Proč se v manželství nedávají jedničky s hvězdičkou?

„Neučíte se pro známky, učíte se pro sebe,“ říkali nám ve škole. Plný význam tohoto rčení jsem ovšem pochopila až díky rodinnému životu. Kvůli jedničce s hvězdičkou bych udělala ledacos – třeba umyla tu mastnou špínu nahoře na policích nebo se naučila vařit koprovku. Můj muž, na rozdíl od paní učitelky, mi je ale zásadně nedává. Ne že by to dělal schválně. Prostě ho to nenapadne.

Jedničky s hvězdičkou jsou moje celoživotní droga. Od té doby, co jsem je přestala dostávat do žákovské knížky, jsem se kvůli nim dopustila nejrůznějších pošetilostí. Naučila jsem se vařit boršč, který mi nechutná. Chodila jsem na koncerty alternativních hudebníků, které mě nebaví. Umyla jsem okna v půlce ledna. Ušila kompletní mikulášský kostým. Přečetla několik velmi nudných knih. To všechno jen proto, aby se mi dostalo pochvaly, uznání, nebo aspoň malého bezvýznamného plus.

Největší lekci ohledně jedniček jsem ale dostala asi před měsícem. Můj muž absolvoval operaci kolena a mým úkolem bylo dovézt ho z nemocnice domů. Abyste rozuměli: naučila jsem se řídit teprve před pár lety. A to špatně. (Pokud vás někdy v pražských ulicích rozzuřila řidička s vytřeštěnýma očima, která při sebemenší dopravní složitosti zpomaluje a zastavuje uprostřed nejhustšího provozu, byla jsem to já.) Ale postupem času jsem se přece jen zlepšila, moje řidičské sebevědomí vzrostlo a čekala jsem, že můj muž, který se mnou za volantem neseděl v autě asi tři roky, to ocení.  Přímo jsem se tetelila v očekávání opravdu velké, dvakrát podržené jedničky s hvězdičkou.

Ocenil mě slovy: „Proč tam prosímtě nedáš trojku? Přidej plyn! Plyn! Můžeš mi vysvětlit, proč jedeš v tomhle pruhu?! Bacha, tam byla díra! Koukej, kam jedeš! No to se nedivim, že je to auto tak vymlácený!“

Takže od té doby už vím, že to opravdu nedělám pro známky. Dělám to pro sebe, ať je to cokoliv. A když vykonám nějaký obzvlášť významný čin, jako je třeba vyžehlení hromady prádla, na jejímž úpatí některé kousky ležely třebas i rok a půl, dávám si jedničky s hvězdičkou sama. Ostatně, já sama vím nejlíp, kdy si je opravdu zasloužím.

A jsem fakt šťastnější.

Reklamy

10 comments

  1. Abych řekl pravdu, je to tak měsíc, co jsem prožíval to samé. Čekal jsem pochvalu, velkou pochvalu … a nic. Tak se ve mě něco zlomilo, a uvědomil jsem si. Když chceš pochvalu, kolik si jich sám dal? Myslím cizím lidem. Tak místo toho, abych si pořád na něco stěžoval – to naštěstí nedělám, ani jsem nedělal moc často, páč to dělají lidé okolo a je jich dost.
    Popravdě řečeno, když už chci nadávat, tak se zeptám sám sebe, a dneska už jsi někoho pochválil?
    Nejlepší na tom je, že pochvala většinou potěší (i když včera jsem měl průšvih, paní to vzala ironicky – asi jí opravdu nikdo nechválí, spíš naopak) a následuje úsměv. Ten oplatím úsměvem a jupí, radost (i moje, i druhého) je na světě.

    Naučil jsem se tak radovat z blbostí a i když někdy pochvalu očekávám a možná marně, je jednodušší raději chválit druhé, třeba jim to časem také dojde, že život je fajn.

    Nečekejte pochvalu, chvalte sami 🙂

    1. Máte pravdu, díky za komentář. Upřímně řečeno, když jsem si přečetla první dvě věty Vašeho komentáře (a nekoukla jsem se na odesílatele), trošku ve mně zatrnulo, že to píše můj muž 🙂

  2. nejen s hvězdičkou, ale podtržená! Chvalte sebe(hlavně!), rodinu, chvalte cizí lidi… důvod se najde vždycky 🙂 a spoléhat na ostatní se někdy nedá. Jelikož můj přítel je navenek „drsný“ muž (a já sázím sedmikrásky)- vyřešila jsem to doma jednoduše – o pochvalu si prostě drze řeknu. Zjistila jsem totiž, že si ostatní kolikrát prostě ani neuvědomí, kolik mne daná věc stála času,úsilí..

  3. PS: sice to nemohu doporučit-lidé jsou různé-ale poté, kdy jsem přítele „zapomněla“ na benzině vzdálené pouhých 50km od domova moje řidičské dovednosti neřeší 🙂 předchozí varování- výstup z auta uprostřed křižovatky, řka, že i s tou zafačovanou rukou bude jistě řídit líp, totiž nebral vážně. je to fajn chlap, pochválím ho, až ho zase uvidím „lol“

  4. Tak on to manžel vnímá trochu přepjatě, kupř. to auto, které mi po jedné z Tvých nehod v afektu prodal za symbolickou cenu, sloužilo spolehlivě ještě dalších šest let. Bylo jasné, že vytřeštěná řidička, která neustále zpomaluje a zastavuje ho nemohla nijak zásadně zmasakrovat … avšak je pravda, že vlastní manželce jsem zatím vždy hned v zárodku rozmluvil byť i jen pomyšlení na dělání řidičáku. Takže už to, že manžel s tebou usedne do auta, bych bral jako nesamozřejmý projev důvěry, a to výše zmíněné dobrácké žbrblání v nejhorším případě jako hodnocení „lepší dvojka“.

    1. Ivane, ovšem, máš pravdu. Jen bych Tě chtěla opravit v jedné věci: ta nehoda, o které mluvíš, byla za celých 8 let, co řídím, moje jediná! A ne JEDNA Z MÝCH NEHOD! 🙂 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s