Můžeme získat zpátky kus své dětské kreativity?

Když jsem chodila do třetí třídy, napsala jsem detektivku. Jmenovala se Vrah prchá k hranicím. Hlavním hrdinou byl vrah, který unáší děti i dospělé a vozí je na vysátí jednomu upírovi, který žije v západním Německu. Po cestě taky přepadne jistou paní Bálkovou, ukradne jí padesát korun a budík.

O pár let později už jsem měla hotový dobrodružný román z Afriky (četla jsem tehdy Patnáctiletého kapitána a Pouští a pralesem) a rozepsaný historický román z Francie sedmnáctého století (četla jsem Cyrana a Tři mušketýry). A taky krátkou povídku o muži, který zazdil svou milou do vnitřku sochy v našem parku. Psala jsem rukou, později na velkém černém psacím stroji po dědečkovi, a knihy jsem si sama ilustrovala.

Dnes píšu na krásném bílém notebooku, na psaní mám dokonce vysokoškolský diplom (vystudovala jsem scenáristiku na FAMU), jenže… nedokážu vymyslet ani úplně jednoduchý příběh. Vím sice, jak mají správné příběhy vypadat, poznám, když nemají gradaci, spád, když jim chybí rozvinutí postav nebo závěrečná pointa, ale sama je vymýšlet neumím. Ke konci puberty se ve mně prostě cosi zaseklo a konec. Dokonce i svým dětem raději něco přečtu, než abych jim pohádky vyprávěla z hlavy.

„Každé dítě je umělec. Otázka je, jak tím umělcem zůstat, i když dospějeme,“ řekl Picasso. Dva psychologové z univerzity v severní Dakotě nyní možná objevili jednu, překvapivě jednoduchou cestu: stačí si vzpomenout, co nás vlastně tehdy bavilo.

V rámci experimentu rozdělili své studenty na dvě skupiny. Ta první měla písemně zodpovědět následující otázku: „Je vám sedm let. Právě jste se dozvěděli, že odpadla škola, a máte celý den sami pro sebe. Co budete dělat? Kam půjdete a s kým?“ Druhá skupina dostala za úkol totéž, jen s vynecháním první věty. To znamená, že si sami sebe nepředstavovali jako sedmileté, viděli se ve své dospělé současnosti.

Poté, co studenti takto deset minut přemýšleli, dostali za úkol několik jednoduchých testů kreativity. Ukázalo se, že ti, kteří předtím vzpomínali na aktivity svého dětství, si s nimi poradili daleko lépe: měli víc nápadů a projevovali více originality.

Stačí opravdu tak málo? Stačí představit si sebe sama jako dítě, abychom v sobě kus toho dítěte opravdu probudili?

Mě osobně, kromě psaní „knih“, taky bavilo vystřihovat si z časopisů a obrázky si lepit do „sešitu krásy“, ve kterém jsem schraňovala taky různé výpisky, exotické pohlednice a obaly od čokolády. Myslím, že se to docela podobá blogování.

Reklamy

15 comments

  1. Zajímavé téma. Já jsem byla v dětství hodně aktivní, ale přelétala jsem z jedné aktivity do druhé. Zajímavé, i já ve třetí třídě napsala dílko, jmenovalo se to „Obtížný úkol“ a dokonce se to hrálo ve třídě jako divadlo, před rodiči. Chudáci. Možná se z té hrůzy ještě vypíšu:-)
    Jinak, myslím si, že opravdu stačí málo, abychom v sobě kus dítěte probudili, jenže si myslím, že v tom hraje svoji roli i věk, ve kterém se při tom nalézáme 🙂

    1. Ale není to tak, že čím starší, tím hůř…? 🙂 Já myslím, že teď mám k sobě samé z doby dětství blíž, než když mi bylo třeba 25. Možná je to tím, že mám zrovna malé děti a ty to umějí připomenout.

      1. Asi to bude trochu individuální, podle mě, čím starší, tím to dítě v sobě probouzíme víc, ale možná je to těmi vnoučaty 🙂

  2. V dětství jsem byla hodně kreativní, ale časem jsem se ve škole dozvěděla, že je kreativita jen na obtíž, že učitelé nemají rádi, když si člověk udělá úkol po svém, hlavně ve výtrvarce, tak jsem začala dělat všechno přesně podle zadání a pokud možno nic navíc. Do dneška si pamatuju, jak mi v první třídě učitelka vyčítala, že jsem nakreslila kočku oranžovo-zelenou. Že jsem v páté třídě napsala k popisu pracovní činnosti i tři věty na úvod a učitelka mě proto zesměšnila před celou třídou. Četla jsem Patnáctiletýho kapitána, Pouští a pralesem, Tři mušketýry na konci základky. :o) Moje první knížka byla Tatínku, tak se Ti povedla od Svěráka… tatínek v ní neuměl vymýšlet pohádky, už si nepamatuju tu hlavní část, jak se to naučil, ale vím, že se mu to nakonec povedlo… 😀

    1. Ano, tuhle negativní zkušenost s učiteli na základce má hodně lidí. Já jsem v tomhle asi měla štěstí, protože na nic podobného si nevzpomínám… anebo jsem byla ten typ dítěte, které učitele tolik neprovokuje.

      1. Já jsem nikdy neprovokovala, ale byla jsem (do páté třídy) hodně aktivní a dělala jsem úkoly navíc, když se něco kreslilo ve škole, tak jsem si to pak ještě nakreslila doma, když se psalo na nějaké téma, tak jsem si doma sedla a napsala to znova trochu jinak… když jsme se něco ve škole učili a já došla na nějaký trik, jak si to zapamatovat, tak jsem to dala učitelce, že s tím pomůže ostatním, ale ona z toho zase udělala jen vtip, nesnažla se to pochopit a přitom to bylo jednoduché. A hlavně to fungovalo a používám to dodnes. Nikdy jsem učitele ničím neprovokovala, nikdy jsem nedostala poznámku. Prostě jsem se časem naučila, že bude lepší, když splním zadání a budu mít klid. Teď dodělávám pajdák, hodně jsme probírali tétama jako je kreativita, inovace, nadání… málokterý spolužák došel s tím, že by se setkal v tomto směru s podporou učitelů, většinou jsme si potvrdili to, že pokud byl někdo v nějakém směru nadpůrměrný, tak ho učitelé brali jako problémového.

    2. Ivet, odporúčam pozrieť si túto prednášku, myslím, že je tak nejak aj o tebe (a o mne a o mnohých ľuďoch):

      Zdá sa, že našou kreativitou doslova mrháme, hoci je to jedna z najlepších veci, ktore do života dostávame.

      1. „Když nejsme připraveni chybovat, nikdy nepřijdeme s něčím originálním.“

        Pěkně řečeno… a chybovat (nejen) ve škole znamená sklidit posměch . Tolik stresu z toho, že řekneme něco špatně, až se nakonec žáci přestanou hlásit, protože se bojí reakce učitele i spolužáků. Kolik žáků se hlásí na prvním stupni a kolik se přihlásí na střední škole, i když jde o lehkou otázku, na kterou prakticky všichni dokáží odpovědět… ?

      2. Presne tak Ivet. Ono v podstate takmer kazdemu je jasne, ze skolstvo je problem – a nie je to len o peniazoch. Tych naznakov je vela – od dvihnutych ruk v triede az po depresiu kazde rano ked treba ist do skoly. Na stasti skola kazdopadne pridava malokomu – hoci by to tak byt nemalo.

        Sam za seba musim povedat, ze som malokedy narazil na taky pristup jednotlivych ucitelov, ktory by ma „ubijal“ – asi som mal stastie. Jedine na co si spomeniem je ked ma ucitelka krivo obvinila, ze som slohovu pracu (poviedku) odpisal z knihy – z odstupom casu to beriem ako pochvalu, asi bola fakt dobre napisana 😀 Kazdopadne skolsky system ako taky ma ubijal dost..

  3. Některé alternativní školy vnímají svět dospělých jako něco, co je dětem cizí, dovolují jim, aby v něm zůstali a využívají toho ve výuce. „V duchu rousseauovsko-tolstojovsképedagogiky má výchova zajistit svobodný a spontánní rozvoj tvůrčích schopností dítěte. Montessoriová odmítá výchovu jako adaptaci dítěte světu dospělých. Váží si dětství, zkoumá jeho specifičnost a nabádá dospělé, aby se jím inspirovali.“

  4. Přesně tak jsem na tom také! Do nějakých sedmnácti jsem nápady jen sršela a od té doby jako kdyby mi někdo vypnul kohoutek a konec. Mnohdy mám neuvěřitelně psavou náladu… a chybí námět. Hrůza 😦

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s