Budou moje děti vzpomínat na šťastné dětství?

Já a můj děda na 1. máje 1979

Já a můj děda na 1. máje 1979

Prohlížení starých fotek je jedním z osvědčených způsobů, jak si na pár chvil zvednout náladu (prý až o jedenáct procent, tvrdí psychologové). Ověřila jsem si to minulý týden, když se mi při šátrání po krabici s mikulášskými rekvizitami sesypal na hlavu štos neroztříděných fotografií z naší rodinné prehistorie.

To tlusté dítě s mávátkem na obrázku nahoře jsem já se svým dědou, když mi bylo pět a půl, v prvomájovém průvodu. Ta fotka nějakým způsobem shrnuje všechny moje vzpomínky na předškolní dětství, které jsem z velké části trávila u babičky a dědy v Kynšperku nad Ohří. Děda, který se s každým znal. Divné oblečení, které pro mě navrhovala moje příliš kreativní babička. Atmosféra komunistického svátku v našem pohraničním městečku, ta zvláštní směs útulnosti a trapnosti. I to, že jsem nechápala, proč s námi máma nechce jít do průvodu (rok 1979!). Co z toho si ovšem skutečně pamatuju a co si jen domýšlím z fotek a vyprávění? To už mi nikdo nezodpoví.

Zároveň jsem si uvědomila, že právě teď, v této chvíli se utvářejí střípky vzpomínek, ze kterých si budou obrázek svého dětství za dvacet nebo třicet let skládat moje dcery. Myslela jsem na to během mikulášské besídky, kterou jsme v neděli pořádali u nás doma pro Betynku, Rozárku a děti našich kamarádů.

Co si nakonec zapamatují?

Mikuláše v mnou vlastnoručně ušitém kostýmu a čerty jako živé? Nebo spíš to, jak jsem na ně celý týden před Mikulášem ječela, protože jsem byla unavená a nevyspalá?

Idylické chvíle pod vánočním stromečkem, nebo spíš fakt, že jsme troje Vánoce slavili mezi krabicemi, protože jsme se v jednom kuse stěhovali?

Naše cesty ze školy a ze školky přes Riegrovy sady, anebo to, že je chodím vyzvedávat až těsně před zavřením školky a družiny?

Můžu si jenom držet palce. A občas udělat nějakou fotku.

Advertisements

4 comments

  1. Tak tak, můžeme si jen držet palce a udělat občas nějakou fotku. Já už si tak trochu své zaseté semínko vybírám. Není to až tak hrozný, snad se to povedlo.
    Ta fotografie je moc pěkná, babička byla opravdu nadčasová designerka a dědeček vypadá jako velmi starostlivý dědeček.

    1. Máte pravdu, takové peleríny se dneska zase nosí :)) A svým dětem bych takovou klidně pořídila. Tehdy jsem si ovšem mezi stejně starými dětmi připadala jako exot… 🙂

  2. Barunko, děti si až na extrémní situace (kterými stromeček mezi banánovými krabicemi není) snad pamatují jen ty světlé a zářné dny, myslím, že se nám nějak více vrývají do paměti – je ovšem možné, že jde pouze o mou soukromou zkušenost, nicméně s výjimkou Davida Coperfielda (myslím Dickensova) a Adolfa Hitlera i jiní kdož píší o svém dětství, líčí ho obvykle v mnohem hezčích barvách, než jaké jim možná objektivně náleží… četl jsem dokonce knížku jednoho izraelského autora, který o svém dětství v koncentráku píše jako o něčem normálním a netemném…. ale to už je nejspíše extrém. Tvé děti budou dětství ve tvé přítomnosti vnímat jistě jako šťastné- a právem!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s