Může být nepíšící propiska horší než poprava, vězení nebo ochrnutí?

„Tohle je nejšťastnější okamžik mého života.“ „Byla to úchvatná zkušenost.“ „Mnohem víc si díky tomu vážím lidí i věcí kolem sebe.“

Autory výše zmíněných výroků nejsou vítězové televizních soutěží, účastníci zájezdů do exotických zemí nebo oslavenci na narozeninových večírcích. Naopak. Ten první (o nejšťastnějším okamžiku) pronesl pod šibenicí Adolph Fischer, popravený jako účastník dělnických nepokojů v Chicagu v roce 1887. Autorem toho druhého je propuštěný trestanec Moreese Bickham, který jako „úchvatnou zkušenost“ popsal 37 let ve vězení za to, že se bránil útoku Ku Klux klanu. Třetí spokojený šťastlivec je Christopher Reeve, představitel Supermana, který ochrnul po pádu s koně.

Všechny tři příklady jsem objevila v knize psychologa Daniela Gilberta Stumbling on Happiness. Ten tvrdí, že velké životní tragédie – nemusí to být ani desítky let vězení nebo ochrnutí, stačí ztráta zaměstnání, rozvod nebo propadnutí u státnic – nás ve skutečnosti zdrtí míň, než si myslíme, když si je pouze představujeme. „Negativní události nás zasáhnou, ale ne tak moc a ne na tak dlouho, jak očekáváme,“ píše Gilbert.

Jak to? V okamžiku, kdy jde do tuhého, se podle něho nastartuje náš vnitřní imunní systém, který nám automaticky pomůže najít na tragédii něco pozitivního a zmírnit tak utrpení. Tahle sebezáchovná imunita ale nefunguje na prkotiny jako jsou nepíšící propisky, ukopnuté palce nebo dopravní zácpy. Těm tak zůstáváme vydáni napospas bez ochrany a v poměru ke své bezvýznamosti „cvičí“ s naší psychikou mnohem víc, než by si zasloužily. „Paradoxním důsledkem je, že někdy je obtížnější vykřesat v sobě pozitivní pohled na špatný zážitek spíše než na velmi špatný zážitek,“ píše Daniel Gilbert.

Ve vězení jsem nebyla. Na otázku v titulku samozřejmě odpovídám: „Jistěže ne!“ Ale pravda je, že na rozbité propisce nevidím pozitivního vůbec nic.

Reklamy

9 comments

  1. Knihu Daniela Gilberta jsem četla a považuji ji za velmi inspirativní čtení. Bylo zajímavé zjistit, jak si sami a vytrvale šlapeme po štěstí. 🙂

  2. Je to fakt, rozcilujeme se na prkotinama a zkracujeme si udajne zivot (to jsem kdysi cetl, ze kazde rozcileni zkrati cloveku zivot, ale jestli to je pravda…….). Ja se snazim ridit heslem Pokud nejde o zivot, jde o …… Ale stejne me obcas vytoci uplna kravina. Musim vic trenovat 🙂

  3. Já mám takovou náturu, že se vždycky snažím i na těch malých špatných zážitcích najít něco pozitivního. Kdo mě zná, ten říká že jsem zavilý optimista a asi na tom něco pravdy je. Třeba když jsme se vraceli s manželkou a dcerou z Norska domů, ukopl jsem si palec v sandálech. To se mi cestou tak zhoršovalo, že jsem nakonec nemohl ani šlápnout na plyn, jak to bolelo. Udělali jsme tedy neplánovanou zastávku v Dánsku v Kopenhagenu a to bylo dobře, ošetřený palec se do druhého dne uklidnil a já jsem poznal krásné město, do kterého bych se normálně asi nikdy nepodíval…

  4. Dobrý den , já se zase pokud možno snažím , abych nemusil být na nikom závislý a něco po někom chtít , spíš někomu pomoci , čímž zařizuji , že nemůže dojít k rozčilení , ale občas se stejně musím někomu bránit a tomu se vyhnout vždy nejde . Dále se pokud možno zbavuji věcí , které mne činí zavislými na někom . Tím mi zbývá pak dost času na to , co mne baví .

  5. Že není na nepíšící propisce nic pozitivního? Ale kdeže… konečně člověk dostane příležitost šáhnout po té „trapné“ růžové, smutně se krčící ve stojánku s ostatními „nudnými“ písadly a ještě má k tomu dokonalou výmluvu pro okolí a nemusí věřejně přiznávat, že tuhle „šílenou“ propisku má vlastně strašně rád a nebo je to přesně ta situace kdy konečně může svobodně odložit darovanou propisku, která mu nevyhovuje a nebo se prostě jen konečně odhodlá použít kromě kousku papíru novou aplikaci v telefonu, která na svoji příležitost stále čeká a uhýbá známému faktu, že papír je prostě papír a tak nemá prostor ukázat jak je důmyslná a úžasná… a když není ani jedna z těhle možností, člověk aspoň potrénuje svoji paměť a může být na sebe hrdý, že si danou věc zapamatoval a nebo ji s klidným srdcem zapomene, protože to zřejmě nebylo tak důležité… Asi jsem věčný optimista, ale já na nepíšící propisce vidím spoustu pozitiv 😉 Apropó… Všechno nejlepší k svátku, Barboro 😉

  6. I já se připojuji ke gratulaci: „Ať žije Barbora, a kdo je víc!“ Váš blog Barbi, je opravdu něco, co člověk jen tak nenajde a to myslím vážně. Až do nedávna jsem si skromně myslel, že nejlepší blog je můj – a on je to Váš!…

  7. Nepíšící propiska je bezvadná věc! Sbírám je. Mám jich celou krabici. S dětmi s nima pak kreslíme na čtvrtku, válečkem naneseme barvu a to je pak takové překvapení co se objeví 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s