Jak to, že někdo má štěstí a někdo smůlu? A do které skupiny patříte vy?

Nejsem vyhraněný „klikař“, ani „smolař“. Jednou v životě jsem vyhrála v tombole, u maturity z francouzštiny jsem si ale vytáhla nejméně oblíbenou otázku. Svého muže jsem potkala kuriózní shodou šťastných náhod a kuriózní shodou nešťastných náhod nám rozbili okýnko u auta zrovna v den, kdy jsme se chystali odjet na Silvestra. Pokud to mohu posoudit, mé životní náhody se pohybují spíše na té příznivější straně spektra.

Psycholog Richard Wiseman ale podnikl zajímavou dlouhodobou studii, během níž zjistil, že to, jestli máme převážně „štěstí“, nebo „smůlu“, není náhoda – je to výrazem našeho přístupu k životu. Inzerátem v novinách oslovil lidi, kteří se pokládají za extrémní smolaře či naopak děti štěstěny. Přihlásilo se mu celkem 400 dobrovolníků z nejrůznějších prostředí, jejichž životy sledoval po několik let.

Při jednom z mnoha testů dobrovolníci dostali za úkol co nejrychleji spočítat fotografie v novinách. Výsledek byl šokující. Smolařům to trvalo v průměru dvě minuty, zatímco klikařům jenom pár sekund. Jak to? Hned na druhé stránce novin byl velkými písmeny vytištěný půlstránkový nápis: „Přestaňte počítat. V těchto novinách je 43 fotografií.“ Jenže „smolaři“ si ho nevšimli, protože se příliš upnuli na pečlivé počítání snímků.

„Lidé, kteří mají smůlu, často propásnou šťastnou příležitost, protože jsou příliš zaměřeni na hledání něčeho jiného,“ uzavírá Richard Wiseman. „Na večírcích hledají dokonalého partnera a tak propásnou příležitost najít tam dobré přátele. V novinách vyhledávají určité druhy pracovních nabídek a přehlédnou jiné, možná zajímavější. Lidé, kteří mají štěstí, jsou uvolněnější a otevřenější a proto dokážou vidět to, co mají před očima – ne jen to, co zrovna hledají.

Reklamy

11 comments

  1. Milá Barbi, jestli jste klikařka nebo smolařka nemohu posoudit, jedno je ale jisté, že jste neobyčejně nadaná na vynacházení zajímavých témat pro diskuzi na blogu. Dovedu si představit, jak rychle by mi uteklo čekání v čekárně u doktora, nebo jízda vlakem z Brna do Prahy, kdybych si přitom mohl v kupé povídat s Vámi…

  2. Souhlasím s tím, že všechno zavisí na přístupu. Pořád je mi ale záhadou, zda a hlavně jak svůj přístup vědomě změnit. „Lidé, kteří mají štěstí, jsou uvolněnější a otevřenější.“ Mají štěstí právě proto, že jsou uvolnění a otevření? Anebo jsou uvolnění proto, že mají štěstí?
    Já si myslím, že máme štěstí a smůly všichni stejně. Ti šťastnější z nás se ale víc soustředí na ty šťastné momenty, a smolařům utkvějí v hlavě naopak víc ty špatné chvíle.

    1. Přesně a výstižně napsáno. Svět je jeden, život je také jen jeden. Co si zvolíme záleží na nás, a co vidíme, kupodivu také.

  3. já myslím, že je to skutečně o přístupu – mít rád sebe, svoje blízké, maličkosti – nestresovat se… štěstí přeje připraveným 🙂

  4. Asi už přicházím s hořčicí po obědě, ale přesto.

    Nemyslím si, že je všechno o přístupu a mám to i mnohanásobně ověřené. Za svou praxi v osobním poradenství jsem už dávno zjistila, že lidé, kterým se život nápadně a opakovaně komplikuje s tím nemohou celkem nic dělat, než k tomu „pozitivně´“ přistupovat , nenechat se otrávit a doufat, že se to otočí. Štěstí ale nedonutí. Zmíněný pokus je takové spíš povrchní potvrzení již předem stanovené teze. Měli bychom si uvědomit, že ti, kteří musí čelit mnoha komplikacím, jež si objektivně nezavinili, jsou především velmi silní jedinci, jejichž osudy bychom my, „šťastlivci“ ani neunesli. Prosím přestaňme být konečně nadutí, plkat klišé o pozitivním přístupu a začněme si konečně vážit těchto lidí, že s velkou osobní statečností a životním optimismem, který si my ani neumíme představit (jelikož nás už by jejich příběhy dávno složily), nesou osudy, které my díky jim nést nemusíme. Méně arogance a více empatie, prosím. Děkuji

    1. Asi ano. Ale pak je na místě otázka PROČ? Obdivuji lidi, kteří překonají nesnáze v životě. Proč to ale dokáží? Jaká je to síla, která v nich je. A proč mají pořád smůlu? Když o tom přemýšlím, tak nenalézám odpověď. Odpověď v náboženství se mi zdá také neúplná. Takže zbývá jen ten úhel pohledu a to mi smysl dává. Vidím sice realitu a v ní i to smolné a špatné, ale zároveň vidím i krásu života a světa kolem. A pokud se vědomě rozhodnu v trénování vidění světa v tomto úhlu a je to vskutku těžká práce, tak už přece tu realitu ovlivňuji pro mě příznivějším směrem. Proto to nemůže být povrchní tvrzení a plkání klišé o pozitivním přístupu. Jenom obdivování lidí s velkou osobní statečností to také neřeší. Podle mého názoru je třeba rozlišovat, snažit se na svět dívat z jiného úhlu (tím myslím všímat si více toho lepšího než toho horšího) a hlavně soustavně pracovat na této osobní změně. Možná, že právě toto je ta cesta k empatii a k méně arogance.

      1. Prosím nezlobte se, ale Vaše odpověď je snůška nic neříkajících formulací, které používají rádo by „politici“ Jaká cesta k empatii a méně arogance? Z Vašich 12 řádek nic neříkajících slov vyplývá jen prázdnota a opět jen a jen slova,,,,,

    2. Souhlasim…ale smulu neprecuras..jednou clovek nastoupil do spatneho vlaku a uz s tim nic nenadeka.a vyskakovat z nej..to je tak dobry padnout na drzku..proste s tim vlakem musis dojet az do cile..nekteri ale nedojely

  5. dobri den mam pořad jen smulu nemam štěstí v loteriji něgdo vihrava milioni něgdo statí sice a ja nic mam furt jen smulu děkuji

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s