Proč svou rodinu nutím večeřet u stolu, i když se nám nechce

S pravdou ven: rodinná večeře u společného stolu je ideál, o který se svými rodinnými příslušníky svádím kruté boje. Můj muž do sebe po příchodu z práce, hnán vlčím hladem, často nahází vestoje u lednice takové množství jídla, že regulérní večeři pak bojkotuje. Mé děti by daly nevímco za to, aby mohly večeři konzumovat v nepohodlné zkroucené poloze u televize (a sypat brambory pod pohovku) nebo na psacím stole u počítače (a kydat kečup do klávesnice).

A i já sama si často říkám, jestli by nebylo příjemnější, kdybych se mohla najíst sama. V klidu. Bez toho, že by mnou uvařené dobroty někdo stále komentoval slovy: „Fuj, tohle nejím.“ „A co je tohleto zelené?“ „Ble, hrášek.“ Bez věčných hádek o množství kečupu, který se smí nalít na špagety. Bez běhání pro další a další ubrousky. Bez šťávy, rozlité po stole.

Jenže mám pocit, že jestli se někde tvoří opravdová rodina, je to právě u stolu při společné večeři. Když jsem byla malá, moje máma s námi jedla jenom o Vánocích. Při všech ostatních večeřích jenom běhala po kuchyni, postávala u kuchyňské linky a obsluhovala nás. Pamatuju si, jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že ostatní maminky jedí. A taky mi to bylo trochu líto.

Mimochodem: podle průzkumu, který provedlo americké Národní centrum pro závislosti a zneužívání návykových látek, děti, které večeří s rodiči, méně často kouří, pijí alkohol a berou drogy. Taky většinou jí zdravěji, mají lepší známky a víc čtou.

Tak proto svádím věčné nevyhrané bitvy s Večerníčkem, se seriálem Simpsonovi a s televizními zprávami o pár minut společného času – upřímně řečeno, je to jediný čas, který ve všední den tráví celá naše rodina pohromadě.

*

Již zítra přinese Šťastný blog rozhovor s panem Cuketkou!

Reklamy

7 comments

  1. I my jsme takto stolovali, rodinný stůl je jako posvátná kráva, já jsem nikdy nesnesla, aby na stole byly jiné věci než ty, které tam patřily.

  2. Souhlasim, zatim si uzivame spolecne vecere u stolu, o vikendech i obedy. Deti zatim nic jineho nepoznaly, tak neprotestuji:-). Doufam, ze nam to vydrzi! Jsou to prijemne chvilky.

  3. přidávám se – a na stůl patří i květina ..a k Pendule doplním i snídaně a večeře. Jsou to chvíle společné, příjemných hovorů, sdělování a sdílení…

    1. Teď si uvědomuju, že u víkendových snídaní ty boje zdaleka nejsou tak dramatické. Všichni se ke stolu dostaví celkem ochotně. Přinejmenším od té doby, co jsem začala k snídani podávat rozpečené housky 🙂

  4. Podle mých pozorování má pravidelné společné stolování důležitý vliv na to, aby se u dítěte vyvinul aspoň nějaký smysl pro pospolitost v rodině.

  5. Tak spolecne snidane bohuzel moc nevedeme. V tydnu urcite ne, vetsnou se ani nepotkame a o vikendu aspon jeden dospava a pripravovat snidani v 6.00 je nad nase sily:-). Jme radi, ze deti uz dorostly do veku, kdy si umej udelat alespon lupinky s mlekem nebo jogurtem a stavu. Ale je fakt, ze casove je nase vikendova snidane s jejich svacinkou nekdy u jednoho stolu:-).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s