Zaručený návod, jak být šťastnější na mateřské

Pětina alkoholiček, které se léčí v českých protialkoholních léčebnách, prý propadla pití během mateřské. Z nudy, ze samoty a opuštěnosti, ze stereotypu a ze zoufalství. Svým způsobem se tomu vůbec nedivím. Když se schylovalo k narození mé první dcery, taky jsem si v nejhorším snech představovala sama sebe, jak opuštěně v listopadové mlze postrkuji kočárek po rozbláceném parku a má slovní zásoba se redukuje na osm citoslovcí. Viděla jsem se jako trosečnice na pustém ostrově, od něhož se do nenávratna vzdaluje výletní loď plná přátel, kaváren, barů, kin a večírků. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak.
Betynka se narodila v roce 2002, na samém začátku současného babyboomu. Mělo a má to svoje nevýhody (kamkoli ji chceme přihlásit, mají tam plno a stojí se na to fronta). Ale taky jednou velkou, obrovskou výhodu. Nebyla jsem v tom tolik sama. V rozmezí několika následujících měsíců přivedly na svět své první děti skoro všechny mé kamarádky a mé dceři se narodili její nynější přátelé Hubert, Kačka, Anička, Jáchym, Kuba, Šimon, Josefína a Laura. Náš společenský život nezamrzl. Právě naopak. Začal nečekaně vzkvétat, i když v trochu jiné podobě než předtím.
Nekuřácké kavárny s dětskými koutky byly tehdy, v pravěku, jenom výplodem bujné představivosti. A tak jsme se soustředily na zahradní restaurace. Otužily jsme se a naučily se vzdorovat na čerstvém vzduchu zimě, větru i dešti, který všechny ostatní hosty dávno zahnal dovnitř do tepla (ostatně, zjistily jsme, že čím víc klepeme kosu, tím lépe naše ratolesti v kočárcích spí). V zimě jsme obléhaly stánky s vánočním punčem a na dětská hřiště propašovávaly termosky se závadným obsahem.
Když potom naše děti začaly slavit první narozeniny, začaly jsme pořádat dětské oslavy. Zjistily jsme, že dětem stačí velmi jednoduchý program: vyházet všechny hračky na zem, skákat po ustlaných postelích, pomalovat si obličej barvami, ušpinit se od hlavy až patě narozeninovým dortem a udělat z hostitelčina bytu kůlničku na dříví. Ale to byla nepatrná daň za to, že my, jejich matky, jsme opodál také měly svůj vlastní večírek, na němž jsme ze všech sil bojovaly proti sociální izolaci žen na mateřské. Cestou domů jsem si nejednou vzpomněla na ženu, kterou kdysi zostudili v televizních zprávách: šněrovala si to s kočárkem po chodníku tak divoce, že vyklopila dítě…

Zpočátku nesměle, později čím dál tím ochotněji se našich oslav začali zúčastňovat také naši manželé a partneři (vždy po předchozím ujištění, že na místě konání budou přítomni i jiní muži). Naše dětské večírky se tak definitivně začaly podobat večírkům opravdovým. A dřív, než jsem se nadála (a možná dřív, než jsem chtěla) jsem ze zdánlivě opuštěného ostrova mateřské vplula zpátky do uspěchaného „normálního“ života.

P.S. S trochu špatným svědomím si teď uvědomuji, že jako prevenci osamělého pití na mateřské vlastně doporučuji pití v kolektivu. Ale aspoň nebudete pít z nudy, ze samoty a opuštěnosti, ze stereotypu a ze zoufalství.

Advertisements

4 comments

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s