Pěstuju si zbytky své divnosti

Vy jste divná rodina,“ setřela mě v páté třídě spolužačka Monča. Už si nepamatuju, v čem naše divnost tehdy měla spočívat. Hlavně jsem obdivovala její neochvějnou jistotu, že jejich rodina divná není.

Povědomí o tom, že jsem nějaká divná, jsem si potom nesla docela dlouho. Hodně divná jsem si připadala třeba při vybíjené na hodinách tělocviku. Extrémně divně jsem se cítila v tanečních. Naopak na okresním kole matematické olympiády jsem se cítila skvěle, protože většina soutěžících byla už na první pohled mnohem divnější než já. Tehdy jsem ovšem ještě nevěděla, že divný a jiný než ostatní si ve skutečnosti připadá skoro každý.

Od té doby se ovšem mnohé změnilo: moje osobní divnost z velké části vyprchala a její zbytky mě už netíží. Nesnažím se s ní (nebo s tím, co z ní zbylo) bojovat. Naopak, pěstuju si divnosti, inspiruji se z nich, mám z nich radost.

Raduji se například z toho, že:

…mám doma obrovskou krabici klubek, ze kterých se někdy snažím plést zcela neužitečné věci

nepiju pivo, (ale jinak skoro všechno)

…mám tajnou vášeň pro červené boty (z nichž některé si už asi nikdy netroufnu vzít na veřejnost)

…jsem samouk na klavír (umím přeslabikovat začátek Na krásném modrém Dunaji a prvních pár taktů Pro Elišku)

…mám tak velkou hlavu, že většina klobouků konfekční velikosti je mi malá

…vlastním několik desítek návodů na výrobu plyšových a pletených zvířátek

…jsem v pětatřiceti chodila na hodiny baletu

…jsem nikdy neviděla seriál Nemocnice na kraji města 

Advertisements

24 comments

  1. jsem rád, že jsem na Vaši stránku narazil:)! na twitteru. na Vaše doporučení teď někdy z minula jsem si koupil Projekt štěstí a po víkendu mám třetinu knížky za sebou a už se těším na večer, až si Gretchen zase přečtu… fandím a díky:)!! Petr

  2. Já mám taky obrovskou hlavu a většina konfekčních klobouků (i pánských) je mi malá. A všichni mi říkají, že to není vidět.

  3. Byli jsme s mojí šestiletou dcerou Brigitou taky „divná rodina“. Po rozvodu s manželkou a jejím odstěhování se, jsme v roce 1976 slavili první Vánoce jen tak ve dvou. V celém Německu, kde jsme žili, jsme neměli vůbec nikoho příbuzného. Brigitka si napsala Ježíškovi o modrý kočárek na panenku a já jsem jí ho tedy trochu předčasně koupil a uschoval ve sklepě. Jenže potom, týden před Štědrým večerem, si vzpomněla a napsala Ježíškovi, že by chtěla radši kočárek červený, jako má její kamarádka Bianca. Snažil jsem se jí přesvědčit, že modrý kočárek je mnohem hezčí, ale nic to nepomohlo, a tak jsem musel koupit ještě červený, aby nebyla zklamaná. Byly to moje nejsmutnější Vánoce, ale aspoň dcerka byla šťastná, že dostala dva kočárky…

  4. Dobrý den, dneska jste mi udělala radost. Pocházím z divné rodiny a sama jsem pořád divná. Obrovské krabice s klubky mám dvě, piju jen pivo nealko, klobouky i brýle jsou mi dobře jen pánské, na balet jsem chodila ve 42 letech 🙂

  5. Mám doma kufřík s třešněma, ve kterým skladuju bavlnky a korálky, protože nejsem schopná se naučit plést, štrykovat, háčkovat… nebo jak se tomu všemu říká. 😀
    Přestávám pít pivo, prostě mi najednou přestává chutnat.
    Poslední dobou už se snažím si nekupovat věci, který neunosím, takže u nákupů přemýšlím a kromě jedněch botů na podpatku je to v pohodě.
    Klávesy mám ve starém bytě, kde už rok nebydlím, ale poslední dobou přemýšlím, že si je vyzvednu… sice už k nim nemám zdroj, ale prý je to nedostatečná překážka, abych nemusela hrát. Čepice a klobouky si kupuju v dětským, zatím mi žádný dospělý neseděl. Stejně tak prstýnky, u kterých jsem pět čísel pod dospělým číslování.
    Všechny návody, jak něco vyrobit, jsem ztratila, i recepty musím mít všechny v počítači a před každým vařením si musím sepsat poznámky a postupy.
    Balet doufám, že mě mine…. přemýšlím v 24 o tanečních a autoškole.

  6. Dobrý den, často a ráda k Vám nakukuji! Váš blog se mně moc líbí.
    Minulý týden jsem zakoupila knížku Projekt štěstí a dnes jsem na svém blogu založila takový maličký miniprojektík inspirovaný vaším „Co mně dnes dělá radost“. Je fakt důležité koukat se na svět pozitivně a hledat střípky radosti a štěstí:-). Hezký den!

  7. Ty návody na textilní zvířátka mám doma také.

    Kromě toho:
    Nemusím tři dny vystrčit paty z domu a vůbec mi to nevadí, ani když je víken a svítí slunce.
    Raději si povídám se svým psem než s většinou lidí.
    Neumím jezdit na kole.
    Ráno se vyfiknu do práce – vezmu si podpatky, sukni, sáčko a pět minut před odchodem ze sebe vše strhám a vezmi si džíny, bundu a tenisky.
    Ve třiceti letech chodím na kurz hry na kytaru (kam chodí děti ze ZŠ nebo mox. SŠ)
    Mám problém sehnat dvoudílné plavky, protože horní díl je mi většinou moc malý a dolní naopak moc velký
    90% mého oblečení je ze sekáče

    1. Mluvit se psem, to ještě docela jde, ale s hadem, který vás naprosto ignoruje, a navíc je docela hluchý, nad tím se pozastavuje i můj přítel, který už musí být zvyklý na leccos:)

  8. Díky za všechny divnosti. Mám chuť si to někam sepsat a vylepit. Je to pohromadě moc hezký seznam. Hlaholská sestra je nejvíc, i když nevím, co to je 🙂

  9. Pokud já vím, tak Hlahol byl velký smíšený pěvecký sbor (zal.1861) a jeho zasloužilými členy byli, mimo jiné, Bedřich Smetana, Leoš Janáček, Josef Suk a další…

  10. Do Hlahola jsem chodila zrovna když slavil 110. výročí založení. Nastudovali jsme pro tuto příležitost Stabat Mater od Dvořáka, kterou jsme pak zapěli ve Smetanově síni. Ve sboru v té době byly samé velmi staré dámy a pánové, pak pár mladších a my asi čtyři velmi mladí. Všichni se oslovovali bratře a sestro a tykali si, což pro nás byl velký zážitek 🙂 Na koncert ve Smetanově síni jsme měli vyůjčený ještě nějaký pražký mužský sbor – samotní bratři by to neutáhli. Hlavní koncert dirigoval důstojný pan Smetáček. Při zkouškách byl dost zachmuřený, ale byl statečný a vydržel až do konce. Myslím, že o tom dokonce psali docela hezky. Potom jsme se už nikdy neučili nic tak krásného. Když jsem se pak vdala, přestala jsem do sboru chodit

  11. barboro, kdyby jsme se znaly, určitě bychom si rozuměly. Já jsem pro spolužáky v sedmé třídě ZŠ byla úchyl, protože jsem si pod lavicí četla česko-anglický slovník. Se zaujetím, takže když mě němčinářka načapala, tak ji bylo blbé mi ho sebrat. No a dneska mluvím anglicky pomalu líp než česky. Ono člověk nikdy neví, kam ho ta jeho divnost dovede a proč ho fascinují tak zvláštní věci. Myslím, že tyhle drobné odchylky ukazují na cestu, po které bys měla jít, abys byla šťastná.

  12. Přečetla jsem si všechny komentáře, a nestačím se divit, čím divnější si kdo připadá, tím je mi sympatičtější. Jestli jsem já divná? Pro řadu lidí určitě. Můj pocit se už ale posunul jinam – děsně si to užívám. A všem dalším divným strašně fandím.

  13. Teda… to jste popisovala mě? Docela jsem se pobavila, krom piva a Nemocnice, jste moje divnosti popsala dokonale, a ještě bych jich několik mohla přihodit:o) Pavla

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s