Mluvit s cizími lidmi je jeden z nejpodivnějších způsobů, jak být šťastnější

Tak jako většina obyvatel velkoměsta jsem se naučila vyhýbat se na ulicích očnímu kontaktu s lidmi, kteří vypadají, že by se s vámi chtěli dát do řeči. Většinou totiž něco chtějí. Obvykle peníze. Nebo zachránit vaši duši (a peníze až potom).

Zvykla jsem si tedy, že mluvit s cizími lidmi na ulici = otrava a nepříjemnost. Dopadnout to může jen dvojím způsobem. 1) Budu se cítit bídně, že jsem nepřispěla na nemocné děti a nějakému nemocnému dítěti jsem tak jistě přitížila. 2) Budu se cítit bídně, že jsem zase naletěla a pod záminkou nemocných dětí nasypala padesát korun do krabičky nějakému podvodníkovi.

Nicméně přesto se krátký rozhovor s někým úplně neznámým může stát okamžikem euforie, který mě na chvíli rozsvítí můj den. Naposledy se mi to stalo minulý týden, když jsem ráno znovu procházela kolem opletené lavičky na náměstí Winstona Churchilla (teď už tam není, třeba se přestěhovala jinam).

„Ještě si na ni nikdo nesed!“ oznámila mi stará paní, která poblíž venčila pejska. Daly jsme se do řeči a paní mi sdělila několik svých důmyslných teorií o tom, kdo a proč lavičku takto vyzdobil. Odcházela jsem s úsměvem od ucha k uchu, ačkoli nezávazné tlachání s cizími lidmi rozhodně není moje silná stránka. Upřímně řečeno, vždycky mě stojí trochu úsilí, abych s recepční nebo s vietnamským zelinářem prohodila pár slov navíc.

Zvláštní ale je, že po výměně několika bezvýznamných replik („Dneska je větší zima než včera.“ „Ty mandarinky jsou bez pecek?“), jejichž vyřčení mě stálo docela dost energie, si obvykle odnáším lepší náladu a víc energie, než jsem měla předtím.

Jak je to možné?

Jednu z možných odpovědí jsem našla ve studii psychologa Williama Fleesona, který během dvou týdnů sledoval skupinu lidí a zaznamenával jejich chování a souběžně, jak se přitom cítil. Zjistil, že i nejzarytější introverti mají lepší náladu, když se přimějí chovat se „hovorně“ a „asertivně“.

Reklamy

6 comments

  1. Ve městě jsem na tom podobně, obzvláště na ulici očekávám podobné akce, jako vy.
    Ale bydlím na malém městě a jednu z velkých výhod tohoto bydlení vidím v tom,že se znám s většinou obyvatel. Jen to, když jdu ráno do práce a prohodím pár slov se sousedy mi to ráno projasní. Prostě mám ráda ten pocit sounáležitosti a kontakt.
    V práci pracuji za přepážkou a dávám si záležet na tom, že se snažím rozjasňovat prostředí prostřednictvím slova a úsměvu. Opravdu stačí k pozdravu prohodit pár slov a lidé se usmívají, případně rozpovídají. Někdo se sice tváří nedůvěřivě, zvláště obyvatelé větších měst nebývají na takový „pokec“ zvyklí, ale asi si říkají, že to patří k místnímu koloritu a pak i pustí nějaké to slovo…. . Ale opravdu vím, že úsměv je stejně nakažlivý, jako zívání.

  2. Připojuji se plně k mínění paní/slečny Evy a doplňuji ještě o zahraniční zkušenost. To, co je v Česku na venkově normální, že se lidé spolu baví na potkání, je v Německu i ve velkých městech, hlavně v obchodech, obvyklé, zatímco v českých velkoměstech je to naprosto nepředstavitelné. Pod pojmem Německo, ale rozumím to nekomunistické západní. To východní je na tom podobně jako Česko. Já tady v Praze hrozně nerad chodím něco nakupovat, k tomu mě musí vždycky manželka dokopat. Když vidím ty opuchlé ksichty prodavaček, někdy skoro němých, jindy s naučenými frázemi „Co mohu pro vás udělat?“ nebo „Co dál?“, tak se musím moc ovládat, abych zůstal klidným. V Německu však jdu rád nakoupit a musím nutit manželku, aby šla se mnou. Ona mi oponuje: „Jdi tam sám, ty se tam zase budeš vybavovat půl hodiny a já spěchám!“ Tam se bavím s kde kým, i na úřadě, i na poště, v restauraci, v hotelu, u holiče, v kasinu, v bance – prostě všude! Mezi takovými lidmi já pookřeju a proto tam jezdím tak rád. Život v Praze, kde si člověk musí stále hlídat kapsu s peněženkou, jakož i zaparkované auto, ve kterém nesmím nic nechat ležet a prý mám mít i prázdnou, otevřenou palubní přihrádku, abych nedráždil zloděje, tak to mě do slova a do písmene ubíjí…

  3. Chvála Bohu za miniaturní vesničku. Veškerá konverzace se odbyde na úrovni „dobrý den!“ nebo „nazdar“, podle věku osloveného. Žádná další konverzace. Maximálně v krámě s prodavačkou, jestli mi na zítřek stihne objednat chleba. Dokonalé.

  4. Mluvení s lidmi anebo před lidmi mi vždy dělalo ohromné problémy. Měl jsem vždy velkou trému, která se s věkem zvětšovala až na panický strach. Až do té doby, než jsem objevil několik jednoduchých metod, které mi změnili život. A teď prezentuji pro stovky zákazníků. Svoji osobní cestu, která trvala neuvěřitelných 5 let jsem popsal na mém webu. Stáhněte si a přečtěte i knihu zdarma Já, Strach a Prezentace. Zdeněk

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s