Držme si palce: Pověry prý opravdu fungují

Nedávno jsme si koupili nové auto. Protože jako řidička zrovna neoplývám sebevědomím, pro první zkušební jízdu jsem zvolila zahrádkářskou čtvrť v Lysé nad Labem. Klidné místo, kde se absolutně nemůže nic stát. Když jsem usedla za volant a nastartovala, přes travnatou cestu před autem přeběhla malá černá kočička. Auto mi chcíplo. Lehce jsem znervózněla a nastartovala znovu. Popojela jsem asi dvacet metrů. Znovu to chcíplo. Asi málo šlapu na plynový pedál, pomyslela jsem si a sešlápla ho trochu víc. Šinula jsem se dopředu rychlostí asi 20 km/hod a ještě několikrát jsem znovu nastartovala, když vtom jsem ucítila divný pach spáleniny. Z motoru přede mnou se lehce kouřilo…
V servisu, do kterého jsme auto nechali odtáhnout, nám řekli, že někdo měl špatně zařazeno a spálil tím spojku. Ale já vím, že za to mohla ta kočička.
Teď to mám dokonce vědecky potvrzeno. Německá psycholožka Lysann Damisch totiž v sérii experimentů zjistila, že talismany a pověry mohou opravdu zlepšit nebo zhoršit náš výkon. Tak například, při paměťovém testu si toho dobrovolníci dokázali zapamatovat o dost více, když u sebe měli svůj talisman pro štěstí. Když věřili, že jim „štěstí přeje“, byli také odvážnější a kladli si vyšší cíle. Účastníci testu, kteří se měli trefovat golfovým míčkem do jamek, zase dosahovali lepších výsledků, když jim psychologové předtím řekli: „Držím vám palce.“
Jistě, za jejich úspěchy nemohly ani palce, ani talismany, nýbrž zvýšená sebedůvěra a víra ve vlastní úspěch.
Já se ovšem svých osobních pověr jen tak vzdát nehodlám. Tak například, k zubaři chodím zásadně v sukni. Nikdy neusnu s peřinou otočenou knoflíkovou stranou k sobě. A když potkám kominíka, chytám se za knoflík, a pustit se můžu teprve ve chvíli, kdy uvidím někoho s brýlemi.
Funguje to, protože tomu věřím.

Reklamy

14 comments

  1. Bez ohledu na experimenty německé psycholožky potvrzuji, že přeběhnutí černé kočky přes cestu opravdu funguje s průšvihem. Ochrana před průšvihy se doporučuje třikráte uplyvnout hned jak kočka přeběhne s dovětkem – asi takto – tfuj, tfuj, tfuj ty potvoro kočičí.
    Také není radno přejít přes kanál, to zásadně dodržuji já! Když se omylem přejde, musí se třikrát obejít a pak pokračovat v cestě.
    Jinak, kominíka jsem už neviděla ani nepamatuji, ale co vím, tak pustit se knoflíku pro zaručené štěstí se doporučuje až když se potká bílý kůň, jeptiška a důstojník :-), jinak to prý nefunguje 🙂
    Hezké téma 🙂

    1. 🙂 výbornej komentář, paní Naďo! O těch kanálech jsem to neznala, ale tady na Letné se strašně často kradou ty vrchní mříže, tedy hrozí, že si zlomíte nohu. Já s pověrami bojuju. Můj kamarád Ital, podotýkám, že je to velmi racionálně smýšlějící člověk, mě kdysi v New Yorku sprdnul, že jsem doma roztáhla deštník, aby uschnul. Italové zásadně deštníky doma neroztahují. Nosí to prý smůlu. Už je to přes deset let, ale já vždycky když doma roztahuju deštník, vzpomenu si na něj a tvrdošíjně to najust udělám. Stejně jako si odmítám připustit 7 let neštěstí, které mi před měsícem zařídil syn, když rozbil zrcadlo. Prostě si to nedovolím. Ale nekdě uvnitř je malá dušička a ta je pěkně vyděšená 😉

  2. Vždycky jsem tyto pověry považoval za úsměvné debility a když jsem si představil tu proceduru s držením knoflíku, dokud nepotkám bílého koně, jeptišku a důstojníka – musel bych si držet knoflík celý život.
    Ovšem pak jednoho dne nastal i u mně zvrat, což popisuji v příběhu „Ruleta a Dobrá víla“ (viz odkaz), kdy jsem začal věřit na pověry, respektive na jednu určitou pověru, spojenou s ruletou a SPZ.
    Samozřejmě, že i dnes vím, že to je taky úsměvná debilita, ale jak už stojí v bibli „Víra tvá tě uzdravila!“ a ono je jistě dobré na něco, ať už je to co chce, věřit…

  3. Máma mě učila, že vidět jeptišku s kabeló je dobrý znamení, vidět jeptišku bez kabele moc dobrý ne. I když jsem člověk celkem racionální, tak pokaždé, když vidím jeptišku s kabeló, tak si oddechnu. 🙂

  4. V tomhle je lepší ty pověry neznat :). Černá kočka přes cestu mi nevadí, jít přes kanál taky ne – a o sukni k zubaři jsem nikdy ani neslyšela (já so na cestu k zubaři naopak vždycky beru kalhoty, protože mám na nich pásek se sponou, které se pak držím při vrtání).

    1. Sukně k zubaři, to je moje soukromá, čistě individuální pověra, nebo spíš obsese či rituál. Mám pocit, že když přijdu v sukni, mám zuby v pořádku, ale když přiijdu v kalhotách, vždycky mi něco vrtá. (Podotýkám, že mám zubařku, ne zubaře 🙂

  5. Někdo mi říkal, že v Anglii znamená černá kočka přes cestu štěstí. Takže si říkám, že je to vlastně štěstí a zatím to funguje 🙂

  6. To opravdu všichni po přečtení myslíte na pověry a dokážete nepřemýšlet o tom, jak se mohlo povést spálit spojku? 🙂 Holt chlap no;)

      1. Nebylo nový, bylo z 2. ruky…. ale mně by se to mohlo stát i u novýho, jak se znám.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s