Jak jsem testovala průvan v šatníku

Když otevřu svou šatní skříň, obvykle se stanou tři věci. 1) Na hlavu mi spadne svetr, který jsem včera večer halabala nahňácala do horní poličky. 2) Dostanu depresi z hromady triček, bez ladu a skladu nacpaných do poličky prostřední. 3) Nenajdu to, co jsem hledala, a přepadne mě pocit, že nemám co na sebe.

Aby bylo jasno, má skříň je plná k prasknutí. Když chci vytáhnout šaty nebo sako, pověšené na ramínku, musím vyvinout značné fyzické úsilí, abych vůbec pronikla houštím zavěšeného oblečení. Uvědomuji si, že věta „nemám co na sebe“ je v mém případě absurdní, rouhavá a k smíchu. Proto jsem se rozhodla své skříni dopřát důsledný jarní detox a zbavit se všeho, co doopravdy nenosím. Netušila jsem, že to, co se zprvu jevilo jako obyčejné uklízení, bude ve výsledku také očistou duše.

První fáze byla jednoduchá a zcela bezbolestná. Vyházela jsem prostě všechno roztrhané, ošoupané, děravé. Rozpadající se džíny, trička s rozpáranými švy, zašedlé kalhotky jsem s uspokojením a bez výčitek svědomí nacpala do pytle na odpadky.

Pak přišla na řadu druhá kategorie. Modely které jsem na sobě neměla dva roky a déle. Říká se, že věc, kterou nepoužijete dva roky, nepoužijete už nikdy. Ale při nemilosrdném třídění jsem přece jen občas zaváhala a moje ruka, třímající igelitový pytel, se zachvěla. Co třeba ten modrý zapínací svetřík, který jsem si koupila na svém prvním výletě do Paříže v roce 1991? Sice hrozně kouše, ale… (vyhodila jsem ho). Naopak bílé sandálky, ve kterých jsem se vdávala, jsem přeřadila do kategorie „památky, starožitnosti“ a tím je uchovala pro budoucí generace.

Ve třetí fázi začalo jít do tuhého. Věci, které nenosím z nějakého konkrétního důvodu. Třeba ten kabát, který má už tři roky utržený knoflík (a než se přinutím ho přišít, vždycky přijde jaro). Nebo ty úchvatné černé sandály na dvanácticentimetrových podpatcích (budu je nosit, až se na nich naučím chodit). A nádherné puntíkaté šaty, které nenosím proto, že jsem ještě nenašla podprsenku, která by pod nimi nevykukovala.

Etapa čtvrtá byla nejbolestnější. Věci, které jsem si pořídila v nějakém dávno zapomenutém záchvatu euforie a měla jsem je na sobě maximálně jednou. Třpytivé tílko s leopardím vzorem. Fialový kožíšek ze sekáče. Černé maxišaty s motivem obřích květů, vyvedených gumovým postřikem. Co jsem si proboha myslela, když jsem si tohle kupovala?! Výčitky svědomí za zbůhdarma utracené peníze mi ovšem celá léta bránily přiznat si, že už nikdy nepřijde čas, kdy bych tohle začala nosit.

Hromadu, která se mi navršila na podlaze, jsem rozdělila na několik menších: „vyhodit“, „darovat“, „pokusit se prodat na Aukru“. A dospěla jsem ke zjištění, které mi vzalo dech: když toho mám ve skříni míň, ve skutečnosti toho mám k nošení víc. Nestává se mi totiž tak často, že by se věc, kterou právě hledám, dusila na dně skříně, zahrabaná pod hromadou nepoužitelných hadrů.

Teď jenom si to prázdné místo ve skříni udržet.

Reklamy

7 comments

  1. Hezký příspěvek s hezkou pointou. Nás nadchl sběrný domek Diakonie Broumov na parkovišti před IKEA na Zličíně. Před Vánoci jsem jen do IKEA s plným autem a zpátky s prázdným. Krásný pocit :).

  2. Vyhazuji již, čím dál tím méně, vzhledem k mému věku, by se některé mé věci, dali považovat za relikvie a tak přemýšlení o tom kde, v které popelnici, zmizí jednou celý můj život, je mým oblíbeným tématem.

  3. Také jsem si očistně zavyhazovala, nanosila spoustu tašek do kontejneru u Arkád (tam sbírají širší sortiment než u Ikey) a dosáhla jsem toho, že skoro nemám co na sebe. Ale užila jsem si 🙂

  4. To je dobře. Takový úklid skříně se vždy hodí! 🙂 Ovšem… já bohužel když se konečně rozhodnu něco probrat a ztenčit, každou věc vezmu do ruky a řeknu si: ,,Ale co když se mi to jednou bude hodit?,,. Tím pádem vyhodím jen několik málo procent z původního předpokládaného počtu.. 😀

  5. Tenhle průvan v šatníku dělám zhruba dvakrát do roka a souhlasím; pokaždé, když to protřídím, mám konečně pocit, že vlastním hrozně moc bezvadnejch sukní, svetříků, triček, kalhot, balerín a bundiček. A ještě udělám radost kamarádce, které to, co už nechci nosit, dávám. Vždycky jí to sluší.

  6. Kolega takto po 25 rokoch manželstva robil rekonštrukciu bytu a tým aj úložných priestorov v predsieni, kde majú uložené oblečenie. Manželke navrhol obchod: za každé kilo vyhodenéh oblečenia 100,- Kč na niečo nové. Nakoniec toho bolo za asi 4.000, to si presne nepamatám, ani to nie je doležité. Vyriešil vtipne aj otázku relikvií – buť si kúsok látky vystrihla na pamiatku, alebo si ten kus odevu odfotila. Výsledky vraj boli fantastické – toľko miesta v skrini nemali od tej doby, čo sa vzali. 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s