O kolik štěstí vás připraví boty, které tlačí?

Disneyho Popelka

V knize Šifra mistra Leonarda, se kterou jsem před několika lety ztratila pár krásných letních dnů, mě nejvíc vykolejil popis ostnatého pásu, který nosí náboženský fanatik Silas utažený kolem stehna pod oblečením jako připomínku Kristových muk. Představa, že s sebou v každodenním životě nosí něco, co mu neustále, v každém okamžiku způsobuje příšernou bolest, ať zrovna jede v metru po eskalátoru nebo si kupuje zmrzlinu (pokud si ovšem fanatičtí vraždící albíni někdy kupují zmrzlinu) mi připadala neskonale děsivá.

Sama jsem ovšem dlouhá léta nosila něco podobného. Měla jsem totiž sklon kupovat si malé boty. Kdysi, v době dospívání, jsem si zafixovala představu, že mám nohu devětatřicítku, nanejvýš čtyřicítku. A byla jsem odhodlána se do této velikosti nasoukat se zápalem Popelčiny zlé nevlastní sestry. I za cenu odumřelých malíčků, puchýřů a jizev na nártu.

Zajímalo by mě, jaké procento z vašeho každodenního pocitu štěstí taková tlačící bota ukrojí. Možná dvacet procent, když jenom sedíte u psacího stolu. Když klopýtáte vzhůru po Václaváku, číslo se šplhá snad až k osmdesáti procentům. A pokud je inkriminovaná bota ještě ke všemu na vysokém podpatku, bude číslo patrně ještě vyšší. Když jsem si po letech pořídila první opravdu pohodlné boty, které moje široké chodidlo s velkými klouby a vysokým nártem přijaly se vším všudy, zažila jsem něco jako malé životní prozření.

Myslím, že malá, ale úporná nepohodlí, jako jsou škrtící džíny, svetr, co kouše nebo špatně nastavené opěradlo židle, se na našem celkovém pocitu z prožitého dne podílejí víc, než jsme ochotni si připustit. Možná bychom měli ke své tělesné schránce přistupovat jako k pětiletému dítěti: když se pokusíte mu obléknout nebo nasadit něco, co mu není příjemné, okamžitě vám to dá důrazně najevo. A šálu, která štípe, si zkrátka vnutit nenechá.

Advertisements

8 comments

  1. Nicméně, když jsi ty mrňavé botičky nosila, tak Tě ve skutečnosti o štěstí nejspíš nepřipravovaly, ba právě naopak. Zřejmě se totiž jednalo o velmi mírnou formu sebetrýznění, sebepoškozování – fyzická bolest odvede pozornost od té psychické. Třeba pár dalších semestrů na DAMU a možná by jsi se do vraždícího albína dokázala docela dobře vcítit :o)

  2. Chyba nastala, Barboro, ve věku dospívání, měla jste si tenkrát říct: „Chci žít na velké noze a koupit si 42.“ Když jsem ještě chodil do Sokola coby dorostenec, líbila se mi tam jedna dorostenka, která měla takové nohy, že když stála v pozoru vypadala z profilu jako velké písmeno L a ze zadu jako písmeno X. Protože ale měla jiné půvaby pro nás kluky, neměla nikdy nouzi o amanty, takže žádné sebetrýznění nebylo potřeba…

    1. Mirku, ono to je částečně i tím, že (ačkoliv s tím nepočítáme), velikost a tvar nohy se s věkem mění… a ne k lepšímu 🙂 Dodneška například chodím bruslit v bruslích, které jsem si koupila v patnácti, ale dnes v nich trpím podstatně víc než tehdy.

      Ivane, vidím, že jsi opravdu pozorný čtenář, díky!

  3. Pro mne jsou největším peklem špatně padnoucí kalhoty. Osm hodin za pracovním stolem v gatích, které tlačí, koušou, svazují, týrají a ubírají dechu je sebemrskačstvím! Naštěstí jsem z toho už vyrostla a žádné takové masochistické gaťové peklo už nepodstupuju! 🙂 A ano, s nohou číslo 42 jsem si taky zažila svoje. 🙂

  4. tlacici boty bych na sebe podruhy nevzala…ovsem takovy skrtici dziny neodkladam, naopak je to motivace do nich zhubnout 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s