Už za dvacet minut bude všechno jinak.
Moje známá před pár dny zveřejnila na Facebooku fotky z rodinného výletu. Je na nich střídavě ona a její muž a jejich malý syn, jak společně jdou sluncem zalitou polní cestou, nad hlavami jim mávají větve se zralými jeřabinami a na obzoru vykukuje vesnický kostelík. To všechno utopené v až neskutečně nádherném růžovém světle.
Na obdivné komentáře ovšem reagovala skepticky: „Klid, nevíte, co tomu předcházelo a hlavně co následovalo. Idyly trvají podle mě maximálně dvacet minut.“
Myslím, že čím je idyla dokonalejší, tím je její trvání kratší: když se dokonale rozýptlené světlo dopadající skrz mraky potká s přítomností těch správných přátel v té správné náladě, a s bílým vínem vychlazeným přesně na 12 stupňů a s vlažným větříkem, který vane tím správným směrem a ohýbá stonky květin do fotogenického obloučku… (Protože už za minutu se zvedne vichr, někdo povalí láhev s vínem, všichni vyskočí a začnou hledat hadr a na obloze se mezitím objeví hrozivý mrak.)
Na fotce to ovšem vždycky vypadá, že idyla trvala celé odpoledne.
Cest la vie 🙂 Proto je nutno si i ty nejpitomější maličkosti užívat naplno, protože jsou vážně, ale vážně výjimečné.
Fotografie, coby zmražený okamžik, musí být z tohoto důvodu hezčí než prožitek, navíc se dá všelijak naaranžovat a retušovat, ale prožitek i třeba o něco horší než idylka, a třeba i prožitek nepříjemný, mám stejně radši, protože to je život, idyla je mrtvá…
Z filmů a fotek má člověk pocit, že dovolené, procházky, výlety… to všechno má být dokolané a hramonické. Přijde mi zbytečné se rozčilovat nad tím nepovedeným, protože si člověk většinou stejně pamatuje to dobré nebo celkový dojem z té akce. Nikoho nenapadne, že se člověku na dokonalé fotce při západu slunce honí hlavou to, že se mu z botů dělají puchýře, je mu zima a nepříjemně fouká…
Koukám, že bych kamarádce ten komentář lajkla. 🙂
Snad neurazí, že jsem našla chybičku v textu: když se dokonale rozýptlené světlo – Pomalu se pročítám k začátku tohoto blogu jako knihu, avšak s radostí, že stále přibývají nové kapitoly, o čemž si můžu po zavření knihy nechat jen zdát. Možná zkusím číst blog Američanky, která Vás inspirovala k tvorbě tohoto blogu. Mohla bych si i zlepšit angličtinu.