Opravdu v sobě můžete za pár stovek “objevit Bohyni”?

tumblr_lukj2d4jI31qf80m9o1_500.jpg

Poslední dobou stále někde narážím na výzvy, že bych měla “probudit svou ženskou podstatu”. Měla bych víc “prožívat své ženství”. Stát se “cyklickou ženou”. Nebo dokonce “objevit v sobě Bohyni”.

Zkrátka, že bych měla být ženou nějak víc a líp, než právě teď jsem.

Představa, že nejsem dost žena, nebo že nejsem ženou správně, mě trochu zneklidnila, tak jsem pár těch odkazů prozkoumala a snažila se zjistit, jak bych se mohla zlepšit. Objevila jsem tak celou spoustu online kurzů, seminářů a víkendových workshopů, slibující úchvatnou proměnu: z uštvané kancelářské myši v osvobozenou divoženku s kytkama ve vlasech, která všedními dny proplouvá s písní na rtech a hlavně, ve všem co dělá, je to žena s velkým Ž.

Akorát že způsoby, kterými se má té proměny dosáhnout, se mi zdály tak nějak podivné a přitažené za vlasy.

Za prvé, hned zkraje se na takovém workshopu nebo semináři dozvíte, že všechno, co děláte a v čem žijete, je špatně. Posvátnou ženu v sobě potlačujete už jen tím, že chodíte do práce. Zvlášť v době menstruace. Správně byste totiž měla “odcházet do Červeného stanu, kde ženy mohly trávit čas s jinými ženami, uctívat své Bohyně, čekat na vize, odpočívat, ale hlavně – sdílet svoje příběhy v kruhu žen,” jak se píše na jednom ženském webu.

A nejenže vy všechno děláte špatně. Už vaše matka a babička všechno dělaly špatně. Proto vás dnes řídí “podvědomé bloky” a “rodinou získané programy”. Správně je jen to, co se dělalo “kdysi,” “v dávných dobách”, “za časů našich předků” nebo “v kmenových společnostech”. No nevím, já osobně bych “časy našich předků” zas tak nepřeceňovala a magický červený stan bych třeba v zimě s radostí vyměnila za koupelnu s teplou vodou, ale proti gustu…

Zkrátka, doba je zlá, “vyžaduje se logika a analytické myšlení,” stěžuje si další posvátný ženský web. (Žádný strach, jeho autorky se před tímto zlem skvěle ubránily.) Takže pokud se chcete stát doopravdy ženou, neměla byste pro jistotu ani luštit sudoku.

Ale bez obav! Jednodenní seminář nebo víkendový workshop někde na statku vás z toho dostane. Cestou k “probuzení ženskosti” vás provede lektorka, která vystudovala třeba pajďák a potom prošla “výcvikem na kněžku Bohyně”.

Podle fotek z podobných akcí se zdá, že první, co si v takovém semináři osvojíte, je podivně nepřirozený úsměv, připomínající prodejce Herbalife.

Také se zdá, že nezbytnou podmínkou k objevování vlastního ženství je příšerné oblečení. Dlouhá barevná sukně je podmínkou, taky to mohou být šaty ze strečového materiálu teplých barev, nejlépe červené, oranžové nebo divno-hnědé, bez ohledu na to, jestli vám jejich střih sluší nebo ne. Když už kalhoty, tak pytlovité. Každá žena je přece krásná, když probudí svou ženskou podstatu!

Dříve či později pak dojde na to, že se budete muset držet za ruce s cizími ženskými a objímat se s nimi, bez ohledu na to, jestli vám jsou sympatické a jestli používají deodorant.

A když pak dojde na samotné ženské rituály, čeká vás například “objevení vnitřní čarodějky”,  “přivedení vědomí do naší joni, zdroje naší ženské síly a potěšení”, “léčení dělohy pomocí energetických vajíček” a další děsivě znějící věci, pod kterými si radši ani nic nepředstavuju.

To vše v ceně od několik stovek do několika tisíc korun. Upřímně, nezjišťovala jsem, jestli ty dražší kněžky a bohyně jsou mocnější než ty levnější. Ale jisté je, že když to náhodou nefunguje, je to jen vaše vina, protože k sobě necítíte dostatečnou lásku a pořád vás řídí ty podvědomé bloky.

Tak nevím. Přihlásit se do semináře či workshopu, kde mě budou učit, jak být ženou, mi připadá jako ta nejabsurdnější věc na světě. Zvlášť, když vím, že stejně jako ostatní probuzené čarodějky se v pondělí musím vrátit zpátky do open space kanceláře a do svého normálního života.

Já osobně mám pocit, že k “ženské podstatě” mám blíž, když dělám obyčejné věci, které do mého života doopravdy patří: zalejvám kytky; zapaluju svíčky; smažím palačinky; lakuju si nehty; věším prádlo.

Naposled jsem si připadala hodně žensky, když jsem si přivezla domů pár kusů nábytku z Ikey, vytahala jsem je do bytu a tam jsem si je sama snažila smontovat a vůbec mi to nešlo a nadávala jsem u toho a nakonec se mi to podařilo, i když jedna z těch židlí se pořád viklá. V tu chvíli jsem byla opravdu žena s velkým Ž.

Advertisements

Dámičky paří taky aneb Je možné po 40 pít s elegancí a neunudit se přitom k smrti?

3-Girls-at-Bar-II-Fabian-Perez.jpg

V době dětství a dospívání jsem byla hluboce přesvědčená o tom, že maminky (tedy veškeré ženy po třicítce) nepijí alkohol. Taková maminka (tedy upracovaná žena s trvalou a s rukama vytahanýma od nákupních tašek) si samozřejmě mohla dát jednu skleničku slivovice na pohřbu vzdáleného strýce (když ji k tomu jiní strýcové přemluvili), nebo jedno pivo ve výletní restauraci, nebo skleničku něčeho hnusně sladkého s kamarádkami v cukrárně. Ale rozhodně ne soustavně celý večer popíjet s úmyslem se opít.

Tohle přesvědčení mi vydrželo docela dlouho. Celá devadesátá léta. Když se mi pak narodily moje dcery, věřila jsem, že s večírky jsem nadobro skončila a říkala jsem věty jako: “Už jsem z toho vyrostla.” “Já už na to nemám.” “Vůbec nechápu, jak jsme to tehdy mohli vydržet.”

O pár let později jsem se ale ocitla zpátky u baru a zjistila jsem, že jsem z toho nevyrostla. A že na to pořád mám. A že to pořád můžu vydržet. A hlavně, že mě to pořád baví.

(Celý příspěvek…)

Být introvert je nová černá?

Title_Image_V04_mini.jpg

“Víš, já jsem ve skutečnosti introvert,” řekl mi jeden můj kamarád. Živí se jako hudebník, každý týden hraje v jiném klubu. Založil několik kapel, sám provozoval rockový klub, má stovky známých, na Facebook dává hromady svých fotek, na nichž se drží kolem ramen s nejrůznějšími lidmi, a ženám říká na potkání nenechavé komplimenty.

Namítla jsem, že introverta si představuju trochu jinak. “To je jen taková hra,” vysvětlil mi. “Doopravdy jsem někdo jiný.”

(Celý příspěvek…)

Nejlepší otázky jsou ty, na které se nedá vygooglovat odpověď

gwenyth-paltrow-the-royal-tenenbaums-600x600.jpg

S Pavlou jsme si tuhle říkaly, jak chytré telefony zkazily velký kus zábavy na večírcích. Kdysi jsme mohli trávit hodiny debatováním, jak se jmenoval ten film, ve kterém Gwyneth Paltrow pořád kouří v koupelně, nosí kožich a její mámu hraje ta, co hrála mámu taky v Addamsově rodině. Teď by se to dalo vygooglovat asi za půl minuty. (Taková zvláštní rodinka neboli Royal Tenenbaums a mámu hraje Anjelica Huston.) Takže debatovat není o čem.

(Celý příspěvek…)