Proč je tak těžké přestat se pořád připravovat a začít doopravdy něco dělat?

Loni začátkem září jsem se rozhodla, že si upletu čepici. Do příchodu chladnějších dnů zbývala ještě spousta času, a tak jsem si dopřála důkladnou přípravu. Koupila jsem si knihu o pletení. Brouzdala jsem po internetu a vyhledávala co nejzajímavější vzory. Obešla jsem několik obchodů s přízí a moje sbírka klubíček se rozrostla o pár pozoruhodných kousků. Snila jsem o své budoucí čepici s otevřenýma očima a v duchu kombinovala, ke kterému oblečení ji budu nosit.
Na začátku ledna jsem se zahanbením konstatovala, že čepice už asi nevznikne, a protože mi byla zima na hlavu, šla jsem si jednu koupit do obchodu H&M, kde právě vypukly slevy.
Před pár dny jsem si na svou loňskou anabázi vzpomněla, když na mě z police vypadlo několik zaprášených vzorků pletení o rozměru 5×5 cm, na kterých jsem si loni touhle dobou zkoušela vzory pro nikdy nerealizovanou čepici. Přípravy na pletení pro mě byly tak zábavné, připadala jsem si tak kreativní a měla jsem potřebu vyzkoušet tolik možností… že jsem se nedostala k samotnému pletení.
Letos to tedy zkouším jinak. Vzala jsem jehlice a jedno z loňských klubíček a jen tak bez přípravy jsem začala plést podle prvního vzoru, který mi padl do oka. Čepice je zatím asi v půlce. (Což samozřejmě ještě zdaleka neznamená, že ji dotáhnu do konce.) Začít něco dělat, i když se na to ještě necítím úplně připravená, je pro mě asi jediný zůpsob, jak vůbec něco začít dělat.
Na webu The 99 percent jsem narazila na tenhle citát P. D. Jamesové: „Přestaňte si plánovat psaní – pište. Jen samotným psaním, a ne sněním o psaní, si rozvíjíte vlastní styl.“
*
Šťastný blog bude dnes v poledne opět na stránkách Psychologie.cz.

Advertisements

6 comments

  1. Ano ano. To znám. To já si takhle už od dvaceti plánuju, že k stáru začnu malovat. Snila jsem o tom, ale nedělala to. Ale před pár lety jsem si uvědomila, že to „POTOM“ už by pak taky nikdy nemuselo přijít. A tak jsem začala. Jde to pomalu. Několik let jsem jen kupovala barvy a plátna. Ale už se dá říct, že jsem snad konečně začala. Rozhoupávala jsem se skoro 15 let.

  2. Ano, tak je to! Hlavní je začít bez dlouhého rozmýšlení, skočit do toho po hlavě – a pak se uvidí. Já to tak dělám s mými články a s povídkami. Začnu psát první myšlenku a ještě nevím co z toho vyleze, jinak bych nenapsal nikdy nic víc, než komentáře. A s malováním, jak by smet…

  3. Milá Barboro, mluvíte mi z duše. Jsem na tom úplně stejně. A jak mě to štve! A ne a ne se rozhoupat. A čím déle brouzdám po netu a hledám to pravé, tím je to horší. Ani nevím, jestli mě těší, že v tom nejedu sama. Nezbyde mi nic jiného, než prostě začít. Hned zítra:-)

  4. Člověk odkládá odkládá, protože se bojí toho prvního pokusu, ať už dělá cokoliv. Jelikož ale ten první pokus beztak nikdy nedopadne dobře, je nutno ho učinit co nejrychleji a pak rychle navázat tím druhým pokusem, který bude dobrý – vznikne na základě poučení se z vlastních chyb.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s