šťavnatější. Raději proto budu jenom vzpomínat na:

  • bangkokskou švadlenu, která šila oblek na staré singrovce přímo na ulici mezi kolemjdoucími
  • motorizovanou rikšu, ze které jsem málem vypadla pod kola náklaďáku
  • všudypřítomnou vůni jasmínu, benzínu, připáleniny, ryb, deště a pomerančových květů
  • ohlušující zpěv cikád
  • stařenku s wokem, od které jsem si na ulici koupila k jídlu něco velmi podezřelého (ale skvělého)
  • Australana, který mi dlouho vyprávěl o osudovém vztahu, který ho zavedl do Bangkoku, a nakonec, když mi chtěl tu osudovou bytost ukázat, vytáhl ošoupaný obrázek Ježíše
  • páchnoucí tržnici plno divných ryb a neuvěřitelných hromad zeleného listí všeho druhu
  • všechny ty lidi, kteří vám nerozumějí ani slovo, ale když na ně mluvíte, přikyvují a usmívají se
  • obrovské všudypřítomné květy lotosů
  • a tak.

(Když to teď po sobě čtu, znovu mě napadá, že psát si deník je – přinejmenším pro mě – daleko účinnější způsob uchování „konzervovaných“ vzpomínek než fotooaparát.)

Advertisements

8 comments

  1. Já už jsem úplně vzdala snahu fotit scenérie, památky a jiné klasicky cestovatelské fotky. Ve finále stejně vypadají líp na pohlednici či na brožurce, které si domů přivezu taky. Ale právě ty drobnosti, jako neobvyklí lidé na ulici a či obsah mého talíře, to jsou věci, které na cestách fotím moc ráda, abych si je mohla připomínat. 🙂
    Teď mi došlo že je asi první komentář, který zde píšu, takže si neodpustím poděkování.
    Velmi ráda se vracím na váš blog, hlavně vaše články o každodenních drobnostech a radostech mě dost inspirují.

  2. Někdy mám také ten pocit, že fotky nejsou takové, jako to bylo ve skutečnosti… A tak jsem propadla honbě za dokonalou fotografií, abych si pak vždycky, když se na ni kouknu, mohla říct „to je přesně ono“. Díky focení si na svých cestách také možná víc všímám, co míjím. Když nefotím, chodím častěji v zamyšlení a méně koukám kolem sebe… Doporučuji někdy udělat (doma) experiment – „výpravu za skvělou fotografií“ a možná uvidíte, že si v dávno známém městě všimnete detailů, které jste dřív neviděla… :-). A psát deník se samozřejmě také úžasná věc, moc se mi líbí vaše líčení toho, co jste tam viděla a zažila.

  3. S focením mám taky problém. Málokterá fotka skutečně zachytí atmosféru. A abych udělala sto fotek kvůli té jediné perfektní, to se mi moc nechce. Ale ráda si prohlížím fotky ostatních lidé. Třeba na blozích, když jsou ještě doprovázené nějakým příběhem. Pak i vcelku obyčejná fotka dostane nový rozměr.
    Dík za to, že tak hezky píšeš, chodím sem ráda.

  4. Já nedokážu vyfotit fotku, která by to vystihovala. Ale mám jednoho kamaráda a tomu se to vždycky báječně povede. Být někde s ním znamená moct si dokonale vychutnávat atmosféru a zároveň vědět, že u něj uvidím spoustu krásných vystihujících fotek.

    Co nesnáším – když jsme třeba na párty a někdo nás vyfotí a všichni se na to chtěj hned na tý párty podívat. Proč? To přece hrozně kazí atmošku.

  5. Samozřejmě fotografie nezakonzervuje ty užásné vzpomínky, tak jako naše paměť…ale na druhou stranu, když si prohlížím fotografie začínají se mi k nim právě vybavovat ty vůně, chutě a celé to barvité pozadí, které bylo spjatou s tou dobou, místem a s tím konkrétním momentem. Ale také nesnáším ty momenty, kdy chci něco hrozně moc zachytit, ale než vylovím a připravím foťák, vše je pryč. A navíc všechny fotky o kterých si myslím, jak budou úžasné a jak zachycují „tu správnou“ atmosféru, tak jsou doma mdlé a až směšné. Vzpomínky budou vždycky krásnější.

  6. Nebýt fotek, některé vzpomínky bych si tak snadno nevybavila. Většinu věcí, které si pamatuji z dětství – třeba i jak vypadaly pláž – je většinou díky tomu, že jsem si dlouho a často po dovolené pořád dokola prohlížela fotky. Teď to nedělám a kolikrát se divím, kde jsem to vloni nebo před půl rokem byla na třídenním výletě. To je myslím škoda.

  7. ….fotím, i když vím, že ten, kdo fotí, nežije naplno :-))))))……fotím proto, že z toho mám sama radost, konzervuju vzpomínky, snad i atmosféru a upřímně se těším na to, až se večer u PC podívám, jestli JE TO TAM….několikrát se mi stalo, že to tam bylo daleko intenzivněji než když jsem mačkala spoušť….a to je to pravé štěstí…….foťák stále v pohotovosti (a ta velká černá potvora mi taaak překáží), fotím zejména lidi nebo bizarní detaily, a dívám se trochu víc do hledáčku než do nebe……asi druhý extrém…ale zatím mi vyhovuje….oceňují ho i přátelé, kteří se mnou pak fotky sdílejí…..“hele, toho jsem si ani nevšimla…“ :-))))

  8. Přesně takovýhle názor má můj přítel .. nebude fotit a nesustále se zastavovat .. raději to všechno bude pozorovat svým okem, než okem objektivu .. a vlastně .. vlastně má pravdu 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s