Jak jsem měla celý víkend sama pro sebe

Nechtěla jsem jet na romantický víkend do Benátek. Ani na lyžařský víkend do Alp. Ani na relaxační víkend do lázní. Chtěla jsem jenom být doma sama. Snila jsem o tom celé měsíce, možná dokonce roky, zatímco jsem byla permanentně obklopena svou hlučnou a neustále se něčeho dožadující rodinou, v níž se většina úkonů odehrává v permanentní zvukové kulise hádek, pošťuchování, kňourání, breku a dramatických citových výlevů.

A pak se mi to jednoho dne splnilo. Neodkladná potřeba uříznout jakousi větev, která hrozila zřícením na střechu, zavála mého muže nečekaně na chalupu, a s ním i obě dcery. Když jsem je v sobotu ráno vyprovázela ke dveřím, rychle jsem v duchu revidovala svůj za léta nastřádaný seznam činností, které jsem o „víkendu sama pro sebe“ chtěla podniknout. (1. Uklidit celý byt a vyžehlit tu příšernou hromadu prádla. 2. Jít cvičit. 3. Jít do kina nebo na výstavu. 4. Uspořádat divokou dámskou jízdu. 5. Roztřídit ten kufr starých fotek. 6. Jít na dlouhou osamělou procházku a přemýšlet o důležitých věcech). Jak to dopadlo?

Sobota, 10:00 Za manželem a dětmi právě zapadly dveře. Stále ještě v pyžamu se vracím do postele a beru si s sebou zbytky od snídaně (jídlo v posteli je jinak přísně zakázáno) a horu nepřečtených časopisů. Mám přece právo na trochu bezstarostného lenošení. A musím si rozmyslet, čím svůj bohatý program odstartuji.

14:30 Sakryš, to už je půl třetí? Zatím jsem toho nestihla o moc víc než (pořád v pyžamu) se poflakovat po bytě a zkouknout půlku epizody Vražd v Midsomeru.

14:45 Moje odhodlání jít cvičit se pomalu rozplývá.

14:50 Výpravu do kina odkládám na neurčito.

14:55 Plán na „divokou dámskou jízdu“ se hroutí: všechny kamarádky dělají něco se svými manžely a dětmi.

17:00 Moje „dlouhá osamělá procházka s přemýšlením o důležitých věcech“ se odehrává mezi regály v Albertu. Euforie, že si můžu k jídlu koupit, cokoli budu chtít, aniž bych se musela na někoho ohlížet, se rychle mění v zoufalství. Vůbec nevím, co chci.

17:30 Před naším domem potkávám sousedku. Stěžuje si, že někteří obyvatelé domu nezamykají hlavní vchod. Vrcholná společenská událost celého dne.

20:30 Tak tohle je moje dnešní variace na téma „divoká dámská jízda“: stojím u ledničky a nalévám si činzáno, které jsem dostala k narozeninám (nejspíš těm předloňským). Chutná jako sirup proti kašli.

2:00 Probouzím se ztuhlá na rozlámaná na gauči před televizí. V puse odpornou chuť sirupu proti kašli. Připadám si jako zombie. Nechápavě mžourám na pořad Volejte věštce. Pak se odplížím do neustlané postele.

2:05 Sakra, kde se v posteli vzaly ty drobky?! Aha…

Neděle, 10:00 Probouzím se v tichém, nepořádném a podivně neútulném bytě. Extáze z toho, že mi nikdo neleze po hlavě a nechce, abych mu šla udělat šťávu a lupínky, se jaksi nedostavuje.

10:02 Jdu si udělat šťávu. A lupínky.

12:00 Jsem unavená a bez energie. Co jsem včera vlastně celý den dělala? Kam se všechen ten volný čas rozplynul?

13:00 Už víc než čtyřiadvacet hodin jsem sama doma. Připadám si trochu jako krab, krtek nebo nějaký živočich žijící osaměle pod kamenem. Umím ještě vůbec mluvit? Nezačal mi zakrňovat mozek? Volá manžel: jsou na cestě domů. Uf.

Resumé: Teď už to vím – být sama mi rozhodně nesvědčí. Když mám ničím neohraničenou spoustu volného času jenom sama pro sebe, nedělám věci, o kterým předtím sním, že je budu dělat. Nedělám ve skutečnosti nic. Po týdnu „vytoužené samoty“ bych se nejspíš začala rozpadat na součástky. Zdá se, že moje příšerná, vysilující rodina je jedna z věcí, které mě nutí držet pohromadě.

 

Advertisements

12 comments

  1. Samota je, milá Barboro, sice něco krásného, ale musí si na ni člověk zvykat. Samota naráz nás zaskočí a nevíme si s ní rady. Řekl bych, že se do ní nedá skákat po hlavě, ale brát si ji po malých dávkách jako aspirin. Tu hodinku, tu dvě samoty, pak zase polo-samota ve dvou…

  2. Potkávala mě samota pravidelně- přítel zůstával dva dny v týdnu v Praze. Taky jsem měla na začátku plány-co si přečtu, co zařídím, udělám… a nic. A pak jsem začala plánovat – zjistila, jsem, že plán na dobu, kdy mám volno potřebuji víc než na dobu, kdy mám práce až nad hlavu. Dneska si udělám plán a večer mám největší radost z toho, že se povedl splnit (nebo aspoň z většiny). Dnes jednou za čas vyzkouším celodenní nic nedělání – a pravidelně zjišťuji, že jsem z toho otrávená a vytočená a navíc se občas přistihnu, že jako partnera na konverzaci beru nejen kočky, ale i moderátora v rádiu… ještě že té samoty není víc 🙂

    1. Díky za tip. Až se mi příště poštěstí „víkend o samotě“ (hned tak to asi nebude), rozhodně budu víc plánovat!

  3. Malé poděkování – krásný šťastný blog.

    Jak si naplánovat víkend a strávit ho podle plánu? no, abych pravdu řekl, plány jsou na prd. Ty alespoň u mě nejdou moc dodržovat. A pak když nedodržím, tak přijde svědomí, potvůrka. A když dodržim, pak přijde druhá potvůrka a řekne, proč si proboha nedělal něco jinýho, zajímavějšího? Jenže to zajímavější mě buď napadne při plnění plánu, nebo až potom.
    Základ všeho volna je nepustit si telku. Ani ke snídani, ani zprávy ani nic. Pak se člověk začne nudit. Opravdu nudit. Pak znovu přemýšlí o tom, že si telku pustí. Když vydrží a nepustí 🙂 tak pak začne něco dělat. A to něco se v něm probudí samo. Průšvih je, dělat něco, hlavně něco, to něco. To něco co nám diktuje okolí, zábava, časopisy, zkrátka někdo jiný a ne my sami. A pak si večer říct, že to něco nebylo ono.
    Aneb televize a spol. nám ukrajují čas, spoustu času, a předkládají nám způsob žití. Vím, že tu byl o telce nějaký článek, ale hodí se to i sem. Jak to, že se člověk nudí? protože si zvykl na přísun zábavy. Odvykačka je drsná, ale stojí zato. Takže mám teď rozpracovaný projekt, mám rozečtenou knihu, mám stažené filmy (na rozdíl od TV zábavy doporučuji), a hlavně, když se náhodou podaří mít den volna, tak kamarády tak nějak násilím přinutím k akci, páč se to nestává často – mít volno.
    A taky mám v zásobě nějaké plány, co bych mohl dělat, když bych měl čas – pro jistotu.

    Rada na závěr, nepouštějte telku, a nedělejte to, co vám předkládají usměvavé tváře z reklamy.

    Tak a teď sám nevím, zda tomu rozumím.

    PS. hospodu si předem plánuji celkem pečlivě a rád 🙂

    Hezký den 🙂

    JardaZ

  4. 🙂 Moc hezké. Já si naopak na samotěnku za posledních šest či sedm let zvykl a příšerně mě irituje, když mně ji někdo naruší. Krom přítelkyně, ta smí 🙂

  5. Cože? 😉

    Být sám vyžaduje nějakou práci? Jsem asi divný, ale být sám umím od přírody. Není to přirozené z jednoho prostého důvodu – když se něco stane, nemáte to s kým sdílet. Např. když jsem cestoval po Irsku..

  6. Tak, tohle jako by vypadlo z mých plánů na drahého služební cestu.

    Pokaždé se připravuji, ale TENTOKRAT už na to půjdu systematicky. Napíšu si seznam a budu se nutit. I když to asi nebude moc zábavné (nutit se k naložení do vany :-)) bude to pro moje dobro, abych to příště zvládla líp.

    Když se mi do něčeho nechce – třeba uklízet – závodím. Dám si limit např. 1hodinu a snažím se za tu dobu odškrtnout co nejvíc položek ze seznamu 😀 říkám si, že se při tom alespoň „rozproudím“ a spálím nějaké ty kalorie a tak se pak můžu něčím odměnit.

  7. Jak osvěžující a povzbuzující… právě jsem sama doma (skoro, z celé bandy mi tu zůstalo jen nenáročné miminko) a místo radosti se dostavuje chaos 🙂 Mám takových představ a nakonec budu ráda, když se dostanu aspoň na tu procházku za nádherného babího léta. Na úklid už jsem rezignovala, na čtení taky, tak snad abych se aspoň oblíkla :))

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s