To, co OPRAVDU CHCI versus to, co CHCI CHTÍT: malý, ale důležitý rozdíl

Kdysi dávno mi máma z Anglie přivezla krabičku mentolových lupínků v hořké čokoládě. Každý z nich byl zabalený ve zvláštním tenkém tmavozeleném papírku. Vypadaly opravdu stylově a delikátně a na první pohled mi bylo jasné, že takovéhle lupínky jedí styloví a delikátní lidé (nejsípš jako doplněk k četbě klasických románů nebo poslechu vážné hudby). Ne čokoládoví burani, kteří jsou – tak jako já – schopni na posezení sníst půl tabulky oříškové Milky. Hrozně moc jsem si přála, aby mi lupínky chutnaly… jenže nechutnaly. Upřímně řečeno, dodnes si myslím, že chuť mentolu pohromadě s chutí hořké čokolády je prostě divná. Ale nikdy nezapomenu, jak jsem si představovala, že budu ty lupínky jíst.
Od té doby se mi mnohokrát stalo, že jsem chtěla chtít něco, co ve skutečnosti se mnou vůbec nešlo dohromady. Přála bych si třeba, abych na DVD dávala přednost filmům s titulky před těmi dabovanými. Ale skutečnost je taková, že u filmů s titulky se nedá žehlit. Nebo bych chtěla chodit do všech těch úžasných nových restaurací, jejichž prozkoumávání se věnuje spousta mých přátel. Ale proč vlastně, když vím, že na jídelním lístku bych stejně vyhledávala jenom známá a „bezpečná“ jídla?
Snažím se tedy respektovat to, co opravdu chci. I když bych mnohdy chtěla chtít něco jiného.

Advertisements

12 comments

  1. Sakryš, asi jsem delikátní a stylový, protože After Eight miluju. Jinak sladké nemusím a často odmítám, ale kombinace hořké čokolády a máty je prostě neodolatelná. 🙂

    Zjišťuju, že jsem ochotný věnovat na to, co chci až nepřiměřené množství času i peněz, což se někdy ukáže jako úplná blbost, ale taky se občas objeví ten pocit, že „to stálo za to“. Na druhou stranu se občas objeví nutkání „někam zapadnout“ a následné prozření, že mě ta snaha vlastně otravuje. Tak toho z přirozené lenosti rychle nechám.

  2. Kdyby jen půlku tabulky čokolády 😀 Tedy alespoň u mne to skončí tabulkou celou.

    Postup:

    1) rozbalím čokoládu
    2) sním půlku a se špatným svědomím zbytek vrátím na místo odkud jsem ji vzal
    3) další půl hodinu chodím kolem toho místa jako mlsnej kocour abych nakonec neodolal a tabulku snědl celou 😀

  3. Neuvěřitelné! Stejné pocity jsem po pozření After Eight měla před lety, když jsem ochutnala z babiččiny bonboniéry. Dodnes si pamatuji, jak jsem byla překvapená, že něco, v čem je čokoláda, může být tak nedobré. Bohužel, když jsem letos ke dni matek dostala svou vlastní krabičku (s notnou dávkou obřadnosti), zjistila jsem, že se toho moc nezměnilo.

  4. Jasně, chceme být totiž „lepší“. Ale jak vlastně lepší? V očích druhých nebo v očích našich, chceme se před někým ukázat nebo jen zapadnout do kolektivu? Myslíme si totiž, že budeme šťastnější, když budeme podobní těm, kteří se děsně šťastně tváří, jsou obrovitánsky „free“ a jejich život vypadá jako pohádka. Myslíme si, že když budeme dělat, jíst, číst intelektuální věci, že se tak budeme i cítit. Ale co když život těch druhých je ve skutečnosti stejný, ne-li ještě chudší, než ten náš? Co když i přes všechny ty „nadstavby“ šťastní prostě nejsou?

    Tohle totiž moc dobře znám – moje dětství, puberta i dospívání plynulo v duchu zavděčení se, zapadnutí do kolektivu, vybočení z řady, touhy po uznání. Tak jsem se snažila. I přes občasnou nechuť. A snažila jsem se příliš. A krom občasných triumfálních pocitů mi to vlastně nedělalo vůbec dobře. Ve chvíli, kdy už jsem konečně dospěla, jsem tyhle věci hodila za hlavu, přijdu si mnohem lehčí a šťastnější i přesto, že z duše nenávidím mořské plody a sushi. A byla bych děsně nešťastná, kdybych cokoliv z vyjmenovaného musela sníst jen kvůli pomyslné prestiži 🙂

  5. Tohle je super post. Uvědomuju si to tím víc, čím jsem starší; nesnažit se pít kafe, když mi nechutná, jen pro to, že se to tak dělá. A prostě pít čaj, protože je víc „můj“, třeba. Je to těžký, ale když se tohle člověku podaří, chápu to jako malý vítězství.

  6. Uff, tak se tedy začínám považovat za čokoládové prase 🙂 Tabulka je málo, After Eight mi zmizí za dvacet minut, tabulka milky ještě rychleji. Teď si ujíždím na čokoládových bobech 🙂 Člověk má dělat to co ho naplňuje, posunuje, je mu příjemné a není v rozporu s ním samotným. To, že se něco tak dělá, nebo to tak všichni dělají, ještě neznamená, že to je také správné pro Tebe. Často slyším, když jdu někam s kamarády sednout do klubíku „Ty jsi autem, že piješ Colu?“, na to už odpovídám jen „Ne, piju Colu, protože nemají Kofolu“ 🙂 Lidi co mě neznají, nebo mě znají málo, si pak klepou na čelo, proč tam vůbec chodím

  7. Tento clanek a jeho prispevky si budu cist asi casto ….nasla jsem tam vlastne reseni na svuj stejny problem. Ja byla vychovana ve stylu …ale co tomu reknou sousedi … nebo …tvoje sestrenice umi to a tohle a ty jsi pekny strevo … Boli to, zacerni to dusi a udusi sebevedomi a ja trpim a jsem desne blba a pitoma, ze to nehodim do kose a nevyprdnu se na ty sousedy. Se sestrenici se uz nevidam a siju, hackuju, varim a jsem to konecne ja. Facebook neznam jako vetsina, ziju v cizine,, kde me nikdo neznal a ted me znaji jako zralou zenu a nesoudi. Ja miluju vycnivat z rady. Aspon si maji ostatni o cem povidat :o)

  8. „Ale skutečnost je taková, že u filmů s titulky se nedá žehlit.“
    Ale dá. Já jsem se tak naučila anglicky :o)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s