Proč cestování v MHD cloumá našimi emocemi

Pokud mi něco dokáže během pěti vteřin vehnat slzy do očí, jsou to zadní světla autobusu vzdalujícího se od zastávky, ke které jsem právě doběhla na konci sil. Přitom vlastně o nic nejde: jenom si pět, šest, sedm minut počkám na další. Pokud se mi naopak podaří ten autobus dohonit a zhroutit se na zadní sedadlo, potom – zatímco plivám krev do kapesníku a snažím se našťouchat si plíce z krku zpátky do hrudníku – se cítím jako olympijská vítězka. Ačkoli vlastně o nic nejde. Jenom tam budu o pět, šest, sedm minut dřív.

Proč vlastně MHD tak intenzivně působí na naši psychiku?

Protože v ní zažíváme archetypální situace, které v nás probouzejí pračlověka. Boj o životní prostor. Stíhání kořisti. Útok. Útěk.

Protože jsme jí vydáni na milost a nemilost. Přijede? Nepřijede? Ve vlastním autě nebo na kole máme aspoň iluzi, že osud své cesty držíme ve svých rukou.

Protože v ní zažíváme extrémní fyzickou blízkost cizích lidí. Ať už je vaše osobní bublina jakkoli velká nebo malá, v tramvaji devítce kolem šesté hodiny večer se s ní můžete rozloučit.

Protože je nepředvídatelná. Zejména od té doby, co dopravní podniky začaly místo konkrétních časů v jízdním řádu uvádět pouze intervaly. Takže víte, že další spoj přijede sedm minut poté, co jel ten předtím. Takže nevíte vlastně nic.

Protože v ní platí těžko rozšifrovatelné kódy etikety. Pokud nad jedním volným místem stojí třicetiletá žena s dvěma nákupními taškami, pětačtyřicetiletá žena bez tašek a pětapadesátiletý pán, kdo si má sednout? Obvykle to dopadne tak, že ti tři se chvíli pokradmu pozorují, napětí houstne (mohla by k tomu hrát harmonika z Tenkrát na Západě) a pak si sedne ten, kdo má nejpevnější nervy a ti zbylí dva se naštvou.

Protože se v ní můžeme o sobě dozvědět něco, co vůbec vědět nechceme. Když prošedivělý čtyřicátník s provinilým výrazem vyskočí, aby vás pustil sednout, a omlouvá se, že si „nevšiml“, může to znamenat, že 1) vypadáte staře a sešle, nebo že 2) vypadáte jako těhotná, i když vůbec těhotná nejste. Nevím, co je horší.

Protože se v ní těžko můžeme tvářit, že jsme nad věcí. S obličejem rozpláclým o sklo narvaného vagónu, s rukou dřevěnějící v nepřirozené poloze nad hlavou a s cizí aktovkou zarytou do vašeho břicha to dost dobře nejde.

Reklamy

13 comments

  1. Barbi, zeptám se Vás něco, mimo mísu, co vůbec nesouvisí s článkem:
    Vy máte dcerušku, které říkáte Rozárka. Je tedy křtěná „Rozálie“ nebo „Růžena“?…

    1. To je hezké, že se zajímáte :). Křtěná Rosalie. A mám ještě starší dceru, Betynku, a ta je křtěná Alžběta. Původně jsme jí (Alžbětě) to jméno dali proto, že jsme jí chtěli říkat Lízo, ale nějak se to k ní nehodilo.

  2. Vzhledem k mé lenosti nosit brýlena dálku je zvlášť nepříjemné dobíhat dopravní prostředek, aniž bych tušila, jaké že to je číslo. Pak se stává, že „plivu krev“ již na stanici a nikoliv v dopravním prostředku… 🙂

  3. Oh, nad Vaším dnešním příspěvkem jsem si uvědomila, že jsem v tomhle bodě šťastná. Jezdím totiž do práce na kole (celoročně) už skoro 11 měsíců a pořád mě to ještě naplňuje radostí – i když samozřejmě ne vždycky (když jsem třeba na konci února zmokla). Díky za to, že se zaměstnavatel přestěhoval tak, že mi umožňuje tu radost si ráno nasadit helmu a cítit čerstvý (byť městský) vzduch.

    A když náhodou jedu tramvají, tak si to neskutečně užívám – je to totiž tak 2x do měsíce 🙂
    Díky (za každý dobrý příspěvek).

  4. A to si vemte, ze nekteri rodice svoje deti vsude vozi autem a tak se muze stat, ze ditko poprve pojede v mhd az treba v deseti letech.
    Jinak ja si v mhd vetsinou ctu na mobilu a okoli tak nejak ignoruju.

    1. Potom je to peň zážitok, nie rutina. 😉
      A čo ešte „chudáci“, ktorí majú školu blízko domova a chodia všade peši, alebo neskôr na bicykli? 😉

  5. Máš pravdu Naďo, nepřipadám si jako dáma, když utíkám za tramvají. Ale nedá mi to, je to výzva, které nikdy neodolám.

  6. Mě celkem pravidelně pouští sednout chlapci tak o 5 let mladší, kteří se mi napřed kouknou na břicho a pak se zvednout…už to neřeším a v klidu si sedám, ale v duchu si myslím, jo kdybys tak věděl, že to břicho mám ze žrádla a né sexu.

  7. Díky za příjemný a trefný článek… dnes to fakt potřebuji.. jsem tak spruzená ze všeho (úplně přesně nevím, z čeho nejvíc), že mi přišel balíček s novými botičkami asi před hodinou a ještě jsem jej ani neměla chuť otevřít! ..hm..ale asi už jdu na to! 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s