Na co potřebujeme kamarády z dětství? Jsou svědci našeho mládí

Nedávno jsem někde četla o výzkumu, týkajícím se starých dam žijících v domech s pečovatelskou službou. Staré paní si rády popovídaly s kýmkoli ze svých sousedek. Ale když potřebovaly probrat nějakou  emocionální záležitost, nešly s tím za sousedkou: raději zatelefonovaly kamarádce z mládí. I když ji mezitím neviděly třeba desítky let.

Taky mám pár takových – kamarádek, které znám od první třídy základní školy.  Nevídáme se nějak moc často. Naše životy jsou tak odlišné, jak jenom můžou být. S vyprávěním o své současné práci bych u nich nejspíš moc nepochodila.

Ale kdybych potřebovala dodat odvahy, půjdu s tím za nimi. Proč? Protože mě znaly dřív, než se ze mě stala matka dvou dětí, něčí manželka nebo zaměstnankyně. Dokonce dávno předtím, než jsem se naučila řídit nebo lyžovat. Znaly mě dřív, než jsem byla paní nebo slečna – znaly mě, když jsem byla holka. Byly prostě u toho a tím pádem mám pocit, že mám u nich schovanou tu část sebe, se kterou ve svém každodenním životě nepřicházím moc často do kontaktu. A potřebuju ji občas připomenout. 

Advertisements

14 comments

  1. Toto ma úplne dostalo.. Priateľstvá vznikajú celý život, ale tie z detstva sú akési iné, netvrdím, že krajšie či hodnotnejšie, ale iné – také, čo už v dospelosti jednoducho nemôžu vzniknúť. Krásne píšete, poznali sme sa skôr, než sme boli niekým.. Možno sme boli vtedy viac skutoční než kedykoľvek potom.. a našu dušu to tam proste ťahá.

  2. Je to velice zajímavá úvaha, i když si myslím, že se to týká pouze žen. Já třeba nemám ani jednoho kamaráda z dětství a nikdy jsem se ani o žádného nezajímal. Teprve v dospělosti jsem získal kamarády, s nimiž se stýkám dodnes. Jsem výjimka, nebo je to čistě dámská záležitost…?

  3. A což teprve kamarádi z dětství. Já svou první školkovskou lásku potkala na brigádě v pekárně po patnácti letech. A stále si vzpomínal, jak jsem ho majzla lopatkou :-))

    1. Neuniklo, vím to tom, díky za upozornění. I když vlastně nevím, jestli se z toho mám radovat: „Ne, do Mladé fronty ji jako autorku nelákáme…“ 🙂

  4. Já mám zase pocit, že je důležité udržovat stará přátelství proto, aby člověk nezapomněl, kým v určitých fázích života byl.

  5. Pro mě je důležité, když si uvědomím, jak dlouho už toho či onoho člověka znám. Když je to dlouhá doba, roky nebo desetiletí, tak mám pocit, že se na něj můžu spolehnout. Že když nezklamal za takovou dlouhou dobu, tak je to cenný člověk a cenný vztah.

  6. Měla jsem takového kamaráda, znali jsme se skoro celý život, přes dvacet let, vyrůstali jsme spolu, trávili spolu každý den. Před rokem jsme se odstěhovala a říkala si, že mě nepotřebuje, že zvládne všechno, co si usmyslí, že už každý žijeme jiný život. Na začátku listopadu spáchal sebevraždu. Mám pocit, že mě nikdy v životě nezklamal, ale já jeho neustále, protože jsem měla pocit, že je moje životní jistota, že když se nevídáme, že je šťastný, že nemá žádný problémy, protože by to zkazilo moje představy o bezstarostným období, který jsme spolu prožili.

  7. Taky nemám, jako Mirek žádnou kamarádku z dětství, tedy takovou, se kterou bych se stýkala. Podle článku autorky mám ale čeho litovat…

  8. „Naše životy jsou tak odlišné, jak jen mohou být“ – ? Vážně? Já mám taky kamarádky od první třídy, všechno, jak popisuješ se na ně skvěle hodí, úplně mě to dojalo… Jen si myslím, že ty, co mi z dávných dob (základky, gymplu i třeba vejšky) zůstaly, jsou na tom podobně jako já, jen v různých variantách a fázích. A jsou to moje nejcenější kamarádky, které mám.

  9. moc hezký text … dostala jsem na něj odkaz od kamaráda z mládí… bylo nám 14-18, když jsme se potkali (spolužáci z gymplu), absolvovali jsme spolu období, kdy jsme si utvářeli názor na svět, kdy si svět začal všímat nás. Bylo to krásné, intenzivní, plné emocí … Většina mého okolí prorokovala, že takhle intenzivní vztahy nevydrží, pominou, rozprsknem se do světa…. Byly i těžké chvíle, opravdu to tak vypadalo, ale nestalo se a já dodnes cítím absolutní klid v duši, když jsem s nimi a intenzita mých sympatií vůči nim je stále konstantní a považuju tento stav opravdu za štěstí :o)

  10. V dětství jsem měla jen jednu opravdovou kamarádku. Nevídám se s ní. Viděla jsem ji před dvěma léty a kupodivu jsme byly schopny navázat tam, kde jsme někdy v osmnácti skončily, když jsme se rozestěhovaly. Opravdu mě překvapila ta blízkost, která mezi námi byla. Přesně tak, jak píšeš ve svém článku. Nebyly jsme zatížené rolemi, které jsme získaly během života. Naše mysl umí kouzla.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s