Bavte se tím, co vás opravdu baví (a ne tím, o čem si myslíte, že by vás bavit mělo)

Připadá vám výše uvedené doporučení jako očividná trivialita? Taky jsem si to myslela. A přece je to pouhých pár týdnů, co se mi přihodila následující historka.

Vyrazila jsem s kamarádkou do baru. A když v našem oblíbeném podniku na Letné krátce po půlnoci zavírali, kamarádka mi navrhla: „Co kdybychom šly tančit do Akropole?“

Za svůj život jsem navštívila tolik diskoték, že bych to spočítala na prstech jedné ruky, ale najednou mi to připadalo jako úchvatný nápad. Moje nespoutané já si to zaslouží, přesvědčila jsem sama sebe. Musím se přece trochu odvázat. Úplně jsem viděla sama sebe (přesněji: své „nespoutané já“), jak exceluje za zvuků hudby ve světle nějaké blikající koule. Fascinovaně jsem souhlasila.

Pět vteřin poté, co jsme vstoupily do Akropole, bylo moje nespoutané já schované v koutě na záchodě a já jsem si velmi rychle připomněla důvody, proč na diskotéky nechodím: protože je tam moc lidí, tma a kravál. Protože sebehlasitější dusavá elektronická hudba mě uspává. Protože musíte hulákat „s dovolením“, když si chcete objednat u baru. Protože nikdy nerozumím, když mi někdo něco říká. A protože když mám na parketu mezi cizími lidmi předvádět spontánní taneční kreace, připadám si všechno, jen ne nespoutaně.

Zkrátka jsem do své vize o tom, jak se v pátek večer odvázat, opomněla zahrnout své skutečné já. Přála bych si být ten typ, co odhazuje zábrany a řádí na parketu, jenže, ehm, nejsem. Nespoutané tančení na diskotéce je součástí představy, kterou bych o sobě ráda měla, ale ve skutečnosti… mě nebaví. Přiznat si to byla svým způsobem hořká pilulka, ale ulevilo se mi.

P.S. Těch činností, které dělám nebo jsem dělala jen kvůli pocitu, že by mě měly bavit, je ovšem víc. Snažím se je rozpoznávat podle jednoduchého klíče: Opravdu mě to baví? Nebo jenom chci, aby mě to bavilo?

 

Reklamy

7 comments

  1. Vlezl jsem na diskotéku jenom jednou v životě, a to omylem. Bylo to v roce 1978 a já ani nevěděl co to je. Bengálské blesky, ohlušující hudba nasáklá basy tak, že to stlačovalo hrudní koš. Pochopil jsem, že z této zábavy musí nutně ta mládež při nejmenším ohluchnout nebo zblbnout. Dnes po 32 letech vidím, že jsem měl pravdu, ti odchovanci diskoték jsou všichni nahluchlí a mluví strašně nahlas…

  2. kdysi dávno jsem navrhovala, aby hned u vchodu rozdávali notýsky a tužky, kdyby si lidi, nedejnikdo, chtěli „vyměnit pár slov“ – neprošlo – jako spousty ostatních bezvadných inspiračních návrhů 🙂

    1. Co nechápu nejvíc ze všeho: že se v tomto prostředí lidé seznamují. Dokonce, že je pokládáno za velmi vhodné k navazování známostí!

  3. fyzično; feromony; adrenalin(dostanu se k baru, co mi ukradnou?), hormony (všichni už kluka/holku maj), alkoholem otupěné obranné instinkty(určitě jsem špatně slyšela, takovej blb to být nemůže)…. spíše by mne zajímalo, kolik procent párů přežije „setkání na živo“, kdy se : už i slyší 🙂

  4. Já bych to zase tolik neodsuzoval, záleží spíše na typu podniku, i když já se třeba odvážu na tři sestry, abbu, kábáty a tak. Jinak poslouchám všelicos, tj. i vážnou, folk a etno. Např. ruské rádio ethno je celkem super, dá se naladit na i-net rádiu. Ale abych se vrátil k disko hrátkám, bylo nebylo jednou jsme jeli na čundr, a protože nebyla v dochozí vzdálenosti hospoda, dostali jsme se k jedněm lidem na pivo a pak tam zůstali až do rána. Ale co mě překvapilo, že z té vesnice jeli 3 babči (vnoučatům jedné – asi nejstarší bylo tak cca 18-19) tak si představuji krásných 50-60. A jeli do Kaplice na diskotéku. Jen to asi nebylo taková ta muzika co jí říkáme lešenářské techno (trubka trubka tyč tyč …) ale něco normálního a možná tam byl i Goťák. Možná, že bych jen byl opatrnější s tím co by Vás mělo bavit, protože to záleží na mnoho okolnostech a často i dobře připravený výlet ztroskotá a naopak neplánované bloudění je to … ono. Stejně jako tady, kdyby jste nešly tam, ale jinam, a bylo to jiné a jinde a jindy, tak to mohlo dopadnout jinak. Ale rozhodně mě nikdo neuvidí mezi 15-20 letými trsajícími lidičkami, protože mi pak budou říkat taťko (v tom lepším případě) a navíc už mám zažitou jinou muziku, která může být i nahlas. Místo na popovídání je třeba kavárna, která se zase po půlnoci špatně hledá 🙂

  5. Myslím že jsem porozuměla tomu co jste tím chtěla říci.
    Bohužel ani štěstí a radost nejsou zadarmo, člověk si musí rozmyslet, jestli chce do svého povyražení něco investovat a nebo jestli chce raději umírat nudou na kanapi. já například, mám ráda květiny, některý rok to přeženu a potom to přestává být radost a stane se to povinností, ale nemohu říci, kašlu nato už mě to nebaví a musím dotáhnout toho Gluma až do cíle a někdy je to nakonec i hezké. Zdraví Anna

  6. sám název tohoto článku je víc než poučný. umím si ho představit i ve variantě „Bavte se tím, co vás opravdu baví (a ne tím, o čem si myslíte, že baví lidi, kteří vám připadají cool)“

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s