Jasně, jít za svým snem je prima. Ale někdy se prostě musíme naučit mít rádi tu práci, kterou právě děláme.

Vystudovala jsem scenáristiku na FAMU a když občas čtu jména svých někdejších spolužáků v titulcích českých filmů, je mi trochu teskno. Proč jsem hned po škole vklouzla do pohodlného zaměstnání v redakci časopisu? Proč jsem víc neriskovala, neměla vlastní vizi, nenapsala celovečerní scénář a nesnažila se ho někde udat? Proč jsem vyměnila uměleckého holuba na střeše za redakčního vrabce v hrsti?

Odpověď zní, protože jsem to tak prostě chtěla. A i když je mi to někdy líto (asi tak dvakrát, třikrát do roka, když mí ex-spolužáci přebírají České lvy nebo uvádějí své filmové premiéry), pravda je, že chodit do normální práce mě vlastně docela baví. Baví mě přijít ráno do redakce první a v klidu si uvařit kafe. Baví mě poslouchat povídání kolegů. A ano, baví mě pravidelně každý měsíc v předvídatelném termínu dostávat výplatu.

Četla jsem spousty různých inspiračních článků o tom, že je nutné jít za svým snem, dát výpověď z nudné práce, pár let v žít v chudobě, riskovat všechno, zadlužit se, chodit na konkurzy, v garáži montovat svůj vynález nebo v chudém podnájmu psát svůj životní román… Ale málokdy se člověk dočte o těch zástupech lidí, kteří tohle všechno udělali a přesto se jim sen nesplnil, jejich vynález/román nikoho nezajímá a v tom chudém podnájmu zůstali na neurčito. Protože každý prostě není Steve Jobs.

Proto mě docela potěšilo, když jsem narazila na článek psycholožky a koučky Judith Sills o tom, jak mít rád tu práci, kterou právě teď máte. Bez ohledu na to, jestli to je nebo není vaše vysněné povolání.

Judith Sills radí:

Myslete na oblíbené momenty svého pracovního dne. Mohou přímo souviset s vaší prací (v mém případě jsou to třeba rešerše k článkům) nebo taky nemusejí (postávání u kávovaru).

Hýčkejte si vazby se svými kolegy. Jistě, kolegové z práce nemusejí být vaši opravdoví přátelé. Ale trávíte s nimi tolik času, že ať chcete, nebo ne, začnou vám být svým způsobem blízcí.

V každé práci se můžete něco nového naučit. I když to není třeba úplně to, co jste původně chtěli, jednou vám to může být k užitku.

Firemní večírky. Stravenky. Dovolená. Vstupenky zdarma do bazénu. To všechno vlastně vůbec není špatné.

Peníze. Když už nic jiného, kvůli nim stojí za to oblíbit si skoro jakoukoli práci.

Reklamy

7 comments

  1. Jako obvykle skvělý a povzbuzující článek! Vidím to úplně stejně. Najít si na své práci, to, co mne bude bavit, naplňovat, dávat jí smysl… to samo je dobrý důvod ke štěstí. Nemůže být každý hvězda, vynálezce, objevitel, génius…

    (A nebo, jak říkal Werich: „Když už člověk jednou, je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je a ne to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“)

  2. Moje životní krédo bylo: Já nežiju proto, abych pracoval, ale pracuji proto, abych žil. A když už tedy musím pracovat, tak se snažím, aby mě práce bavila pokud to jde a když to nejde tak dám výpověď a najdu si něco jiného, co mě bude bavit víc. Tak jsem třeba po deseti letech práce u prkna, coby konstruktér přišel na to, že mě to vůbec nebaví, inu, dal jsem výpověď a předělal se na programátora a posléze na systémového analytika…

  3. Vystudovala jsem ekonomii, protože mi rodiče radili, že je to praktické. Až po letech a řadě oklik jsem se konečně dostala k práci, která mne baví a po které jsem toužila – redaktorka dětských knížek. Užívám si to a konečně mám pocit naplněných ambicí.

  4. Díky za tenhle článek!
    Ve svých jednadvaceti řeším, co a jak studovat – abych mohl pracovat a žít podle svých snů. Postupné poznávání „kruté“ reality je mnohdy dost frustrující.
    Je dobré si připomenout, že hlavně záleží na osobním postoji – a že člověk nemusí být Steve Jobs nebo ve vysněné (neexistující?) práci, aby byl spokojený 🙂

  5. No, co na to říct… někdy je to hodně těžké alespoň kvůli penězům vydržet v práci, ve které vás ubíjí smutný fakt, že trávíte TOLIK času s lidma, se kterými si nemáte co říct. Ba co víc, jeden by to pojmenoval jako „dlouhotrvající nepřekonatelné neshody“ – prostě závist, nevraživost, kastování, kamarádíčkování, neupřímnost a nic jiného. Jediná možnost potom je změna. Bohužel.

  6. To, že mám vlastně výbornou práci (která mě sice nebaví, ale poskytuje vlastně určitý pozitivní stereotyp) a spokojený život, jsem si znovu uvědomila po shlédnutí filmu Poupata. Velká depka a probuzení, že to tak vůbec být nemusí ….

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s