Závidím lidem, kteří čtou opravdové knihy

Zjistila jsem, že závidím lidem, kteří čtou. Přesněji řečeno, závidím lidem, kteří čtou skutečnou literaturu. Uvědomila jsem si to tento týden na služební cestě, když jsem seděla v letadle vedle dvoumetrového Angličana, který četl Vojnu a mír. A na zpáteční cestě jsem v letištní hale pro změnu pozorovala čtenáře Bratrů Karamazových. Záviděla jsem jim. Měla jsem pocit, že mají přístup do privilegovaného světa, který mně zůstává uzavřen (i přesto, že oba tyhle romány, stejně jako stovky jiných, mám doma ve své knihovně, ale nikdy se nedokopu, abych je otevřela). Měla jsem stejný pocit, jako by mé kamarády někdo pozval na skvělý večírek a já jsem pozvánku nedostala.

Musím přiznat, že mě trochu zaskočil i sám fakt, že lidé tyhle tlusté rozvláčné knihy skutečně čtou – že je nepovažují za cosi, co člověk vstřebá na střední škole a později se s tím setkává už jen v podobě televizního seriálu či recenze na představení v Dejvickém divadle.

Já sama jsem všechny důležité knihy svého života přečetla zhruba do svých dvaceti let. Ještě před maturitou jsem dokázala zhltnout Balzacovy Ztracené iluze, kompletní Shakespearovo dílo, nestravitelného André Gida, lehce stravitelného Fitzgeralda, Šaldův zápisník i kus Hledání ztraceného času Marcela Prousta. Možná jsem byla předčasně duševně vyspělá, o to předčasněji jsem ale zřejmě začala také hloupnout.

V posledních letech se moje čtenářské obzory zúžily na instantní dobové trháky. Přečetla jsem všech sedm dílů Harryho Pottera, tři tlusté díly Milénia, Šifru mistra Leonarda, Deník Bridget Jonesové, stále se rozrůstající sebrané spisy Michala Viewegha i kompletní hororové dílo Stephena Kinga.

Teď jsem ale zjistila, že opravdové knihy mi chybějí. Opravdovými myslím ty, které člověku dávají víc než jen pár hodin rozptýlení a prchavý pocit, že je in (protože čte to co všichni ostatní). Proto jsem se rozhodla, že se pokusím vynaložit trochu duševního úsilí a znovu začnu číst. (Naše domácí knihovna je rozsáhlá dost, když jsme ji přesouvali z Vinohrad na Žižkov, vyslechli jsme si od stěhováků hodně peprných výrazů.) Uvidíme, jak na to zareaguje moje línější já, to, které znuděně listuje sobotními přílohami novin. Moje snobské já bude naopak v sedmém nebi, to vím určitě.

Abych tady jen tak neplácala do vody, v pravém sloupci na této straně si zřizuji rubriku Čtenářský deník. V ní můžete pozorovat moje pokroky a přesvědčit se, jestli díky četbě opravdu lze být šťastnější.

Reklamy

2 comments

  1. 😀 Abych tady jen tak neplácala do vody, v pravém sloupci na této straně si zřizuji rubriku Čtenářský deník. V ní můžete pozorovat moje pokroky a přesvědčit se, jestli díky četbě opravdu lze být šťastnější. – Stránka nebyla nalezena. Tak už to víme 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s