Nenápadný půvab polední přestávky

Nechodím na oběd. Protože moje pracovní doba je přísně ohraničená otevírací dobou školky a družiny, dlouho jsem žila v zajetí představy, že nejlepší způsob, jak ušetřit čas, je zhltnout domácí v krabičce přinesený oběd u pracovního stolu s očima upřenýma na monitor počítače.

Důsledky se dostavily obvykle kolem půl čtvrté odpoledne: pozvolna se mi (navzdory dalším a dalším kafím) začaly klížit oči a odpoledne se rozplizlo do podoby beztvaré houby, která ze mě vysála zbytky energie. Hypoteticky ušetřený čas se rozplynul do neurčita. (Kromě toho jsem zjistila, že z obědů ve společnosti počítače se tloustne víc než z obědů v Imperialu. Roztržité zírání na monitor je ten nejlepší způsob, jak zkonzumovat obrovské množství jídla a ani nevědět, co jste jedli.)
Nedávno jsem musela překonat svou nechuť k poledním přestávkám a vyrazit na krátký oběd do centra, protože jsem si domluvila schůzku se svým kamarádem – daňovým účetním. Přestože mi nepřinesl žádné skvělé zprávy (to se daňovým účetním v březnu moc často nestává), samotný fakt, že jsem se přinutila opustit kancelář, vyjít na denní světlo a nadechnout se opravdového jarního vzduchu mě neuvěřitelně osvěžil.
Za dva dny nato jsem si v rámci oběda vyrazila na hodinu pilates a o týden později jsem si do práce přinesla kolečkové brusle, abych polední pauzu proměnila v piknik na Letné. A zjistila jsem, že polední přestávka je malé, ale skvěle prázdné místo uprostřed dne, které můžete naplnit čímkoli: objevovat nové restaurace, cvičit, spát (podle výzkumu NASA šestadvacetiminutový spánek zlepší výkon mozku o 34 procent), mít tajné rande nebo se zapomenout v knihkupectví. A přinejmenším některé z těchhle aktivit rozhodně hodlám vyzkoušet.

Reklamy

4 comments

  1. U mě se to má tak, že dlouhou dobu jsem neměl čas jít na oběd. Nyní si ho vždy udělám. Tedy skoro vždy. Změnit pouze prostředí úplně stačí. Nejhorší je dát si salát (dnes tomu říkám ufo, protože ani prodavačka neví co do toho dávají) a k tomu 3 rohlíky. Například dnes stačilo se projít chvilku na sluníčku cestou na oběd a zpátky byl zážitek který mě doslova nabudil. Kolega má ale dnes narozeniny, tak hned po požití chlebíčku a dortu a kávy přišel totální útlum, ale ten pocit sluníčka zůstal až do teď.

    hezký den a dobré obědo-pauzy všem.

  2. Na obědy chodím jen výjimečně, protože mám pružnou pracovní dobu. Takže na sluníčko raději uteču o tu ušetřenou dobu dříve. Hlavně si taky vařím relativně zdravá jídla, kdežto v místní kantýně to jsou samé těžké omáčky a masa. A to mě odrazuje.

  3. Já si, když je venku krásně jako dnes, místo oběda koupím něco s sebou a sednu si na lavičku na sluníčko, což přes zimu byla jediná možnost vidět slunce na obloze, cestou do práce tma, cestou z práce tma.
    Takže s vámi plně souhlasím, že je potřeba toho nějak využít, zvlášť když je krásně jako tento týden 🙂

  4. Na oběd se snažím vždy chodit ven, buď do restaurace, nebo v případě, že mám jídlo z domu, minimálně na lavičku před budovu kanceláří. Obědová pauza pro mě znamená více než jen zhltnutí jídla, je to možnost se projít, rozhýbat tělo a hlavně změnou prostředí povzbudit mozek aby po obědě nestávkoval – a to má pro mě větší cenu než jen uspokojení hladu. Proto se také snažím chodit do restaurací umístěných dál od práce, než do těch které jsou v přilehlé budově.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s