Mohou být rodiče malých dětí šťastnější?

Ronja, dcera loupežníka

Ronja, dcera loupežníka

Děti by nám měly přinášet radost. Také ji přinášejí. Chvílemi. A přestože je nadevše milujeme, při hovorech se svými přáteli mám někdy pocit, že rodičovství se (zejména v těch prvních třech nebo čtyřech letech života dítěte) proměnilo v úděl neslučitelný s normálním životem. Musíme chodit na plavání kojenců, cvičení s batolaty a kurzy keramiky pro předškoláky. Kvůli dětem se vzdáváme práce, zábavy, spánku i přátel. Není divu, že jsme pak unavení, naštvaní, nervózní a… ječíme na děti.

Nebylo by lepší méně se starat o děti a být víc v pohodě?

Jenže co by z nich pak vyrostlo?

Úplně to samé, co z nich vyroste v kurzech plavání, cvičení a keramiky, tvrdí profesor Bryan Caplan ve své knize Selfish Reasons to Have More Kids (tedy: Sobecké důvody, proč mít víc dětí). Podle jeho názoru jsme to nejdůležitější pro budoucnost svých dětí udělali už ve chvíli početí: předali jsme jim své geny, a s nimi i své, tu lepší, tu horší, talenty a vlastnosti. Naše sebestarostlivější výchova a sebedražší kroužky se zděděnými předpoklady prý nic moc nezmůžou. Takže – říká Bryan Caplan – se máme přestat stresovat a více se věnovat sami sobě. Děti budou v pohodě.

S tímto vědomím vám zde předávám několik mírně nezodpovědných tipů, jak být šťastnějším rodičem.

Zvěte si co nejčastěji na návštěvu děti svých přátel. Vaše děti si tak budou mít s kým hrát a vy budete mít víc času pro sebe (jenom pak po nich budete muset uklidit). Kromě toho vaši přátelé se vám budou cítit zavázáni, aby vám tuto službu oplatili a vzali si pro změnu vaše děti k sobě.

Pokud existuje nějaká činnost, která netěší ani vás, ani vaše děti, tak ji prostě nedělejte. Typickým příkladem je plavání kojenců. Já i moje tehdy čtyřměsíční dcera jsme ho nenáviděly. Přesto jsem (dnes opravdu nevím proč) na něj dojížděla v mrazu přes půl města.

Nepřehánějte to s hygienou. Zde je inspirace z knihy Ronja, dcera loupežníka od Astrid Lindgrenové: „(Ronja) voněla, protože každý týden v sobotu večer ji Lovisa drhla ve velké dřevěné kádi a každou neděli ráno Mattisovi i jí vyčesávala vši.“ A není snad Astrid Lindgrenová jedna z největších ikon dětské literatury?

Na televizi a DVD není nic špatného. Čím dřív se děti naučí pustit si film samy, tím lépe (oceníte to zejména v sobotu brzo ráno.)

Alkohol je dobrý rádce. Doufám, že na mě za tuto kontroverzní radu nezavoláte sociálku. Faktem ale je, že v lehce ovíněném stavu a ve společnosti svých přátel činím lehkovážná, ale správná rozhodnutí, na která si jinak netroufnu. Například: „Jděte si samy vyčistit zuby.“ (Zatímco za střízliva dětem dávám pastu na kartáček a mladší Rozárce levou rukou přidržuju hlavu, abych jí pravou mohla řádně vyčistit celý chrup.)

Nehlídejte je tolik. Ještě jedna inspirace z Ronji, dcery loupežníka:

Jednoho krásného dne však Mattis pochopil – ačkoliv se mu to nelíbilo – že už přišel čas.

Loviso,“ řekl ženě. „Holka se musí naučit žít v Mattisově lese. Pusť ji ven!“

Tak vida, konečně jsi na to přišel,“ poznamenala Lovisa. „Kdyby bylo po mém, stalo by se to už dávno.“

A tak Ronja mohla běhat, kam se jí zachtělo.

Reklamy

13 comments

  1. To je těžké, v těch dřevních dobách, kdy neexistovaly pécéčka, natož blogy, jsem jako každá úzkostlivá matka, četla vše co se šustlo o výchově dětí, abych nic nezanedbala. Inu, snad jsem nic nezanedbala, ale na výsledku to příliš není vidět 🙂

  2. Dnes jsem na podobné téma slyšela vysílání v rádiu. O tom, proč se nám děti dnes zdají jaksi divočejší než dřív. Odpověď zní: mění se doba, tak proč by se nemohly měnit i děti? Mají dnes víc podnětů, víc možností, víc aktivit, a jejich mozek na to musí reagovat. Taky rodiče mají víc podnětů a víc aktivit, a tak se i přes veškerou snahu věnují dětem méně než dřív. Tak to prostě je a nemá cenu se snažit s tím bojovat. Vyčerpáváte tak jenom sami sebe. A taky v tom vysílání říkali, že někteří rodiče včas nepoznají moment, kdy je třeba nechat děti dělat věci samotné. A děti pak dělají hysterické scény, protože se chtějí učit a poznávat samy.

  3. Naďo, Vanilko: já si právě myslím, že je to naopak: dnes se rodiče dětem věnují VÍCE než dřív. Nebo alespoň se to od nich očekává.

    Tak například – v době, kdy jsem chodila na základku, všechny děti, kromě úplně malých prvňáčků, chodily do školy i ze školy samy. Dnes je téměř bez výjimky doprovázejí rodiče. Vím, že to je svým způsobem nezbytné, protože po ulicích jezdí mnohem více aut.

    Další příklad: v době mého dětství (mluvím o 70. a 80. letech) neexistovaly kroužky pro předškolní děti. Dnes je úplně běžné, že tříleté dítě chodí na „tanečky“ nebo na výtvarku. A jeho matka pochopitelně s ním.
    Ne že by to nemohlo být prospěšné nebo zajímavé, ale když se z toho stane jakási „povinnost“ („kamarádčina dcera chodí na keramiku a na jógu, naše holka musí taky někam chodit“), tak je to podle mého názoru příliš velký tlak na rodiče i na děti.

  4. Já už vůbec nemohu porovnávat moje dětství s dnešním, to je totiž naprosto nesrovnatelné, asi jako kdybych ho srovnával s dětstvím Praotce Čecha. Čtyřicátá léta za války, kdy nebylo skoro nic k jídlu, představa nějakých kroužků a zábav pro děti, byla nemyslitelná. To tak ještě tanečky, výtvarka, keramika, jóga, cha-chá…
    Teď ale odbočím, protože nemám možnost se Vás, Barbi, zeptat jinde, musím tak učinit zde: Už se na tomto Vašem blogu vyskytuji řadu měsíců, ale stále se mi nepovedlo rozluštit JAK se dostanu z komentářů u jednoho článku do komentářů u jiného článku? Protože to neumím, musím vždycky úplně odejít a pak znovu vstoupit na začátek prvního (nejnovějšího) článku pomocí odkazu v mých „oblíbených“ a odtud se teprve proklikat do patřičného komentáře. Je to trochu jako drbání se pravou rukou na levým uchem…

    1. Mirku, musím přiznat, že to taky nevím. Ani jsem netušila, že na jiných blozích je něco takového možné. Já tedy všechny komentáře vidím pohromadě na své správcovské „nástěnce“, ale jinak, nevím… ani mě nenapadlo, že by to bylo k něčemu potřeba…?

      Jinak, pobavil jste mě, myslela jsem, že Vaše cha-chá je cha-cha neboli ča-ča (teda jako kroužek latinskoamerických tanců) 🙂

  5. Jojo, dnešní děti jsou „okroužkované“ od útlého věku, ale na takové to klasické „jít lítat ven“ už nezbývá díky ušlechtilým aktivitám čas. Možná škoda… jak už bylo řečeno: rodiče i děti jsou dnes hodně „pod tlakem“.

    U svých děti praktikuju to, že musejí mít i dny volna, kdy si budou samy jen tak „šťourat“ ty svoje důležitosti- stavět LEGO, malovat, vystřihovat, stavět si domečky z deky a židlí… nic proti volnočasovým aktivitám, ale dítě přece nemusí mít každý den zorganizovaný a rozplánovaný na minuty.

    Jako už bylo zmíněno: “ Není divu, že jsme pak unavení, naštvaní, nervózní a… ječíme na děti…“ – oběhnout všechny ty nepovinné povinnosti je úkol nelehký a náročný po všech stránkách…

  6. Určitě je jiná doba a jde o to o jak staré děti jde. Např. za 1. republiky byly převážně malé děti než nastoupily do školy doma s matkou, která se o ně starala a rozvíjela jejich schopnosti. Trochu to přesáhlo i do mé generace, já jsem chodila do baletu, kam mě provázela matka, ale tam už většina matek pracovala. Já sama jsem pořád vymetala nějaké kroužky, nejvíce jsem milovala kroužek vodácký. Je pravda, že moje generace flákla aktovku do kouta a hurá ven si hrát na ulici před dům s klíčem na krku. U mých dětí v době školkové nebyly v rámci školky kroužky žádné, ale ve škole již nějaké existovaly. Synek chodil na fotbal a od 4. třídy do fotbalové školy v Botčské ulici. Dcera chodila na klavír, na francouzštinu a do baletu.
    Shrnutí: Neřekla bych že se rodiče dnes o děti více starají než ti minulí, ale že je nutnost, strach z nebezpečí přinutila své děti hodně dlouho vodit za ručičku a před domem si děti už téměř nehrají. Napsala jsem kdysi o tomto článek, ve kterém s vámi v podstatě souhlasím a dovolím si zde s omluvou pastovat link. http://sites.google.com/site/bigbrutt/Home/kam-zmizely-deti-z-ulice . Ačkoliv se v odkazu vyskytne, že článek nebyl nalezen, stačí kliknout na název: Kam zmizely děti z ulice

    1. Máte pravdu, také vidím hlavní nebezpečí v příliš velkém provozu aut… Pokud jde o násilníky, pedofily… nevěřím tomu, že jich je mezi lidmi víc než v minulosti. Myslím, že se spíš o tom víc mluví a píše.

  7. Naše děti se narodily v sedmdesátých letech. Dceru jsem vodila od tří let do Sokola, chodili jsme plavat, od malička jsme je naučili jezdit na kole a lyžovat. Měli jsme štěstí, protože už ve školce si je vybrala jedna LŠU (lidová škola umění). Obcházeli tehdy školky a hledali šikovné děti. Syn tím pádem chodil ještě ve školce na housle, na přípravku. Celou základku jsme je vodili na housle, na výtvarku, na plavání, na hokej, na gymnastiku. Řídilo se to tím, jestli to děti těší a všechno stíhají. Uvědomuju si, že to všechno bylo hodně ovlivněné tím, že jsme se s manželem rozhodli umožnit jim co nejvíc poznat, co jim jde a to rozvíjet a taky že bydlíme v centru Prahy. Nedovedla jsem si představit, že by běhaly někde kolem domu. Taky je pravda, že jsem měla práci, kde jsem sice měla málo peněz, ale zato jsem si směla odskočit na ty housle a pracovat potom.
    Dneska je neskutečně větší množství různých kurzů, jazyků a kdovíčehoještě, co mohou děti navštěvovat a taky určitě navštěvují. Ale málokdy vidím, že by rodič šel s dítětem za ruku, vzal si ho v tramvaji na klín a povídal si s ním. Hodně rodičů tráví čas s dítětem s mobilem u ucha. Ale pevně věřím, že jich snad tolik není 🙂

  8. Díky mnohokrát za každý takovýto článek a úvahy. Skutečně je trefné označení těch prvních tří nebo čtyř let života:“ období takřka neslučitelné s reálným životem…“. Dlouho jsem hledal pro tento čas výstižnější název a dokonce jsme se styděl mezi některými rodiči zeptat, jestli z toho mají taky podobné pocity, jak zde „Blogerka“ píše. Už právě pro tu jejich snahu a potřebu něco organizovat a vymýšlet. Nyní mi zbývá ještě cca 1 rok této úchvatné doby a sám sebe se už nyní ptám, jestli mi to bude chybět nebo jestli si řeknu:“ Gott sei dank“. V každém případě si myslím, že snaha rodičů o zajištění aktivit, kroužků a úžasných kursů ( např. plavání kojenců), je symbolem jejich pocitu nedostatečného vyžití v jejich dětství. On totiž ten náš západní názor, že je třeba se vyvíjet a nové generace musejí být schopnější než ty ostatní, nás k tomu takřka předurčuje. Dovoluji si Vám všem horlivě aktivním doporučit, přibrzděte to tempo vývoje už kvůli sobě, aby jste si v tom všem plánování a běhání sami neuhnali nějakou tu újmu. Na závěr přeji autorce hodně energie a chuti k jejímu psaní. Vždyť tanečky potomků na Národní třídě vyžadují nejen čas, ale i hodně energie. Pište prosím na svém Blogu stále pilně!!

  9. To jsem rada, ze nejsem sama, kdo si tohle mysli.A uz davno jsem si zakazala se obvinovat za to, ze moje (ani ne dvoulete) dite nenavstevuje vsechny ty aktivity, plavani a hratky, kam chodi „uplne vsichni“…..

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s