Jak to, že kdysi čas utíkal pomalu, a poslední dobou to tak letí?

Ode dneška za 149 dní budou Vánoce. Říkám to proto, že se mi zdá, že sotva před pár týdny jsem odstrojila loňský vánoční stromeček. Vánoce, které se mi kdysi jevily jako ekvivalent časového nedohledna, přicházejí každý rok dřív a dřív, zdá se mi. Stejně jako konec prázdnin. A narozeniny. A termín podání daňového přiznání, a všechny ostatní milníky.

Ovšem zdá se mi, že ubíhání času se zrychluje, i pokud jde o docela krátké časové úseky. Cesta z Karlových Varů, kde jsme bydleli, do Kynšperka nad Ohří, kde žili mí prarodiče, se mi v mých pěti letech zdála jako velká výprava (během níž jsem se stihla několikrát zeptat, jestli „už tam budem“). Nedávno jsem zjistila, že to je asi třicet kilometrů.

Jak je možné, že v dětství trvá všechno tak dlouho a potom, mezi pětadvacítkou a třicítkou, začne čas nějak zrychlovat, a už nikdy se to nezastaví? Snažila jsem se najít odpověď a přišla jsem na několik teorií.

Teorie proporční. Když nám bylo pět, jeden rok představoval pětinu našeho života. Zatímco když je nám pětatřicet, jeden rok tvoří necelá 3% našeho života. Tahle teorie má zajisté něco do sebe (přinejmenším vysvětluje ten stále časnější příchod Vánoc). Ale neodpovídá na otázku, proč nám půlhodinová cesta autem v pěti letech připadá stejně dlouhá jako v pětatřiceti cesta dvouhodinová.

Teorie biologická. Děti mají rychlejší metabolismus, srdce jim buší ve větším tempu a rychleji dýchají. Za 24 hodin si toho stihnou z biologického hlediska „odžít“ asi tolik, co dospělí za 30 hodin. Zní to vědecky, ale… moc se mi to nezdá.

Teorie tělesné teploty. Zvýšením tělesné teploty dosáhneme zpomalení subjektivního vnímání času až o 20%, tvrdil psycholog Hudson Hoadgland, který ve 30. letech minulého století prováděl na toto téma poněkud sadistické experimenty. Například svým studentům zvýšil teplotu až na 65 stupňů Celsia a nutil je nosit vyhřívané helmy. Není divu, že měli pocit, že ten pokus trvá celou věčnost.

Teorie zážitková. Ze všech výše uvedených teorií je nejméně „vědecká“, ale zdá se mi nejpřesvědčivější. Hovoří o tom, že jako děti všechno zažíváme poprvé. Všechny zážitky se nám jeví intenzivnější, novější, barvitější. Všechno víc prožíváme. V dospělosti nám život jaksi zevšední a abychom mohli žasnout, potřebujeme mnohem silnější podněty.

Dobrá zpráva je, že víme-li o tom, můžeme se pokusit čas znovu zpomalit. Alespoň příležitostně.

Advertisements

8 comments

  1. Nejvíc souhlasím s teorií proporční a to, že tatáž cesta se nám zdá být mnohem kratší než v dětství, souvisí asi s rychostí jízdy dnes a tehdy.
    Jinak si myslím, že člověk podvědomě považuje sám sebe za jakýsi (jen pomalu se měnící) středobod času. 10 let do minulosti je chvilka, ale 10 let do budoucna je věčnost. Děti pro nás, jak známo, stárnou o moc rychleji než my, nedávno ještě šišlaly a teď už jsou plnoleté, zatímco my se díváme na sebe do zrcadla a zjišťujeme, že vypadáme dle momentální nálady, stále stejně dobře nebo stále stejně blbě…

  2. Já se přikláním k teorii proporční, už jenom proto, že jsem ji sám kdysi zformuloval stejně.

    Doplnil bych ještě jeden postřeh: Cesta zpět mi vždy připadá kratší, než cesta tam. Vysvětluji si to tím, že to, co jsem cestou tam viděl jako poslední (a musel tedy na to dlouho čekat), je cestou zpět logicky to první, takže má pak člověk pocit, že už tam je.

    1. To s tou cestou tam a zpátky mám stejně… vždycky mi připadá, že cesta, kterou už znám, je kratší.

      (A často tedy i opravdu je, když jedu na neznámé místo a musím příležitostně zastavovat a hledat to na mapě.)

  3. Milá Báro, až mě děsí, jak se v každém Vašem článku najdu. Teorie proporční je tou spíše vědeckou variantou, teorie zážitková je však tou milejší. Tribun naprosto dokonale vyjádřil myšlenku cesty tam a zpět. Tak dokonale, že se usmívám ještě teď.
    Když si však řeknu „zážitková teorie“, jako první se mi vybaví cesta Griswoldovy rodiny po Evropě – kdy po stopadesátém projetí kruháče BigBen už až tak super zážitkem nebyl…a cesta ‚tam‘ byla jistě tou nejdelší v životě 🙂

  4. Fakt je, že den / víkend / týden… je mnohem delší, zažiju-li v něm něco jiného, nového, méně obvyklého. Škoda, že z těch stereotypů = urychlovačů času se nějak ne a ne dostat.

  5. Já bych řekl že je to především otázkou vnímání světa kolem nás a zpracování příchozích informací v kontextu toho co známe, což je v podstatě zážitková varianta, ale přidal bych ještě schopnost přijímání více informací a provádění soubežně více činností (včetně přemýšlení).
    Co z toho plyne? Že otázka vnímání času je relativní a rozdíly způsobuje především zaměstnanost naší mysli. Například jako dítě nemám moc možností jak se během nudné dlouhé cesty zabavit a ta mi pak plyne ještě pomaleji. Jako dospělý mohu telefonovat, poslouchat rádio, číst si, přemýšlet nad nějakým problémem a v ideálním případě řídit. Jako řidiči mi cesta uběhne mnohem rychleji než neřidiči.

  6. Jen jsem chtšl říci , že ve skutečnosti ani čas, ale ani cesta (alias prostor) , neutíká či neubíhá . To jen my lidé činíme ve stejném prostoru a stejném čase více úkonů , změn .Takže , když někdo řekne , že cesta rychle utekla , tak ve skutečnosti rychle „utíkalo“ auto a my v něm jsme činili více úkonů .

  7. mate pravdu. mluvil jsem s hodne lidmi co maji podobny pocit. drive nebyla dymamika zivota takova. nakonec jsem jse rozhodl neco o tom najit i prostrednictim internetu. zarazil me, ale Matous 24:3 a 24:22

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s