3 důvody, proč si všichni myslíme, že jsme výjimeční

„To bys nikdy nepochopila!“ zaječela na mě se slzami v očích moje pětiletá dcera. Náš spor se týkal jakési čokoládové tyčinky, na kterou, jak se domnívala, měla svaté právo, ale nedostala ji. Byla jsem si jistá, že to chápu moc dobře.

Na její skálopevné přesvědčení o unikátnosti vlastních duševních pochodů jsem si vzpomněla o pár dní později, když jsem dočítala knihu Daniela Gilberta Stumbling on Happiness. Podle jejího autora bychom byli o moc šťastnější, kdybychom se dokázali řídit radami lidí, kteří už dříve prožili to, na co se my teprve chystáme (například: snědli za svůj život už hodně čokoládových tyčinek).

Ale my se jimi neřídíme. Vskrytu duše si totiž všichni myslíme, že jsme úplně jiní než ostatní. Většinou lepší. (Například, 94 procent vysokoškolských pedagogů si prý o sobě myslí, že jsou nadprůměrnými učiteli, a 90 procent motoristů se pokládá za nadprůměrné řidiče.) Ale především jiní. Domníváme se, že naše pohnutky a pocity jsou zcela jedinečné a že tatáž zkušenost dopadne v našem případě úplně jinak než u ostatních (Tak třeba, že nám nebude špatně, když sníme další čokoládovou tyčinku.)

Podle Gilberta má tohle přesvědčení o vlastní výjimečnosti tři důvody:

  1. Své vlastní pocity a myšlenky známe zevnitř a zakoušíme je tedy úplně jiným způsobem než pocity a myšlenky ostatních.
  2. Představa vlastní unikátnosti se nám líbí. Málokdo by se dokázal smířit s představou, že je tuctovou kopií. Svou vlastní individualitu si pěstujeme a hýčkáme.
  3. Máme sklon přeceňovat jedinečnost každého z nás. To, v čem se lišíme, vnímáme intenzivněji než to, v čem se všichni podobáme.

Na druhou stranu musím konstatovat, že někdy je docela příjemné odhalit, že jste v něčem stejní jako všichni ostatní. Tak například, já jsem poměrně nedávno zjistila, že můj sklon mít peněženku neustále narvanou starými účtenkami, vstupenkami, obaly od žvýkaček a neidentifikovatelnými papírky není moje zcela unikátní a do nebe volající špatná vlastnost, se kterou jsem jediná na celé planetě, (jak se mi pokoušel namluvit můj muž), nýbrž že je to nešvar, jímž trpí asi šest z deseti žen.

Jaká úleva!

Advertisements

9 comments

  1. Úvaha se mi moc líbí, ale patřím mezi ty 4 ženy, co mají peněženku vcelku přehlednou, inu je to jasné, je to věkem, ale našly by se jiné špatné vlastnosti, které patří 9 ženám z desíti 🙂

  2. Tak to já jsem jedna ze šesti. :o)) Ten balík necenných papírů vyndávám až v okamžiku, kdy se peněženka nedá dovřít. :o)

  3. stoupám si do řady zbylých tří 🙂 Představou o vlastní unikátnosti trpím – dost ráda – neboť nechci být ve všem jako mnozí kolem – a spousty dalších, podivných a špatných vlastností mám jistě také – ale mám je ráda – protože jsou jenom Moje 🙂

  4. No jo no, zkušenost je nepřenosná 🙂 Všichni jsme holt jedineční ale přitom členové stáda

    Jo a …
    V peněžence mám taky kopu účtenek, seznamů na nákup, jíszdenek z vlaku a nepoužitých slevových kuponů…prostě neumím jinak 🙂

  5. Zlatá slova, ano, představa vlastní unikátnosti se nám líbí a naopak nechceme být stádní a proto já se už od mládí vyhýbal všem masovým skrumážím, prvním májům, spartakiádám, ba dokonce jsem nechodil ani na fotbalové zápasy a dodnes by mě nikdo nedostal, ani párem volů, na nějakou Madonu či vítání papeže. Ale musím říct, v peněžence mám skutečně jen peníze a karty a všechno ostatní ihned po příchodu domů likviduji, takže se mi spíše stane, že vyhodím něco, co pak později potřebuji, než, že bych si tam ponechal něco navíc.
    Jinak ovšem ta Vaše vlastnost, Barbi, s těmi papírky v peněžence se mi docela líbí, je to roztomilé a moje žena to tak přesně dělá jako Vy. Když pak něco hledá, tak to se tedy chechtám, co všechno v té nabité peněžence má…

  6. Moc pěkné:-)
    Patřím mezi těch šest. Ale můj muž má v peněžence ještě větší nepořádek, takže ve srovnání s ním vypadám skoro pořádně.
    A co kabelka? Najdete vždycky hned to, co hledáte?
    Někdy je osvobozující vědět, že člověk není se svými nedokonalostmi sám, že v tomto ohledu opravdu není výjimečný 🙂

  7. no, já si myslím, že nejsme výjmeční, ale jedineční se svými dobrými i špatnými vlastnostmi. Aneb pro někoho může být naše dobrá vlastnost špatná a naopak. Pak si to jen rozumově zdůvodnit sami před sebou a pak na peněžence a jejím obsahu nezáleží.

  8. Tak nevím, zda se svěřit. Někdy si opravdu připadám vyjímečná, lepší, ale často spíš unikátně nemožná. Peněženku mám celkem v pořádku, zato ji stále hledám. Hledám ji po kabelce, protože ta má hodně kapsiček, anebo naopak má jen jednu, co v ní je absolutně všechno, co bych mohla někdy potřebovat.

  9. Dnes jsem v peněžence mezi štosy neurčitých papírků hledala alespoň jednu drobnou bankovku. Marně. Přesto jsem si v ní ještě neuklidila. Hřeje mě alespoň falešný pocit, že je naditá ;o)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s