Jak mi pomáhá moje imaginární kamarádka

Už jako dítě jsem si všimla, že když u nás doma vybublala nějaká hodně výbušná situace, nabitá negativními emocemi, a v tom – najednou, nečekaně – zaťukala u dveří sousedka nebo zazvonil telefon, atmosféra se rázem odlehčila. Rodiče, ještě před chvíli brunátní vzteky a ječící o oktávu výš, se najednou zklidnili a tutéž situaci řešili racionálně, s nadhledem, ba s humorem. Nešlo přitom o přetvářku. Zdá se, že přítomnost nenadálého návštěvníka jako by dospělým najednou dala možnost uvidět sebe i celou situaci jeho očima, maličko se zastydět, sebrat sílu a povznést se nad to, co je ještě před chvílí stahovalo do hysterických hlubin.

Teď, o mnoho let později, se mi stává úplně to samé. Děti (a nejen ony) mě při večerním koupání (a nejen při něm) dokážou vytočit na nejvyšší obrátky. Ale stačí, aby někdo omylem zazvonil u dveří, nebo aby mi začal zvonit mobil, a rudé mžitky před očima jsou pryč, a moje sebeovládání je zpátky. Před svědky, byť imaginárními, se nějak nedokážu dopouštět běsnících excesů, za které bych se ve slušné dospělé společnosti styděla.

Proto v poslední době v krizových momentech přivolávám na pomoc imaginární kamarádku, která mi pomáhá ve vypjatých situacích (to může být třeba splnění domácího úkolu z pracovního vyučování podle značně nejasných instrukcí, zadaných paní učitelkou) nešílet a nehroutit se. Říkejme jí třeba Cecílie. Cecílie je světa znalá, má pochopení a nadhled. Když děti začnou řádit a já cítím, že mi docházejí síly, zavolám Cecílii. „Vidíš,“ řeknu jí v duchu vyčítavě, „co tady musím snášet?“ Cecílie nic neříká. Jenom stojí opřená o rám dveří a pozoruje mě s ironicky staženými koutky. Ale to mi stačí. Hlavně že v tom nejsem sama.

*

Navštívit mě můžete také na stránkách Little Modernist a přečíst si například o tom, jak se spí s dětmi v jedné posteli.

Advertisements

11 comments

  1. „Jako dítě jsem měl imaginárního přítele… a mí rodiče ho měli radši…“ (Chandler von Friends) … takže si tu empatickou Cecílii pro jistotu představuj jako pořádnou škaredku.

    1. 🙂
      Když je doma můj muž, Cecílii nepotřebuju. Používám ji výhradně v situacích, kdy jsem na to sama s dětmi.

  2. Když se jednou mé dceři nechtělo jít do školy, začala si vymýšlet co všechno jí bolí. Řekl jsem jí vážně: „Dobrá, počkám 10 minut a když to nepřestane, tak zavolám doktorovi, aby tě poslal do nemocnice na prohlídku, vypadá to dost vážně.“
    Za 5 minut už mi oznamovala, že to přestalo bolet…

    1. Máte pravdu, Mirku a Naďo, já tohle taky praktikuju. Naše pediatrička je moje kamarádka, když je potřeba, můžu jí zavolat třeba ve 3 v noci. Takže děti moc dobře vědí, že hrozba „tak zavoláme paní doktorce“, resp. „tak zajedeme k paní doktorce“ v kteroukoli denní či večerní hodinu vůbec není planá. A většinu bolístek zažehná sama od sebe.

      1. Takže z toho plyne poučení, že jako pediatričku je potřeba zvolit co největší nestvůrku, aby děti přestaly i bolet zuby jenom při pouhém pomyšlení na ni ….. Ty je vodíš ke Kamilce ? 🙂

      2. Spíš vozím. Tedy většinou ani nevozím, běžné choroby řešíme po telefonu.

    1. Děkuji za Vaši poznámku. Víra je pro mě hodně silné téma, zatím až příliš velké (a příliš intimní) na to, abych si troufla ho zpracovávat v blogu. Ale máte pravdu, kdo přemýšlí o štěstí, ten se mu nemůže vyhnout.

  3. Barboro, až budete mít moc času, budete se nudit a nebudete mít do čeho píchnout, klikněte si na moji povídku, která zrcadlí můj názor na víru v kontrastu s katolicismem…

  4. Mám to úplně stejně. Před svědky řeším krizové situace s daleko menším vyšilováním. Imaginární kámošku zkusím, jen aby nezůstala v mé hlavě napořád 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s