Odhodlejte se vyřídit nepříjemný telefonát (dřív, než vyřídí on vás)

Moje obavy z telefonování s cizími lidmi (zvlášť, když od nich musím něco chtít) hraničí až s fobií. Přeobjednat se na jiný termín k zubaři, sehnat někoho, kdo v pátek večer pohlídá děti, požádat odborníka o zodpovězení několika otázek k připravovanému článku nebo sehnat instalatéra – to všechno jsou úkoly, jejichž splnění odkládám dlouhé hodiny i celé dny. Takový telefonát se zpočátku jeví jako docela neškodný mráček na modré obloze. S postupujícím časem se ale zvětšuje, bobtná, až je z něj obrovský černý mrak visící nad mojí hlavou a zakrývající slunce. Když se pak konečně donutím zvednout sluchátko, během dvou minut je obvykle všechno vyřízeno a já se úlevně hroutím.

Postupem času jsem ale přece jen přišla na několik fíglů, jak si vyřizování nepříjemných telefonů alespoň trochu usnadnit.

  1. Udělám to hned ráno jako první věc. Je to stejné jako při koupání – radši skočit do studené vody dřív, než se pomalu osmělovat.
  2. Vyřizuju několik telefonů najednou. Začnu nějakým snesitelnějším, který mě trochu rozptýlí a odreaguje, a potom, aniž bych odložila sluchátko a stihla se znovu začít bát, pokračuju k těm horším.
  3. Netelefonuju sama. Když na mě přes stůl pomrkává kolegyně, připomíná mi to, že cokoli dotyčný na druhém konci řekne, můžu hned vzápětí podrobit sžíravým komentářům.
  4. Stanovím si přesný časový limit. Ze zkušenosti vím, že „zavolám tam dnes“ moc nefunguje. Například telefonování k zubaři se mi obvykle daří odkládat do odpoledne, kdy už v ordinaci nikoho nezastihnu. Takže raději: „Zavolám tam do 11:00.“
  5. Soustředím se na to, jak se budu cítit potom. Ať už telefonát dopadne jakkoli, vím, že samotné odškrtnutí nepříjemného úkolu mě nabije spoustou endorfinů.

 

Advertisements

11 comments

  1. Buď se človék řídí heslem, co můžeš udělat dnes, nechej na pozítří a zítra máš celý den volno 🙂
    a nebo tím lidovějším, neodkládat nic na zítra.

    První způsob je pro někoho a druhý bod je lepší pro někoho jiného. Ani jeden není vysloveně špatný.

    Důležité je, zvolit si způsob co nám vyhovuje, a když to náhodou děláme přesně opačně, přinutit se dělat to dobře. Zpočátku to bolí, pak je to zvyk.

    A nebo … zlozvyk.

  2. To jsem celá já!!!
    Taky nerada telefonuju s cizími lidmi. Bohužel je pro mě tahle činnost v práci nevyhnutelná (a v praktickém životě ostatně taky). A taky už jsem přišla na to, že nepříjemné věci je lepší vyřídit hned ráno, jinak mě straší celý den, a pokud je odložím na zítra, straší mě i v noci.

  3. Chtěl jsem sem něco napsat, ale nevím vůbec co to je nepříjemný telefonát? Když já někomu volám, považuji to vždy za něco příjemného i kdyby se jednalo o toho nejhroznějšího rasa-zubaře, protože nepříjemné to může být teprve až tam budu sedět v křesle, ale telefonování je nevinné. Něco jiného je, když někdo zavolá mne a začne mi nadávat, to chápu jako nepříjemnost, ale tu mohu kdykoliv ukončit položením sluchátka. Čili: žádný strach před telefonem…

    1. Vanilko, chápu. Mirku, nechápu. 🙂 Snad jen na vysvětlenou: ještě horší než samotné telefonování jsou ty hodiny, kdy to pořád odkládám a ve své hlavě si to dělám horší, než to je.

  4. Pevnou doma jsem zrušil, v mobilu mám 4 čísla, telefon v práci jsem celý červen důsledně nezvedal a kupodivu se nic nestalo, kdo něco opravdu potřeboval, ten se dříve nebo později dovtípil, že je tu email. Telefonování (tj. rozmluva s člověkem, jehož tvář nevidím) je (na rozdíl od psaní vzkazů) naprosto nepřirozený způsob komunikace, na nic nenavazující, lidstvo nemělo dost času se na něj evolučně adaptovat, nikdo ho tudíž nemá rád (leda tak schizofrenici, pro něž je hlas v telefonu, pouze jeden z mnoha dalších hlasů, které je obklopují), používá se ze setrvačnosti, brzy to pomine ;o)

  5. Pod to bych se podepsala, mám to úplně stejně! Z tipů musím ale za sebe vyškrtnout trojku – když už telefonovat, tak jedině o samotě, aby nikdo neslyšel moje případné blekotání 🙂

  6. Nerada telefonuju obecně, nejen s cizími lidmi. Pokud to jde řeším vše přes emaily. Telefon přichází na řadu, až když už není zbytí. A pokud to jde, volám beze svědků. Už se mi několikrát stalo, že jsem pod záminkou volání osamotě, vyběhla hledat lepší signál, i když nebylo třeba 🙂 Možná je to vše dáno jen tím, že je mi mnohem bližší psaný projev nebo osobní setkání.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s