Jak jsem testovala pondělní ráno s úsměvem

Mona Lisa

Úsměv Mony Lisy

Pondělní ráno je z celého týdne asi ten poslední okamžik, kdy by měl člověk chuť nebo důvod se usmívat. Právě proto jsem si ho vybrala pro otestování psychologické teorie „facial feedback“, podle níž jsou naše pocity ovlivňovány výrazem naší tváře (ačkoliv si myslíme, že to jde jenom naopak, že naše mysl za všech okolností diktuje obličeji, jak se má tvářit). Rozhodla jsem se, že se budu usmívat, ať se bude dít cokoli. Bude pondělní ráno šťastnější?

5:45 Vstala jsem trochu dřív, abych si stihla úsměv nacvičit. Šourám se do kuchyně. Připravuju snídani a přitom na zkoušku roztahuju pusu do usměvavé grimasy. Je to neuvěřitelně nepřirozené. Usmívat se před šestou ráno je zkrátka proti přírodě. Jdu to zkontrolovat do zrcadla. Očekávám, že uvidím posmrtnou masku na téma „Křeč“, ale kupodivu to není tak hrozné. Vypadá to vlastně jako docela normální úsměv.

6:00 Vstává můj muž. Mžourá. Když zaostří na můj obličej, tváří se trochu překvapeně, ale neříká nic.

6:30 Muž odešel do práce. Jdu vzbudit děti. Fňukají a jsou protivné – ranní standard. Tentokrát se ale nenechám infikovat a popoháním je s úsměvem na rtech.

7:00 Usměvavá strategie se začíná vyplácet. Děti přestaly kňourat. Situace, které jindy vyvrcholí brekem, rozdýcháváme všichni tři v relativním klidu. Úsměv na svém obličeji nicméně stále vnímám jako značně umělý. Když Betynka v 7:28 oznámí, že potřebuje nové cvičky na tělocvik, protože ty staré už neobuje (a tělocvik mají dnes v 8:00), musím vynaložit trochu úsilí, abych si úsměv udržela. Ale nevadí. Celou cestu do školy cukruju pochvalami.

7:50 Do školy a do školky přicházíme včas – zázrak! Ještě větší zázrak je ale to, jak se cítím. Jindy mívám ráno po odevzdání dětí do výchovných institucí pocit, že bych se na celé dopoledne – namísto do práce – potřebovala odebrat do relaxačního sanatoria a léčit si pocuchané nervy. Tentokrát jsem v pohodě. První relativně přirozený úsměv.

8:10 Někteří protijdoucí muži na ulicích si můj úsměv evidentně vykládají ve svůj prospěch. Koneckonců, proč ne.

8:30 Usměvavý obličej v ranním metru působí dosti výstředně. Asi jako kdybych měla na hlavě papouška. Jste víc vidět. Přitahuje to pohledy ostatních cestujících.

8:45 Přicházím do práce a usmívám se na recepční, která hledí do monitoru počítače, takže úsměv nevidí. Ale to nevadí. Usmívat se sama pro sebe je taky docela fajn.

Resumé: Facial feedback je strategie, při které si hodně dlouho připadáte jako trapný Američan s naučenou grimasou. Zdá se vám, že každý pozná, že váš úsměv je nepřirozený, umělý, falešný. Ale vaše okolí to tak většinou nevnímá. A když to vydržíte dost dlouho, mysl se přizpůsobí a obličej také. Pak už se, při troše štěstí, usmíváte doopravdy.

Advertisements

17 comments

  1. Protože jsem v jádru optimista, usmívám se docela často. Setkala jsem se ale i s tím, že úsměv může působit jako provokace. Zejména na bručouny. Jistý permanentně zamračený kolega kdysi reagoval větou: „Proč se pořád tak blbě usmíváte?“ Co na to odpovědět? Docela mě šokoval, ne tak můj úsměv…

  2. Tak dneska jste mě rozesmála, Barboro, i když jsem Váš úsměv Mony Lisy bohužel nemohl vidět. Ale ta věta, cituji: „Usmívat se v pondělí ráno před šestou je zkrátka proti přírodě“, ta mě nejen rozesmála, ale dá se říci, že nahlas rozřehtala! Já, který se probouzím okolo deváté, si svůj ksicht ve Vaší situaci nedovedu vůbec představit…
    Váš článek hodnotím 100 body, jednal jak je napsán a dvanak, že je opravdu poučný, zvláště pro tuto českou, věčně nespokojenou a tím i „oprsklou“ společnost…

  3. Snažila jsem se představit co bych dělala, kdybych tě* potkala. Hmmm, vůbec nevím :-), asi bych si myslela, že sis mě s někým spletla. Jinak takové osoby řadím mezi ty (většinou pánové) co si pohvizdují nebo si polohlasem nadšeně pobrukují, notují a jinak pozpěvují 🙂
    * blogeři si prý tyjkají 🙂

    1. 🙂 Přijímám nabídku na tykání, Naďo, když mi ho nabízíš. Jinak na takové to automatické tykání (třeba v tělocvičně nebo na pracovišti) moc nejsem.

      1. Je někdy těžké se v blogosféře orientovat, tak se omlouvám, jestli se to zdá být příliš dovolené, tak jsem to tak nemyslela. Ani já si automaticky s nikým netykala a netykám, ale byla jsem několikrát poučena, že to tak u blogerů je zavedené. ..

      2. Já se taky v blogosféře moc neorientuju a vlastně žádného „živého“ blogera osobně neznám. Takže se omlouvám za nedodržování etikety 🙂 Určitě jsem Tě nechtěla přivést do rozpaků. Jen je mi vykání s neznámými lidmi přirozenější. Ale samozřejmě tykání beru a vážím si ho 🙂

  4. za pár dní si obličejové svaly zvyknou a „maska“ bude naskakovat automaticky, nebojte 🙂 Blbě mračit se umí dneska každý. Usmívat se, to je umění. Držím palce.

  5. Děkuji moc za tento článek. Na gymplu jsem pravidelně těsně předtím než jsem otevřela dveře do třídy nasadila úsměv – na začátku se ozývaly věty typu: „To není možný, v pondělí ráno/před písemkou a ona má dobrou náladu.“ a po nějaké době se na to ostatní už těšili. A když jsem náhodou zapomněla já, tak se dost divili, co se to děje a proč se tvářím jak kakabus. Pak už se z toho stala hra, já, ať mi bylo jakkoli, jsem se před dveřmi zastavila, vybavila něco hezkého či se začala pořádně těšit na den před sebou a s otevřením dveří přišel ten úsměv sám. Take já si na tento týden dám předsevzetí vyzkoušet, jestli takhle budou fungovat všechny dveře 🙂

  6. to nejmenší co můžeme dát, je úsměv, tak ho dávám i když třeba v metru to opravdu působí jak pěst na oko. Všímáte si také, jak se lidé odnaučili usmívat? V metru, v práci, v nákupním centru… Ale vím kde se usmívají všichni. V reklamě. To bohužel je ale jen iluze. Tak malý úsměv všem.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s