Dlouhé dojíždění do práce vás připraví až o 40 procent štěstí

To číslo v titulku, které si vycucali z prstu švýcarští ekonomové Bruno Frey a Alois Stutzer, nemusíte brát až tak vážně. (Oba profesoři tvrdí, že člověk, který každý den dojíždí hodinu do práce a hodinu zpátky, musí vydělávat až o 40 procent víc, aby byl stejně šťastný jako ten, kdo to má do práce kousek.) Faktem ale je, že čas, který trávíme dojížděním – ať už v dopravní zácpě ve vlastním autě nebo v nepřívětivých prostředcích MHD – je pro většinu z nás tou částí dne, kterou bychom s radostí oželeli.

Přesto, když uvažujeme o bydlení v rodinném domě za městem, „v zeleni“, míváme sklon tuto každodenní útrapu podceňovat. Rozhodnutí pořídit si dům za městem se (ve srovnání s bydlením v malém bytě v centru) jeví jako rozumnější, dospělejší („myslíme na budoucnost“), zralejší („děláme to přece pro děti“) a po všech stránkách racionálnější. „Čím déle lidé tyto dvě varianty zvažují, tím je pravděpodobnější, že si vyberou velký dům za městem,“ říká nizozemský psycholog Ap Dijksterhuis, který na toto téma prováděl výzkum. „Představují si nejrůznější scénáře, velké večírky, návštěvy příbuzných, narození dalšího dítěte, a velký dům se jim nakonec jeví jako absolutní nutnost. Obtíže každodenního dojíždění se jim v tomto světle jeví jako méně významné.“ Jenže, jak dodává, babička s dědečkem k vám přijedou jednou za rok. Večírek pořádáte nanejvýš jednou za měsíc. Ale v dopravní zácpě se budete sunout každý den dvakrát.

Advertisements

10 comments

  1. K takovému rozhodování, co radši zvolit stačí jednoduchá násobilka:
    Kolik let musím ještě pracovat a kolik času strávím denně dopravou do práce? Vyjde Vám nějaký celkový časový údaj ztraceného života a pak se teprve rozhodujte! Ovšem to je všechno blábol, jako kolik života strávím spánkem, čubrněním na televizi, nákupem potavin a vařením, hygienou atd. Nakonec takový suchar zjistí, že vlastně všechno co udělá ho stojí kus jeho života, ale co si tedy má s tím zbytkem života počít?

    1. Hezky jste to Mirku napsal, líp bych to neuměla, máte pravdu. Taky si ale myslím, že takovéto plonkové časy jde využít. Já jsem se v metru učila španělštinu, na služebních cestách jsem v autě pletla (řídil řidič) a u určité hygienické činnosti čtu časopisy nebo knihy :-). Myslím, že i řidič stojící v zácpě může povznášet svoji mysl buď sebezpytováním nebo vymýšlením něčeho nového. Třeba vynalézáním perpetuum mobile. 🙂

  2. Tohle je pro mě zcela zásadní téma. Abych dosáhl příjmu, který potřebuji, musím pracovat ve městě. Při práci ve městě je logicky nevýhodné bydlet za městem. Neumím si to představit s větším dítětem. Vozit ho denně do školy? A co ze školy? Závislost na autě je začátek konce. Když si vzpomenu na sebe, v období dospívání jsem trávil hodně večerů mimo domov – plesy, koncerty, kina, výstavy – a nebyl to problém, vždy jsem metrem nebo busem dojel domů. Ale za městem? Buď dítě sedí doma, nebo se z rodičů stanou taxikáři. Nejčastější a nejnenáviděnější otázka byla „kdy přijdeš?“, pochopitelně s odpovědí „nevím“. Prostě až to skončilo nebo mě to přestalo bavit, šel jsem domů. Ale při taxikaření? Dítě zavolá rodičům do Horní Dolní a čeká, až přijedou? Co když spí, nebo si dali po večeři pivo? Prostě to bydlení za městem je pitomost. Měli jsme na VŠ každý rok studenty z USA, kde si tímhle prošli před 50 lety, a velmi nás před tímto modelem varovali. Marně. Já za sebe říkám: zlatý okraj města, kde je tramvaj, metro, příroda, obchody, školy, dítě na mě není závislé a netrávím denně 2 hodiny v autě.

    1. Díky za Vaše zamyšlení. My jsme se s manželem takto rozhodovali asi před 6 lety. Dokonce jsme už měli koupený pozemek na stavbu domku asi 25 km za Prahou. Pořád jsme se navzájem ujišťovali, že to všechno zvládneme… a pak jsme z toho na poslední chvíli zcela spontánně vycouvali. Teď bydlíme na Žižkově a jinde bych být nechtěla.

      1. To je náhoda, já jsem původně taky ze Žižkova.
        Gratuluji ke správnému rozhodnutí. Ono je to na dlouhé povídání, určitě si někdo na tom bydlení „venku“ najde pozitiva, celkově a dlouhodobě to ale vidím jako horší možnost, pro sebe i pro děti. Znám lidi, kteří se odstěhovali se vším, tedy i s prací a do Prahy nejezdí. To chápu, ale ti jsou velká vyjímka.

  3. Když já jsem v autě nesmírně tvořivý… Miluji zácpy- všechno se zpomalí a já objektivně nikam nemusím (ani nemohu) a mám spoustu času na sebe – na vzpomínky, na představy, na básně a jiné modlitby, na všechno to, co bych jinak třeba nestihl…

  4. Nedokážu si představit, že bych se nastěhovala časem za přítelem právě kvůli dojíždění, 20 let sem bydlela v malým městě, 30minut na bus (45na vlak), pak 35minut busem a ještě 30minut po Brně, než sem dojela do školy. Celou cestu v takovým stavu, kdy sem se zmohla na to, abych maximálně podřimovala. Teď to mám blíž (10minut na zastávku, 20minut do centra a 15 do školy). Ale ta představa, že bych časem chodila zase 30minut na zastávku, abych se jen dostala do přestupního města, když busy na sebe ani často nečekají… Ze 3 hodin denniho cestovani prejit na 1,5, abych pak přešla zase na 4hod… pro me sou to 4hodiny zabityho casu, i kdybych se ho snazila nejak smysluplne zaplnit…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s