Co doopravdy stojí za to, abychom se kvůli tomu vzdávali spánku?

Margaret Thatcherová nebo Napoleon prý spali čtyři hodiny denně. Když spím čtyři hodiny já, následující den si připadám skoro přesně tak, jako bych měla kocovinu (jen bez těch zábavných vzpomínek na předcházející večer). Svět kolem sebe vnímám jenom napůl, jsem zimomřivá a celým dnem proplouvám za pomoci trvalého přísunu čokolády. Rozhodně bych v tomto stavu nemohla vést armádu nebo britskou vládu (proto to asi nikdy nedotáhnu tak daleko). Když se dost nevyspím, nejsem s to být doopravdy vzhůru. Nemluvě o tom, že už vůbec nejsem s to být šťastnější.

Jednou z mých nejopojnějších, trochu dětinských, trochu záškoláckých radostí (dopřávám si ji asi tak jednou týdně) je nechat plavat všechnu práci, kterou jsem si na večer naplánovala, a jít spát zároveň s dětmi. Nebo ještě dřív. „Jiná možnost, než chodit dřív spát, neexistuje. Vstávat později nemůžete. Už teď patrně vstáváte v tu nejpozdější hodinu, jaká je pro vás přijatelná,“ říká Tony Schwartz, zakladatel webu The Energy Project (v mém případě má stoprocentní pravdu).

Problém je v tom, že spánek v mém životě pořád soupeří o prostor s jinými, taky důležitými činnostmi. Když jsem se pokusila udělat si seznam věcí, kvůli kterým zůstávám nejčastěji příliš dlouho vzhůru, zjistila jsem, že jsou vlastně jenom dvě. Práce, která nepočká na zítřek, a televize. To první je ošemetná věc: práce má často sklon předstírat, že nepočká na zítřek, i když by klidně mohla. To druhé je prostě dáno mou neschopností zmáčknout ten správný čudlík a jít si lehnout. Obvykle totiž nejde o to, že bych bez dechu sledovala nějaký úžasný film, který není k dostání na DVD a už nikdy ho nikde nebudou opakovat. Vypadá to spíš tak, že v půl druhé v noci bezduše zírám na x-tou reprízu nějakého seriálu, který má jen tu přednost, že ode mě nežádá ani tu nejmenší duševní investici. Takže ano, občas se mi stává, že jdu spát v půl třetí kvůli stopadesátému dílu Sběratelů kostí. Pokud se jednou naučím to nedělat, určitě budu šťastnější.

A kvůli čemu stojí za to – aspoň občas – přece jen zůstat vzhůru? Ano, věřím, že pár takových věcí existuje.

  • Sex. Aspoň v určitém období života.
  • Děti. Kdy jsou malé nebo nemocné. Stejně vám nedají na vybranou.
  • Čtení. Kniha, která mě donutí pozdě v noci polykat stránku za stránkou (a neusnu u ní) je skoro určitě jedna z těch, které si budu pamatovat celý život.
  • Povídání s přáteli. Po půlnoci a po láhvi vína se ty důležité věci říkají prostě nejlíp.

Ale pokud se dlouho pořádně nevyspíte, ani jedna z uvedených věcí stejně nestojí za nic. 

Advertisements

4 comments

  1. Moje nejoblíbenější doba je mezi 23:00 a 01:30, to je všude ticho a já mohu nerušeně přemýšlet, vzpomínat a psát. Spát jdu tehdy, když se dostaví tzv. „MŽUTKA“, tedy tím myslím ospalost, pak usnu během několika vteřin. Když ale jdu spát bez mžutky, tak to usínání trvá poměrně dlouho i 1/2 hodiny…

  2. Nejen Napoleon, dneska už je mnoho lidí, spících polyfázově. Dohromady to pak udělá kolem 3 hodin. Doporučuju vyzkoušet, budete mít času až až 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s