Nečekané výhody stárnutí. Tedy, alespoň jedna.

Pablo Picasso: Dvě ženy běžící po pláži

Pablo Picasso: Dvě ženy běžící po pláži

„Makej makej, nebo to nevysportuješ!“
Tahle věta za mnou vylétla ze skupinky teenagerů a zasáhla mě do zad jako rána bičem, když jsem byla minulý týden běhat v Riegráku. Polilo mě horko. Byla to přesně ta věta, které jsem se při jakékoli sportovní aktivitě bála už od třinácti. Byl to přesně ten druh posměšku, kvůli kterému jsem první dva roky nosila na běhání sluchátka. Abych ho neslyšela, když by náhodou zazněl.
Jenže tentokrát jsem ho uslyšela.
Když jsem se od partičky výrostků postupně vzdalovala, uvažovala jsem, jak zareagovat, až se k nim přiblížím v dalším kolečku. Ignorovat je a dělat, že jsem nic neslyšela? Nebo k nim naopak přistoupit a s ledovým klidem jim říct pár peprných vět?
Nakonec jsem neudělala nic. Protože v dalším kolečku jsem už myslela na něco jiného. Prostě jsem na to zapomněla.
Tohle je myslím jedna z výhod věku nad pětatřicet, které člověk odhalí až ve chvíli, kdy se v onom věku ocitne. Že trapné posměšky trapných teenagerů vám můžou být ukradené. Ne že jenom děláte, že vám jsou ukradené. Ale že opravdu jsou.

Advertisements

8 comments

  1. Během čtení mě napadlo, že výhodou stárnutí by mohlo být taky to, že rychleji zapomínáme. Proto při dalším kolečku už myslíme na něco jiného 🙂

  2. Takže nejprve krásné velikonoční pondělí, našlehat pomlázkou a hody, hody doprovody. Milá Barbi, v pětatřiceti mluvit o stáří je trochu moc předčasné, ale s druhé strany je faktem, že i novorozeně každým dnem stárne…
    Mně se stalo něco podobného, a to už mi bylo padesát, a stále jsem si ještě nepřipadal být starým paprikou. Tenkrát jsme často chodili s dcerkou Brigitou (11-15) na obědy nebo na večeře do všemožných restaurací ve Wiesbadenu. Nejraději jsem zašel do Winston Churchill Pubu, kde se mi líbilo to staroanglické prostředí, stěny tapetované tmavozelenou látkou, zařízení jako boxy, stolky, lavice, židle i výdejní pult z hnědočerveného mahagonového dřeva s mosazným kováním.
    Tenkrát jsme seděli s Brigitou u stolku pro dva a za námi si něco klábosili dva puberťáci. Najednou jsem zaslechl toho jednoho jak říká:
    „Guck mal, die alten Knacker haben immer die schönsten Mädchen!“
    (Podívej se, ty starý prďolové maj’ vždycky ty nejhezčí holky!)
    To mě nadzdvihlo a chtěl jsem mu něco říct, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně ten kluk má ze svého hlediska pravdu, nemůže vědět, že jsme otec s dcerou – a tak jsem mu neřekl nic a nechal to plavat. Od té doby se tomu srdečně směju…

  3. přesně…
    sice jsem ještě poznámku na roztřesenej zadek nevyslechla, neběhám kolem part puberťáků, ale kdyby na to došlo, vzpomenu si hned na tenhle článek 😉

  4. Myslím, že stará se budu cítit, až po mně muž přejde pohledem a v tom pohledu nebude nic potěšujícího. Jen lhostejnost… Takže komentující puberťáci jsou vlastně OK, protože projevili zájem :-). Nebyla jste jim jedno.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s