Proč chci udržet kontakt s lidmi ze své minulosti – a vůbec se mi to nedaří.

Dnes ráno jsem potkala v metru svou sestřenici. Jako děti jsme spolu trávily každé prázdniny, vařily lekvary z vody, hlíny a trávy pod verandou babiččina domu a několikrát jsem si „vzala za manžela“ jejího bratra – mého bratrance.

Pamatuju si přesně, kdy jsem je oba viděla naposled. Před dvěma a půl lety na pohřbu mojí mámy. A předtím, zase o dva roky dřív, na nějakém jiném pohřbu. Bydlíme všichni tři ve stejném městě, ale vídám je méně často než sestřenku mého muže, která žije v Clevelandu ve státě Ohio.

Pokaždé, když si na ně vzpomenu – nebo pokaždé, když mi přijde pozvánka na bratránkův varhanní koncert – mě popadnou výčitky svědomí. Asi jako bych si vzpomněla na nezaplacenou složenku nebo na dlouho odkládanou návštěvu u zubaře. Proč jsem dopustila, abych s nimi skoro úplně ztratila kontakt? Proč naše rodina neumí držet pohromadě? Proč prostě nezvednu telefon nebo nenapíšu email s pozváním na večeři?

Nejspíš proto, že pořád mám pocit, že je na to dost času. Zdá se mi, že „to přece můžu udělat kdykoli“. Vždycky se najde něco naléhavějšího, co je třeba udělat právě teď. Můj bratranec a sestřenice tady přece pořád tak nějak jsou, skoro na dosah ruky, a můžu jim zavolat třeba příští víkend. Nebo před prázdninami. Nebo možná na Vánoce.

Dnes ráno jsem se sestřenou jela jen jednu zastávku – z Muzea na Můstek – a stihly jsme si říct jen to, kde která zrovna pracujeme.

Hm, doufám, že se příště neuvidíme na nějakém dalším pohřbu.

Advertisements

13 comments

  1. Báro, jestli Vám mohu poradit, pozvěte je na tu večeři. Nedávno mi úplně nečekaně zemřel strýček, nesmírně zajímavý a vzdělaný člověk. Pořád jsem si byla jistá, že ho navštívím a zeptám se ho na spoustu věcí, ale bylo na to samozřejmě dost času a najednou bylo pozdě. Strašně mě to zasáhlo. Na nic nečekejte!

  2. Přeji hezký den,
    v dnešní uspěchané a chaosem řízené době se není čemu divit, že ztrácíme kontakt s blízkými. Podle mého názoru k tomu také značně přispěl internet. Lidé se vídají na sociálních sítích, místo objetí do sebe šťouchají na facebooku a nemají potřebu mluvit o maličkostech, protože jim to zkrátka vyhovuje. Měli bychom však mít na paměti, že jsou to právě tyto maličkosti, které nám dělají radost a umocňují tak kvalitu našeho života neboť není důležité, že se někdo ze známých připojil na Skype, ale že jsme se s ním setkali, popili čaj, zašli na procházku, popovídali si a dali najevo naše emoce, které internet přenášet neumí.

    1. jsem příznivec např. skypu, protože jinak bych s mnohými kamarády ani neměla šanci být v kontaktu, ale pravda je, že objetí a setkání face to face NIC a NIKDY nenahradí :o)

  3. lol, napisanie tohto blogu trvalo urcite dlhsie ako by zabralo zavolanie bratrancovi a sesternici a dohodnutie stretnutia

  4. Život je otázkou priorit. Nedá se stihnout vše co chceme. Nenechte si nadiktovat priority okolím. Stanovte si své. Příbuzní nemusí být nejvyšší priorita. Je nesmysl trápit se tím, že mám priority jiné, než ostatní. Proč je nepozveš? Proto, že máš jiné věci, které mají větší prioritu. Klidně třeba nedělat nic. Nedělat nic je také důležitá činnost.

  5. Nebudem nič radiť, pretože som na tom rovnako. Aj ma to mrzí, ale prevažuje skôr nostalgia za niečím, čo už nie je. Napríklad so sesternicou máme spoločné detstvo, ale to je všetko. Uberali sme sa inými cestami, dnes sme už celkom rozdielne, žijeme iné životy a pravdu povediac si dnes ani neviem predstaviť, o čom by sme sa mohli rozprávať. Podobne to mám s bratancami, tetami, strýkami atď. Cítim k nim takú zvláštnu lásku, akože sme rovnakej krvi, želám im všetkým len to dobré, ale nemám potrebu sa stretávať a nejako rozvíjať náš vzťah. Samozrejme, že už by to i tak bolo iné, ako keď sme sa na dedinskom dvore s obrovským maslovým chlebom v ruke hrali na princezné. A zase smrť by ma zasiahla rovnako, aj keby sme sa stretávali..

  6. Mám to, bohužel, stejně … Před více než rokem jsme se domluvili s mým tátou a udělali velký rodinný sraz. Bylo nás 100 … Bylo to krásné: Byl to druhý sraz a úplnou náhodu po 25 letech. Starší ročníky plakaly … Najednou mi přišlo zoufale líto, že vím víc o lidech (příbuzných), kteří bydlí stovky kilometrů daleko než o těch, se kterými jsem vyrostla, nebo kteří jsou ze stejného města, vedlejší vesnice … I teď je mi těžko, jenom na to pomyslím.
    Je rok a půl pryč a situace se o mnoho nezlepšila. Vlastně o kus ano, „získala“ jsem přece jen pár velmi vzácných kousků. Plánuju další sraz, jen nevím, jestli to dotáhnu do konce. :o) …

  7. Predvčerom sa mi stalo, že v nákupnom centre ku mne pristúpila mladá žena a pozdravila ma. Pretože som nemala ani poňatia, kto to je, otvorene som sa priznala a spýtala sa jej na meno, lebo som si myslela, že je to nejaká bývalá spolužiačka. Keď sa predstavila, znova som ju nevedela zaradiť. Až sa k nám pripojil jej muž, zistila som, že je to sesternica. A tiež sme spolu trávievali každé leto prázdniny u babky, dokonca sme bývali v susedných vchodoch paneláku! Cítila som sa tak hlúpo. A zaumienila som si, že na návštevu pojdem hneď o tri týždne, keď pojdem najbližšie k našim.

  8. Na nic nečekat. Jinak se s nimi budete setkávat fakt jenom na těch pohřbech. V tom horším případě na jejich nebo na Vašem. Vím o čem mluvím. Na spoustu lidí jsem měl spoustu času-a už tu nejsou. To už se napravit nedá a zbyde jenom lítost a výčitky.

  9. Milá Barborko, na vztah musí být minimálně dva – v tomto případě Vy a Vaše sestřenice. Pravděpodobně, ani ona necítí, stejně jako Vy, dostatečně intenzivní potřebu setkání se s Vámi. Vždyť co jí brání v tom, aby Vás na společnou večeři pozvala ona? Pan Werich kdysi vysvětloval, že každý umělec má k dispozici jakýsi pomyslný pytel plný nápadů, ze kterého při své tvorbě čerpá. A protože každý má tento pytel naplněný jinak, pak někdo ho vyčerpá do dna a pro jiného je jakoby bezedný, což souvisí mj. i s tím, jak často do něj ten který umělec sahá. Podobné je to ale i se vztahy – ve Vašem případě bych řekl, že jste pomyslný pytel Vašeho vztahu se sestřenicí vyčerpaly v dětství a nyní je už prázdný, takže je velice pravděpodobné, že případná společná večeře s Vaší sestřenicí by se co do obsahu nelišila od vašeho setkání se v metru – bez ohledu na to, jak dlouho by trvala, odnesla byste si z ní jen informaci, kde teď Vaše sestřenice pracuje:-)

    1. Ale pokud je nepozvete na večeři, nikdy se to nedozvíte. A pak budete stát na jejich pohřbu a nebudete vědět, jestli opravdu mělo smysl se kousnout do zadku a zvednout telefon, něco uvařit a risknout nudný večer. Takže bych to alibisticky zkusila. Ať máte jistotu, že jste udělala maximum. Protože uvažování je jen předehra k činům. Hezký článek, Báro, ale já čekám na pokračování! Bohyně

  10. To je smutný. Ale stává se to spoustě lidí. Je to ten známý rozdíl mezi „důležitým“ a „naléhavým“, kdy člověk kolikrát dělá to, co spěchá, místo aby dělal to, co chce a na čem mu záleží. Ale jinou možností je, že se s nimi třeba nechcete zas tak moc vidět. Carabosse má pravdu… taky jsem měla kolegu, se kterým jsem si ráda povídala a byl moc zajímavý. Když znenadání umřel, uvědomila jsem si, kolik jsem se toho od něj chtěla naučit. A tak se teď snažím vidět každého co nejdřív a naučit se, co můžu, už teď. Protože kdoví, jestli budu mít příště ještě příležitost!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s