Rada z Pixaru: Neříkejte „ano, ale…“, říkejte „ano, a…“

Vždycky jsem měla ráda animované filmy ze studia Pixar: Úžasňákovy, Příšerky s. r. o., Vzhůru do oblak, Vall-iho. Ani ne tak kvůli jejich jistě úžasné digitální animaci, ale spíš proto, že nedělají z dětí hlupáky, baví i dospělé, aniž by jim podlézaly smrští popkulturních hlášek, nepletou si emoce a kýč a dokážou jednoduše podat i tak vážná témata, jako je manželská krize, ztráta partnera nebo osamělost ve stáří.

A pak taky proto, že jsou prostě neuvěřitelně zábavné.

Andrew Stanton, režisér Hledá se Nemo, v jednom rozhovoru prozradil zajímavé pravidlo, které se v Pixaru dodržovalo už od časů Příběhu hraček. Na kreativních poradách nad scénářem nesměl nikdo říkat „ano, ale…“. Na každý nápad mohli ostatní reagovat pouze slovy „ano, a…“. „Ano, ale…“ je podle něj ten nejsnadnější způsob, jak každý nápad zviklat a zpochybnit hned v zárodku. Kdežto „ano, a…“ znamená, že nápad rozvíjíte dál, přidáváte k němu další hodnotu.

„Když chcete něco vytvářet, potřebujete ovzduší naprosté důvěry, aby si lidi troufli jít s kůží na trh,“ dodává k tomu Stanton.

Advertisements

11 comments

  1. My jsme měli pravidlo absolutně nehodnotit. Nejprve se psaly i naprosto šílené nápady, teprve potom se nad nimi uvažovalo. Obvykle nejlepší řešení najdete odvozením od úplné pitomosti. Otázka pak zní: „Je to dostatečně šílené, aby to fungovalo?“

  2. Školím toto pravidlo na kurzech „zvládání námitek“ už léta… …a léta se mi stává že si při tom účastníci ťukaj na čelo jak to zní/vypadá nesmyslně. Zvláště pak vyložení exaktníci – ti dokonce často vyloženě protestují že matematicky není možné rozporku ALE, nahrazovat spojkou „A“ 🙂

  3. Věřte nebo ne, moje maminka mě častovala tímto milým dvojslůvkem- ano, ale – ta kuchyň je pěkně uklizená, ale tohle bylo špatně, tohle si udělala taky dobře, ale ještě to mohlo být lepší. A můžu říct, že teď, na prahu dospělost zjišťuju, že za každým svým úspěchem vidím to protivné ale. Snažte se lidi kolem sebe chválit přímo bez žádného ale. Odstranit ho jde strašně obtížně.

  4. neznám pohádky tohohle typu ze studia Pixar, nicméně metoda
    vyjadřování se k poznámkám ano, a…. je myslím skvělý nápad.
    přesně jak píšete Báro, vytváří to pocit důvěry …

    a pak se dají vymýšlet neuvěřitelné věci 🙂

  5. Teprve komentář od Báří Bagdaleny mně upamatoval na to, jak jsem i já trpěl pod častým „ANO, ALE“ od mé matky, kdykoliv jsem přivedl domů nějakou kamarádku. Moje máti je vždycky a bez výjimky hodnotila takto: „Víš Mirku, ta Sylvie je docela hezká dívka a zdá se, že je i slušná, ALE…“ To jméno bylo vždy jiné a za tím ALE následovalo také úplně jiné zdůvodnění. Takže nakonec jsem usoudil, že žádná žena na světě mne není hodna, protože všechny mají ty-a-ty nemožné vlastnosti. Dokonce i v mých 50 letech, když k nám do Německa přijela máti na návštěvu a já ji představil svoji známou Ludmilu, prohlásila po jejím odchodu matka zhruba toto: „Víš, ta paní Ludmila, je velice sympatická dáma, ALE vadí mi, že tenkrát v Česku točilo pivo.“ Já nato: „Ale, máti, ona nikdy netočila pivo, ona jen pracovala jako ekonomka na stadionu, kde také byla restaurace.“ Matka oponovala, že jí to nevěří a já jsem se rozhorlil: „Přece i kdyby točila pivo, tak mi to nevadí!“ A matka dodala: „Mně by to přece taky nevadilo, ale proč ti lže?“…

  6. Jde o to, že „ano, ale…“ je takové slušné, zakuklené „ne“. A v anglofonních zemích se, pokud vím, „ano,ale…“ považuje za uctivé vyjádření nesouhlasu. „Ano a“ už ale vyjadřuje souhlas a vyžaduje další rozvíjení myšlenky. Je to hezký psychologický trik, jak omezit negativní přístup a rozvíjet kreativitu. Jdu si pustit Toy Story.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s