Chvála veřejných knihoven

Průkazku do knihovny jsem měla propadlou už dávno. Vím to přesně: deset let od doby, jsem dokončila svou diplomku.

Půvab veřejných knihoven jsem (znovu)objevila – tak jako spoustu jiných věcí – díky svým dětem, když se Betynka nechala zapsat do malé, ale přívětivé Knihovny na Vinohradech. I když jsem tam nikdy předtím nebyla, připadalo mi, jako bych se vrátila někam, kde jsem strávila kus svého dětství. Ta známá vůně. Ten svobodný objevitelský pocit, když se člověk pustí podél regálů a ví, že si může vybrat cokoli. A hlavně, ty knihy! Nejvíc mě samozřejmě dostalo dětské oddělení se spoustou knížek, o který jsem už zapomněla, že vůbec existují. Trosečníci z Vlaštovky od Arthura Ransomea. Děvčátko Momo a ukradený čas od Michaela Endeho. Jana Eyrová. Táta sekáč. Heidi, děvčátko z hor. Některé jsem se marně snažila vnutit Betynce, než mi došlo, že jestli se chci sentimentálně vracet do dětství, budu to muset udělat na vlastní průkazku.

(Jo, a navíc je to celý tenhle zážitek zadarmo, přesněji řečeno za čtvrtletní poplatek 20 Kč.)

Reklamy

5 comments

  1. Taky jsem byla nedávno s Karolínou v knihovně, přesně ze stejných důvodů jakovy. Musím konstatovat, že jsem tam byla trochu vytřeštěná, protože to tam bylo všechno předělané, ale to se podá. Knihovnice a paní, se kterými jsem jednala, byly úžasné, příjemné a ochotné. Bylo mi tam dobře, jen jsem byla zklamaná, že mi nepůjčily domů knížky, které jsem si doma předem vybrala, že se mohou v knihovně jen studovat.
    Tak nevím, zda nebude vadit, že jsem sem napsala svůj pocit, když jde v článku o vaše pocity 🙂

  2. To mne nabudilo na problém čtenář-extrémista. Měl jsem kdysi jednoho kamaráda, kterému jsem půjčil svoji knížku (jen jednou) a pak, když mi ji po mnohaletém urgování vracel, jsem ji nemohl poznat,takže jsem mu ji věnoval. Knížka byla promaštěná, jako by si přečtené stránky zakládal kolečky uheráku, takzvané oslí uši se táhly celou knihou a po okrajích textu byly různé glosy napsané nejčastěji inkoustovou tužkou.
    Absolutním kontrastem v zacházení s knihou byla naše někdejší domácí, paní revidentová, která měla zasklenou knihovnu napěchovanou díly Aloise Jiráska, Boženy Němcové, Karla Čapka a dalších mistrů, všechno vázáno v kůži se zlatou ořízkou a zlatým písmen na hřbetě. Když jsem si chtěl jednou něco vypůjčit, nasadila si paní revidentová bílé rukavičky, knihu opatrně vyndala a řekla: „Podívejte se, jak se správně s knihou zachází. Používejte vždy jako já rukavice a otvírejte ji pouze částečně, tak asi do 90°, aby se nerozlomila ve hřbetě.“ Poděkoval jsem se rychle s tím, že pootevřené knihy nedovedu číst…

  3. Knihovny jsou báječné! Vždycky si připadám jako v obrovském obchoďáku, kde si můžu dovolit koupit úplně cokoliv 🙂 A po vzoru Gretchen Rubin jsem si naposledy vybrala i v dětském oddělení.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s