Neumím tančit, většinou ani nemám s kým, ale stejně to pořád zkouším

 

Dirty Dancing

Dirty Dancing.

Můj první zážitek, spojený s tancem, se odehrál v létě roku 1985. Vedoucí na pionýrském táboře nám poslední večer uspořádali diskotéku. Jak jsem to tehdy vnímala, o tanec vůbec nešlo. Šlo o to, jestli pro mě přijde tančit ten blonďák Martin, po kterém jsem celý tábor pokukovala.

Nepřišel, a já jsem se zapojila do hloučku děvčat postávajících u zdi a předstírajících, že by s žádným klukem netancovaly ani za nic. Pak pro mě přišel tančit tlustý Julek (tábor byl v Polsku). Užila jsem si tři minuty trapně toporného přešlapování v rytmu svého prvního ploužáku.

Zážitek druhý, podzim 1988. Taneční. Trapnost  a topornost táborové diskotéky je tady umocněna nepadnoucími obleky kluků a silonovými róbami většiny holek. Kluci navíc mají propocené bílé rukavice z nějakého odporně umělého materiálu. Při každé „volence“ trnu, jestli pro mě někdo přijde. Klopýtám v rytmu archivních tanců, které už nikdy v životě nebudu potřebovat. Konverzace s většinou tanečníků se omezuje na vzájemné omluvy, když jeden druhému šlápneme na nohu.

Zážitek třetí, zima 1991. Maturitní ples. Ihned po povinném valčíku maturantů prcháme se spolužáky z parketu do převlékárny a naléváme se přineseným rumem.

Divil by se mi někdo, kdybych v dospělosti tuto kapitolu svého života úlevně uzavřela se slovy „Děkuji, netančím“? A přece jsem to neudělala. Tanec je pro mě – stejně jako pro mnoho lidí – zdrojem celé smršti protichůdných pocitů. Na jednu stranu se stydím. Dívám se na sebe zvenčí. Do morku kostí cítím svou neohrabanost a bojím se, že mě tak vidí i ostatní. Na druhou stranu ale – v těch krátkých chvílích, kdy se mi podaří vypnout sebenkontrolu a souznít s hudbou – je tanec jeden z nejpříjemnějších, nejintenzivnějších způsobů bytí, které znám. Je to jeden z nejúčinnějších způsobů, jak nakrátko vypustit z hlavy minulost i budoucnost a žít přítomným okamžikem (více o mindfulness – bytí teď a tady – si můžete přečíst například zde).

Jednu z nejlepších tanečních lekcí v životě jsem dostala před pár týdny od člověka, se kterým bych si za jiných okolností pravděpodobně neměla co říct.

Bylo to na vesnickém rockovém koncertě. Jako první se vrhl na parket takový padesátiletý temperamentní tlouštík. Nejsem si jistá, jestli to byl místní blázen nebo jen chlapík, který nemá problém ze sebe blázna udělat. Vypadal legračně, potil se, při divokých piruetách mu padaly kalhoty. Potom vyzval k tanci mě.

Neodmítla jsem ho. Za jiných okolností bych se styděla – jediný tančící pár na parketu, všichni koukají, hrůza! Ale jeho evidentní potrhlost jako by mi dala omluvenku a osvobodila mě. Bláznivý mužík mi pomohl protančit se jedním z nejlepších večerů v životě.

Advertisements

3 comments

  1. Mám podobný zážitek s karaoke. Dodnes vzpomínám jak skvěle jsem si zazpívala i když moji blízcí, když o tom vyprávím, diskrétně mlčí. 🙂

  2. Tak nějak to i znám. Na základce a střední jsem tancovala pořád (bylo s kým). Bohužel se střední mi skončili i taneční (pokročilé) a od té doby nebyl ani čas ani taneční partner. Tanec mi chybí, tak se snažím najít nějaký, který bych mohla tancovat sama bez partnera.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s