Jsou extroverti šťastnější?

Nezávazné tlachání s cizími lidmi není zrovna moje silná stránka. Upřímně řečeno, vždycky mě stojí trochu úsilí, abych recepční při odchodu z práce popřála hezký víkend nebo prohodila pár slov s naším vietnamským zelinářem. Během cesty v taxíku zarytě mlčím a v křesle u kadeřnice bezradně hledám témata k hovoru.

Zvláštní ale je, že když se přece jen přinutím vysoukat ze sebe pár slov, po výměně několika plytkých a bezvýznamných replik („Zdá se, že dnes je chladněji než včera.“ „Ta tramvaj má už zase zpoždění.“ „Bude to holčička, nebo chlapeček?“) odcházím obvykle s úsměvem od ucha k uchu. Odnáším si dobrý pocit ze sebe i z celé situace. Dokonce se mi zdá, že, ačkoliv jsem na začátku musela vydat trochu energie, abych do konverzace vstoupila, po jejím skončení jí mám víc než předtím.

Jak je to možné?

Částečnou odpověď jsem našla ve studii psychologa Williama Fleesona. Ten během dvou týdnů sledoval skupinu lidí a každé tři hodiny zaznamenával, jak se během uplynulé doby chovali a jak se při tom cítili. Ukázalo se, že ti, kteří podle vlastního hodnocení jednali „hovorně“ a „asertivně“, častěji vykazovali pozitivní emoce jako nadšení či vzrušení. Ať už šlo o ukecané lvy salonů nebo uzavřené samotáře.

Zdá se, že dokonce i ryzí introverti jsou šťastnější, když dokážou opustit svou ulitu a občas se chovat extrovertně. Ale dá jim to po čertech hodně práce.

 

Advertisements

12 comments

  1. Já jsem toho názoru, že intro/extro není vlastnost zakódovaná v genech, ale, že je to ovlivněno okolím, tedy výchovou doma i státním zřízením. Za komoušů tu byl samý introvert, lidé si nevěřili a báli se každého oslovení od neznámého. Ani v telefonu se nehlásili jménem jenom „Haló“. Já jsem byl trochu výjimkou spíše extrovert, rád jsem se producíroval na veřejnosti, ale když jsem pak uprchl do zahraničí, byl ze mne najednou introvert, který patrně z důvodu řečové bariéry se hodně stáhl do ulity. Moje velice extrovertní sestra, zpívala s orchestrem a byla stále ve společnosti, je dnes na „stará kolena“ naprostý introvert, bojí se lidí a uzavřela se do své víry. Já potom, když jsem se „otrkal“ jsem vlastně dodnes, jak se říká komunikativní, nebo lépe řečeno „ukecanej“, ale i v tomto ohledu je třeba být velmi opatrným, aby se člověk nestal otravným. Riskuji, že tímto dlouhým povídáním se Vám, Borboro, mohu také zprotivit, protože Vy sama se vždycky snažíte být velmi stručná a já to moc nedovedu. Za 30 let jsem převzal způsob povídání si s každým a ono v mluveném slově to nevypadá tak rozplizle jako když se to napíše. Vidím to, jak se prodavačky, holičky, kasírky a jiný personál diví, když se s nimi rozpovídám a ku podivu v převážné většině se najednou stanou daleko více usměvavé než byly zpočátku. Kolikrát stačí taková maličkost:
    U pokladny v samoobsluze přede mnou platící dáma, když jí kasírka vrací drobné, řekne stroze: „Mrňousky – ne!“ A já to nevydržím, začnu se smát a řeknu: „Já mrňousky – ano!“ Načež jsme se rozesmáli všichni tři a bylo nám moc fajn.

    1. Musím říct, Mirku, že jste mě pobavil už tím, když jsem si Váš komentář rozklikla a uviděla tu délku. To už samo o extrovertnosti něco vypovídá! 🙂
      Já to nemám tak, že bych se snažila být velmi stručná, spíš naopak, jsem líná psát dlouhé texty… 🙂
      A mrňousky já také ano, ale kupříkladu moje maminka se jich nikdy nezbavovala a pak jich doma měla plnou krabici od bot a když je mrňousků moc, tak je jich holt příliš.

      1. Já se polepším a budu kratší. A s těmi mrňousky jsem to dělával tak, že jsem je dával do dřevěné ozdobné krabičky a moje dcera měla za úkol je vždycky nějak za něco vydat, třeba sešit do školy, nebo propisku a pod. Jenže jsem dlouho netušil, že ona tomu před svými kamarádkami říká „Haushaltsgeld“, což znamená „peníze na domácnost“ a její kamarádky se divily, že těch pár šesťáků nám stačí na celou domácnost…

  2. V první polovině 90. let byl prezident Václav Havel na vyšetření ve fakultní nemocnici. V jeden moment se to zdrclo tak, že zůstal v místnosti sám s medikem Janem Lukešem. Oba introverti deset minut zoufale hledali téma k rozhovoru. Pak se Václav Havel rozzářil a prstem ukázal na záhadný přístroj. Honza s úlevou pokrčil rameny, protože to ještě v pátem ročníku neměli a tak na tento dotaz odpovídat NEMUSEL. Hlavně ale oba poznali, že není třeba se nadále přetvařovat a příštích dvacet minut, kdy nemuseli vypouštět prázdná slova do vzduchu si opravdu vychutnali, protože to je podstatné … a ne nějaký pitomý fonendoskop.

  3. Každý den se snažím překonávat své introvertní já. Už jen tím, že se usměju na cizího člověka, pozdravím, když vejdu do obchodu. Ale zároveň mě děsí, když se sluchátkama v obchodě zírám do regálu a zjistím, že mě někdo (né zrovna ochranka :D) sleduje a pak se ještě usměje, když si toho všimnu. Zjistila sem, že mi hodně taky pomáhá oblečení, když si vemu křiklavý tričko s velkým žlutým srdcem, tak lidi reagují jinak, než když na sebe hodím tmavý tričko a šedou mikinu.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s