Je možné být šťastným pesimistou?

Bude to znít divně od někoho, kdo už třičtvrtě roku testuje způsoby, jak být šťastnější, ale… nejsem optimistka. Ať se pouštím do čehokoli, defilují mi v hlavě ty nejhorší možné cesty, jimiž se moje podnikání může ubírat. Díky tomu sice, pravda, trávím hodně času sledováním svých osobních katastrofických filmů (můj nejoblíbenější začíná tím, že mě vyhodí z práce; manžel se se mnou rozvede; začnu pít; nezvládám splácet hypotéku a jsem vystěhována z bytu; děti jsou svěřeny do manželovy péče; piju ještě víc a stávám se známou figurkou v galerii žižkovských bezdomovců)… ale na druhou stranu zažívám v životě spoustu příjemných překvapení. Obvykle spočívají v tom, že k výše zmíněným kastastrofám nedojde a skoro vždycky všecko nějak víceméně dobře dopadne.

Někde jsem četla, že pesimistu mého typu, který svůj pesimismus používá jako obranu proti případnému zklamání, sice je možné naučit optimističtějším postojům, ale – podobně jako levák, když je donucen psát pravou rukou – začne dosahovat celkově horších výsledků.

Jinými slovy: bojím se se přestat bát, protože posléze by se mohlo ukázat, že opravdu bylo čeho se bát. Vezměte mi můj strach a budu mít pocit, že jsem přišla o záchranné lano.

Před časem jsem narazila na fantastickou esej o pesimismu od švýcarského autora Alaina de Botton. Napsal ji v době ekonomické krize v roce 2009, ale aktuální je stále. „Nejenže jsme nešťastní, ale ve své víře, že klid a štěstí jsou normou, jsme nešťastní i z toho, že jsme nešťastní,“ píše Alain a pokračuje: „Lidstvo strávilo velkou část své existence čerpajíc zvláštní útěchu z očekávání nejhoršího.“ Autorem dne by podle něho měl být Seneca, který filozofii chápal jako disciplínu napomáhající dosažení klidu tváří v tvář trvalému nebezpečí: „Své současníky v roce 62 po Kr. se snažil uklidnit tím, že přírodní i člověkem způsobené katastrofy vždy budou součástí našeho života, jakkoli svůj život považují za sofistikovaný a po všech stránkách zabezpečený.“

A pokud jde o otázku v titulku: ano. Myslím si, že šťastný pesimista je někdo, kdo dokáže být šťastný právě teď, bez ohledu na to, že ví, že zítra může být hůř.

Advertisements

8 comments

  1. Mám přesně opačný problém. Jsem nepoučitelná optimistka. Jdu na operaci – a těším se! Nejvíc na narkózu, kterou miluju. Probudím se – a je mi z ní zase špatně. A přijde doktor, který řekně, že jsem se jim trochu zkomplikovala … vždycky závidím těm, kteří se bojí a pak mají všechno v pohodě. Proč to neumím?!

  2. Som na tom asi podobne.Hocičo sa ide práve diať, tak ja mám v hlave katastrofálny film 😀 ale snažím sa to nikdy nebrať vážne,že sa to proste nestane. A je celkom možné že sa týmto svojim pesimizmom bránim pred sklamaním- to je dobrá myšlienka 🙂
    Každopádne napriek tomuto pesimizmu sa necítim nešťastná. Mne pomáha ku šťastiu hlavne uvedomenie si faktu, čo všetko mám (dobrého priateľa,rodinu,zdravie,domov,jedlo atď.)

  3. Dobrý den, čtu vás pravidelně, ale dneska s vámi musím vyjímečně nesouhlasit. Podle mě totiž nejste opravdická pesimistka.

    Za prvé: kdybyste byla opravdická pravověrná pesimistka, tak byste si zaboha nevšimla toho, že oproti předpokladům „vždycky všecko nějak víceméně dobře dopadne“ – váš mozek by tento fakt prostě automaticky ignoroval:)

    A za druhé si myslím, že pesimista by při přehrávání soukromých katastrofických filmů cítil SMUTEK, protože by si byl jistý, že VÍ, že to tak dopadne (a byl by smutný, jako kdyby se to už stalo). Z toho jak jste to popsala mě spíš příjde, že se (jako většina lidí včetně optimistů) BOJÍTE, že by se něco mohlo stát, ale NEVÍTE jestli se to stane.

    Možná je to jen hra se slovy, ale strach (úzkost) a smutek jsou různé emoce a pesimista je podle mě prostě smutný. Každopádně ale díky za příspěvek, určitě jde o jeden z nejodvážnějších blogů co jste napsala.

    1. Hm, na vašem komentáři je hodně pravdy. Slovu „úzkost“ jsem se v textu záměrně vyhnula, i když jsem ho skoro měla na jazyku. Celé téma by se tím zkomplikovalo a taky by to už nebylo na krátký blogový příspěvek… Každopádně je to téma, ke kterému se určitě ještě vrátím. Díky za upozornění!

  4. „Úzkost“ je určitě nejsprávnější slovo pro to, co popisujete jako váš „pesimismus“, Problém s „úzkostí“ je jen v tom, že ho z nějakého důvodu běžně nepoužíváme a že proto působí buť jako nějaký psychiatrický termín popisující nějakou patologickou emoci, nebo jako nějakou vznešenou emoci o které můžete filozofovat v kavárně („úzkost ze smrti“, „úzkost z existence“ :)) ). Obojí je samozřejmě hloupost a ve skutečnosti jde dost možná o nejběžnější emoci vůbec.

    Příště budete muset ten váš optimismus líp zamaskovat:) Jinak vám pesimismus neuvěříme:)

  5. Zdravím Vás a hned u úvodu přeji mnoho šťastných a optimistických chvil.
    Váš článek ve mě evokuje spoustu vlastních prožitků a pocitů jen prosím dejte pozor ať to nezajde dál. Jsem dle slov mých i okolí pesimista až za hrob, ale velice rád vyhledávám radostné situace – bohužel si je neumím užít. Líbí se mi že se všichni okolo smějí a jsou šťastní, já to však vnímám jako „pozorování“ okolí – takovou neosobní analýzu vjemů. V celkovém kontextu (i časovém) mám pak pocit, že život míjí aniž bych se ho účastnil – jako proud ve kterém nejsem nic. Mimo citů se to pak odráží na spoustě věcí od neschopnosti si užívat hraní se synem až po neschopnost soustředit se na práci. A to je celé špatně.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s