Co mi taky dělá radost: být u toho, když se rodí vzpomínky

Rozárčin dopis Ježíškovi. Vypadá poeticky, ve skutečnosti je to ale téměř do detailu překreslený katalog hraček z reklam.

Jednou, když mi byly asi čtyři roky, jednou jsme čekaly s babičkou na dědu, který přišel pozdě k obědu. Vyhlížely jsme ho u okna. Pak se objevil na konci ulice, šel s dvěma nebo třemi fešnými kolegyněmi v nejlepším věku, které se smály na celé kolo – asi nějakému jeho vtipu. A babička se hrozně zlobila. Ani ne tak proto, že přišel pozdě. Ale že se u toho smál. To ji zlobilo.
Moje úplně první vzpomínky jsou všechny takové: útržkovité, němé a mnohokrát dobarvované na základě pozdějších zkušeností, vyprávění a fotek. Jak bych si třeba mohla ve čtyřech letech všimnout, že ty kolegyně byly „fešné“ a „v nejlepším věku“? Jak bych mohla chápat, proč se doopravdy babička zlobí?
Zajímalo by mě ale, co z toho, co prožíváme právě teď, si v podobě vzpomínek uchovají moje děti. Budou vzpomínat na zdobení perníčků? Nebo na to, jak se přitom porvaly o zdobítkou s hvězdičkovým otvorem? Na posílání dopisů Ježíškovi? Nebo na to, že (zase) nepřinesl nějakou důležitou položku ze seznamu? A jak se jejich vzpomínky během let promění a jak se budou lišit od těch mých? Budou se mi líbit? Budu je aspoň trochu poznávat?

Reklamy

3 comments

  1. Mně se moc vzpomínek z ranného dětství vybavuje až teď, když mám sama děti. Jakoby naskočí podobná situace kdysi dávno. Můj tatínek tyhle moje mozkové objevy miluje, myslím, že nás sdílení těch nově nalezených vzpomínek sblížilo.

  2. Vzpomínky jsou dle mých laických představ nahromaděny v hlavě jako uhlí ve sklepě. Když přivezou novou várku, tak to staré uhlí zasypou a protože to uhlí vypadá stejně, tak se to smíchá a nepozná se, co bylo dřív a co potom. Když jsme ještě kdysi topili uhlím, bylo mojí povinností denně nanosit uhlí ze sklepa a tak vím, že když tam někde vespod byly krásné brikety a člověk se vrstvou uhlí a mouru dohrabal až k nim, tak se snažil dál a dál vrtat a vyšťourávat další brikety. A já když takhle náhodně narazím ve vzpomínkách na nějakou briketu, tak se mi začnou vybavovat i další souvislosti, které jsem už zapomněl. Možná, že můj příměr vzpomínek a uhlí kulhá na obě nohy, ale já to tak holt vidím.
    Ta malůvka v perexu Vašeho článku, Barbi, se pro mne stala také takovou „briketou“ v uhlí vzpomínek…(viz odkaz)

  3. Myslím, že co se týče vzpomínek, platí velmi často Sovákovo heslo: „Nač kazit tak pěknou historku pravdou.“…..člověk si něco vybaví a pokud to není zrovna truchlivé, většinou to malinko přizdobí, aby se to okolí lépe strávilo…..a během let se pak hranice ozdůbek a reálity smažou….nakonec i mluvčí hluboce věří tomu, co před lety dozdobil.
    PS: Mám moc ráda Váš blog.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s