Měsíc šťastnějšího jídla: rekapitulace

Měsíc šťastnějšího jídla mi utekl o hodně rychleji než Měsíc nenakupování. Skončil vlastně dřív, než jsem si přála. Nestihla jsem zdaleka všechno, co jsem měla v plánu, ale už jen díky tomu, že jsem jídlu věnovala soustředěnější pozornost, jsem se dozvěděla pár nových věcí o sobě, o jídle i o tom, jak být šťastnější. Tady jsou aspoň některé z nich.

Jídlo je důležité. Jeho kvalita, množství i způsob konzumace ovlivňuje mou náladu o hodně víc, než jsem si myslela.

…ale gurmán ze mě asi nebude. Pokud jde o jídlo, zoufale postrádám objevitelského ducha. Neznámo mě neláká. Chtěla bych si rozšiřovat kulinární obzory, to ano, ale když s prázdným žaludkem pročítám jídelní lístek v restauraci (nebo listuju v kuchařce), vždycky to vyhraje jídlo, které si umím alespoň představit. Jsem experimentátor pouze v teorii. Mám-li doopravdy zkoušet nové věci, potřebuju, aby mě někdo postrčil.

Jak“, „kde“ a „s kým“ je pro mě důležitější než „co“. Pikniky, grilování a jiné hostiny pod širým nebem mě ohromně baví bez ohledu na to, co se na nich podává.

S lidmi je to vždycky lepší. Jakékoli jídlo podávané ve společnosti je lepší než o samotě. Přestože nás to obvykle stojí víc energie, vyplatí se to.

Comfort food“ funguje. Tím myslím jídla, která známe z dětství nebo nás s nimi pojí pěkné vzpomínky a díky tomu nám přinášejí i psychickou vzpruhu. Mým nově objeveným comfort food je pálivá kokosová polívka tom yum, kterou vaří můj muž.

Jídlo je jedna z cest, jak žít přítomností. Tohle zjištění bylo pro mě vůbec nejdůležitější.

*

P.S. Už vím, co budu testovat příště: týden vstávání bez budíku. Musím ale počkat do letních prázdnin, aby mé spánkové experimenty nezkomplikovaly dětem školní docházku. 

Reklamy

5 comments

  1. poslední dobou jsem se taky snažila jídlo víc „prožívat“ a zápisky z měsíce šťastného jídla mě inspirovaly, škoda, že už končí (a uteklo to fakt rychle!).

  2. Jedním z atributů šťastného jídla je rychlost, respektive pomalost jídla. Já, odkojen socializmem jsem si zvykl jíst rychle. V závodních jídelnách se skutečně muselo závodit v jídle, protože skoro vždycky už někdo čekal nade mnou s talířema na tácu až dojím a tak člověk chtě-nechtě spěchal, aby mu snad někdo nevylil polévku za krk. Trvalo mi to potom roky, než jsem se naučil jíst pomalu. Moje manželka mi to musela neustále připomínat: „Jez pomalu, nač spěcháš?“ Teprve asi za deset let v Německu jsem postupně začal jíst pomalu a jídlo si opravdu užívat. Ještě teď se nám to vybavuje, když k nám přijdou známí, kteří zde žili celou dobu, že i když si u jídla družně povídáme, oni jsou mnohem dřív hotovi než my…

  3. Vstávání bez budíku je takové dvousečné, sice člověk vstane kdy chce, ale na druhou stanu když se to s tím spaním přežene, tak alespoň já jsem potom takovej divně unavenej 😀 lepší je to 8 hodin spánku a potom budík 🙂 ale jsem zvědavý jak Vám to dopadne

    1. Její kuchařky se mi moc líbí, ale zatím doma žádnou nemám. Hm, možná bych měla rozšířit svou sbírku, díky!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s