Proč je tak důležité „odvážně mířit tam, kam se dosud nikdo nevydal“

Star Trek

Úvodní větu ze Star Treku jsem si vypůjčila k tomu, abych popsala svou cestu do neznámé galaxie. Téměř.

Minulý pátek jsem totiž absolvovala v předvíkendové zácpě cestu sto třicet kilometrů tam a sto třicet kilometrů zpátky do sborovny klatovského gymnázia, abych se tam zúčastnila vystoupení jisté bluegrassové kapely. A to navzdory tomu, že chovám velkou nedůvěru ke všem hudebním žánrům, jejichž posluchači nosí kovbojské klobouky, a drnkání na podivný hudební nástroj, zvaný „dobro“, mi zní stejně familiérně jako dialogy v klingonštině.

Přiznávám, že nešlo o výlet úplně dobrovolný. Upřímně: uměla jsem si představit spoustu jiných způsobů, jak strávit vlahý páteční večer. Jenže pořadatelem onoho hudebního dýchánku byl můj tatínek, který chtěl tímto způsobem oslavit své kulaté narozeniny. Tudíž nebylo vyhnutí.

Poslední ránu jsem dostala po příjezdu na samotné místo konání. Místo, abych se ukryla někde vzadu, kde bych v bezpečí mohla psát esemesky a dělat ironické obličeje, byla jsem usazena na čestné místo v první řadě. Takže jsem neměla na vybranou. Musela jsem se nechat pohltit tklivým zpěvem a hrou na banjo.

*

Tohle není bluegrassová kapela, nýbrž osazenstvo Star Treku

Teď vás na chviličku nechám potit se ve sborovně za zpěvu irských přistěhovalců a dovolím si malou vsuvku. Psycholog Todd Kashdan ve své knize Curious? tvrdí, že nejistota, neznámo a vybočení ze zajeté rutiny jsou nezbytnou ingrediencí naplněného života. „Málokdy dobrovolně vyhledáváme napětí, které se s nejistotou pojí, ale výzkumy ukazují, že tyto pocity vedou k nejintenzivnějším a nejdéle trvajícím pozitivním zážitkům. Nové aktivity s nejistým výsledkem dělají lidi šťastnějšími než zavedená rutina,“ píše Kashdan.

Podle jeho teorie, vydat se na obskurní bluegrassový koncert by mělo být pro mé štěstí přínosnější než vyrazit s kamarádkami do našeho oblíbeného mexického baru, kde jsem byla už čtyřiapadesátkrát.

*

Nebudu vás napínat, Kashdan měl pravdu. Na konci koncertu jsem se přistihla, jak si s ostatními posluchači notuji jakousi truchlivou píseň o tom, jak pohřbívají něčí irskou matku, a náramně si to užívám. Ne, nepropadla jsem bluegrassu a nekoupím si kovbojský klobouk, ale… jsem ráda, že mě táta přinutil vydat se za hranice své známé galaxie.

 

Reklamy

5 comments

  1. Přesně tak, Barbi, i já jsem se nechal přesvědčit proti své zásadě, proti svému instinktu i pudu – totiž – nelézt do kasin za hazardem.
    Až do roku 1981 jsem klidně chodil okolo světoznámých slavných kasin v Baden-Badenu či v Monte Carlo, aniž bych měl to nejmenší nutkání se podívat dovnitř. Měl jsem zato, že by mě tam ihned okradli o peníze.
    Teprve když jeden dobrý kamarád mě přemluvil, abych s ním šel do kasina na ruletu ve Wiesbadenu s tím, že si vezmu sebou do kapsy jen 50 marek, takže víc tam ani prohrát nemohu, tak jsem šel. Vzhledem k tomu, že jsem ihned vyhrál 420 marek, žačal jsem tam potom chodit sám zhruba 1x do měsíce. Ještě dnes, kdykoliv jedu do Německa, jdu si aspoň jednou zahrát…

  2. A ještě jeden malý přívažek:
    Otevřel jsem svůj loňský diář, abych se podíval, kdy jsem tam byl naposled. Bylo to 12.května 2010 a vyhrál jsem 500,- €uro!

  3. NO jasně Barunko (ale co si pamatuji, tys to dělávala i dříve). I já starý konzervativec občas (a na konzervativce dost často) vybočím do neznámých děsuplných dálav a hlubin – už jsem byl na punkovém konzertu, na půlnoční mší, na hokejovém i futbalovém zápasu (tam se dá nuda, kterou sport plodí zahnat pozorováním jiných diváků), na lovu žraloků (ač se bojím hlubokých moří). Jako pantoflový, domácký typ jsem se statečně pozvracel na hřbetu slona v Malajské džungli,i na palubě obstarožního vrtulníkuBell UH-1 (který pamatoval ještě Vietnamskou válku) a jako byť ve své přirozenosti srab jsem prožil hodinu v porouchaném Land Roveru v Jihafrické buši. Dokonce už jsem se jednou odhodlal i k tomu, že jsem jednou vypil celý půllitr toho pro mne neznámého a exotického hořkého nápoje, co chutná jako penicilin smíchaný s přelouhovaným čajem který se jmenuje pivo. Nic z výše jmenovaného bych už podruhé neabsolvoval- ale obohatilo mne to a s výjimkou toho piva i učinilo šťastným… zejména, když tak na to vzpomínám…

    1. Já asi trpím fobií z propásnutí nějaké příležitosti, takže je pravda, že vybočuji tak často, jak často se mi taková příležitost naskytne. Na druhou stranu, v posledních letech to není zrovna moc často 😦

  4. Baruško, vidíš, nikdy se předem ničemu neuzavírej. Potěšila mne Tvá nadějná zpráva o objevném výletu do klatovské sborovny a potažmo do Apalačských hor a modrých strání…..
    Bluegrass je čirá hudba bez falše a předstírání a lidé kolem ní jsou nezáludní. Přál bych Ti zažít takový půlnoční jam kdesi na jihu Kentucky, staří veteráni hrající jako o život a v hledišti jen dva lidé – táta a já :-)))))))))) Jen lituju, že jsem letos tu sborovnu nestihl……. Ale můžeš na vlastní uši slyšet zvukové dokumenty z doby, kdy jsme s tátou taky hrábli do strun banja a kytary. No, třeba si někdy zanotujeme společně v Habarticích i s dětmi:-))))
    A nakonec – moc rád čtu Tvé zajímavé postřehy.
    Strejda Mamut

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s