Proč se učím udržovat oční kontakt

Z očí do očí

Jeden můj známý je lékař s vlastní ordinací. Znám ho jako příjemného, citlivého člověka s velkou dávkou empatie. Proto jsem nevěřila svým očím, když jsem si na internetové stránce, zabývající se hodnocením lékařů, přečetla jeho charakteristiku od anonymních pacientů. Podle některých z nich je „pan doktor“ hotový nelida. Přezíravý, arogantní bručoun. A důvod? Hned několik pacientů mu vytýkalo totéž. Zdánlivou drobnost. Že se během toho, co s nimi mluví, nedívá na ně, ale na monitor počítače.

Uvědomila jsem si, že častěji, než bych chtěla, se mi stává totéž. Během pracovních hovorů s kolegy mi oči neustále mimoděk sklouzávají k obrazovce počítače. Nejsem přezíravá ani arogantní, jenom někdy neumím udržet soustředěnou pozornost na jednom místě – tedy na člověku, se kterým právě mluvím.

Tenhle nešvar má i svou večírkovou variantu: to když během rozhovoru s jedním člověkem těkáte očima kolem po ostatních účastnících večírku. Nejspíš to neděláte schválně, ale vzbuzujete dojem, že si už vyhlížíte jiného, asi zábavnějšího společníka.

Protože nechci vypadat arogantně, a protože tenhle zlozvyk se dotýká hned dvou z mých novoročních předsevzetí, rozhodla jsem se s tím něco dělat. Tady je pro začátek pár tipů pro udržování očního kontaktu během rozhovoru:

  1. Nesoustřeďte se na zírání, ale na naslouchání. Přirozený oční kontakt by se pak měl dostavit sám.
  2. Pokud se stydíte, nedívejte se přímo do oka, ale na obočí nebo na kořen nosu.
  3. Při konverzaci by měl oční kontakt udržovat především ten, kdo momentálně naslouchá (naslouchající by se měl dívat do očí asi 75% času, zatímco hovořící jen asi 40%).

 

Advertisements

9 comments

  1. Občas se při rozhovoru přistihnu, že při naslouchání také těkám očima mimoděk z osoby na stěny, do okna atd. Když si toto uvědomím, následuje zjištění, že dotyčného vlastně ani pořádně neposlouchám, protože někde v půlce rozhovoru mi došlo, že o pokračování nemám nadále zájem. Běžně pokud mě rozhovor skutečně zajímá, tak s očním kontaktem nemám problém. Asi se budu muset naučit včas z rozhovoru vybruslit, aby nedocházelo k trapným situacím, kdy se mě hovořící ptá zda ho poslouchám. Takže otázkou je, zda oční kontakt není spojen se zájmem o rozhovor a o hovořící osobu …

  2. No jo, ale podle toho, co píšete, by měl pan doktor koukat na svého pacianta hlavně ve chvíli, kdy pacientovi naslouchá. Ale já myslím, že si v tu chvíli snaží dělat poznámky do počítače, a proto kouká na monitor. Pokud bude nejdřív řádně naslouchat a dívat se na svého pacienta, poznámky si bude muset udělat až poté, co pacient dokončí popis svých zdravotních obtíží. A to pak značně natáhne dobu, kterou každý pacient stráví v ordinaci. A ostatní v čekárně budou nadávat, že je doktor moc pomalý. Nevím, co je lepší.
    Ale jinak samozřejmě taky nemám ráda, když s někým mluvím a ten člověk se na mě vůbec nedívá. Mám pocit, že neposlouchá.

  3. Můj kolega v práci býval někdy dost společensky unaven a když jsem mu něco říkal, tak se sice na mne díval, ale já brzy poznal, že má tzv. vypnuto, a to ještě maskoval souhlasným pokyvováním hlavou s občasným zamumláním: „Uznám“. Toto „uznávání“ jsem od něj převzal, když naopak on něco líčil mně, co mě vůbec nezajímalo. A vždycky když to uznávání toho druhého namíchlo, tak on se vymlouval na včerejší pozdní hraní s orchestrem, kde byl saxofonistou a já jsem se zase vymlouval na čtení knížky dlouho do noci. Brzy se tento náš vynález vypnutého uznávání rozšířil do celé firmy tak, že šílený vedoucí přilít do kanceláře a zařval: „Pozor, chci vám něco oznámit: Veškeré uznávání je zakázáno!“

  4. U pokladny v hyper či supermarketu s paní pokladní společensky pohovoříte. Dobrý den…, bylo vše v pořádku?…, děkuji… a taky nashledanou. Ale zkuste ji i očně kontaktovat – všimne-li si, děsně se lekne.

  5. Tak s tímhle mám Báro také někdy problém. Budu na tom asi jako Ondra, pokud mne dotyčný výklad něčeho absolutně nezajímá, nebo pomalu začíná nudit, mám problém udržet oční kontakt. Ale na druhou stranu toho zase využívám. Pokud vyprávím já a vidím ztrácející se zájem, vím, že je něco špatně a snažím se posluchače vtáhnout zpátky.Buď nějakou grimasou, nebo změnou tónu hlasu apod.
    Pěkný článek, který mne donutil se zamyslet a dávat si větší pozor. Snad se mi to bude dařit a to samé přeji i Vám. Pavel

  6. U pokladny v hyper či supermarketu s paní pokladní společensky pohovoříte. Dobrý den…, bylo vše v pořádku?…, děkuji… a taky nashledanou. Ale zkuste ji i očně kontaktovat – všimne-li si, děsně se lekne.

  7. Oční kontakt s nejmilejšími, s méně milými koukám na obličej, pusu, bradu, obočí, nebo nos. Ale rozhodně směrem k hlavě. Nemám ráda, když na mě někdo mluví a nedívá se u toho na mě, proto se tomu snažím vyhnout. 🙂 Ale tak ne vždycky se zadaří, žeano. :-))

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s