Co mi dělá radost: Objevit v antikvariátu knihu, kterou jsem ztratila před dvaceti lety

IMG_4288.jpg

Tuhle knihu jsem od svých patnácti do dvaceti četla pořád dokola. Milovala jsem příběh Julese, Jima a jejich společné lásky Katty. Milovala jsem taky všechny ty pikniky, bicykly, slaměné klobouky, stolky v pařížských kavárnách a procházky po větrných plážích, s jejichž pomocí kniha zachycuje krátké okamžiky štěstí. Měla jsem ráda i krátké, skoro úsečné, nepatetické věty, jimiž Henri Pierre-Roché ty okamžiyk popisuje:

“Čas plynul. O štěstí se vypráví špatně. Opotřebovává se také – a člověk to opotřebování ani nepozoruje.”

Pak jsem Julese a Jima někde ztratila, mezi četnými stěhování z koleje do podnájmu a naopak. Jiný výtisk nikde nebyl k sehnání. Na léta jsem na ně zapomněla. Ani jsem si nevšimla, že kniha znovu vyšla roku 1999. Měla jsem jiné starosti. Párkrát jsem viděla film, který podle Julese a Jima natočil François Truffaut, líbil se mi, ale bylo to něco trochu jiného..

9434625_orig.jpg

A tenhle týden jsem je znovu objevila v regálu jednoho antikvariátu, v tom fialovém přebalu, jak jsem se četla kdysi. Stála pár korun. Odnesla jsem si je domů a hned v tramvaji přečetla prvních čtyřicet stránek.

Je to zvláštní shledání. Když jsem Julese a Jima četla poprvé, byla jsem mladší než oni na začátku příběhu. Teď mi je asi tolik let, jako je jim na samém konci. Kniha je stejná – některé pasáže si pamatuju skoro zpaměti – a přece je úplně jiná. Už to pro mě není ten lehoučký a průzračný příběh jako kdysi. Je temnější a dramatičtější, nacházím v něm jiné věci. To je možná to největší potěšení z toho, když jakoukoli knihu čteme podruhé – vidíme na ní, jak jsme se změnili my sami.

“To je hrozné, viďte?” aneb podivný způsob, jak se cítit lepší

27277436552_f5416ca52a_b.jpg
Mám přátele, kteří se rádi pohoršují nad Facebookem. Sice na něm nikdy nebyli a moc toho o něm nevědí, ale jsou si jisti, že mají láskyplnější a pravdivější vztahy, autentičtější soukromý život, že čtou víc knih a že jsou tak nějak celkově kulturnější než lidé, kteří na Facebooku jsou.

(Celý příspěvek…)

Nevím, kolik uběhnu, a baví mě to víc 

90603d74e3d1a3ad5398601171b8e4aa.jpg

Pamatuju se, proč jsem před pár lety přestala chodit do fitka. Zjistila jsem, že vydržet dvacet minut na rotopedu nebo jakémkoli jiném šlapadle s pohledem upřeným na displej, na kterém červeně poblikával počet spálených kalorií, mě stojí nepřiměřené množství duševního úsilí (přinejmenším v poměru k výdeji fyzické energie).

(Celý příspěvek…)

Moje dva týdny bez peněz

0e93df4e2dbf1d985f6639cc9fa14e4a.jpg

Moje dcera Betynka odjela na letní tábor a omylem s sebou odvezla moji platební kartu. Tak jsem se na dva týdny ocitla… no ne úplně bez peněz. Když jsem nějaké peníze chtěla, musela jsem o ně požádat svého šetrného manžela. Což se mi nechtělo dělat moc často, abych zbytečně neprovokovala jeho úžas nad tím, co s těmi penězi vlastně dělám. Takže jsem začala žít tak úsporně, jak to jenom šlo.

(Celý příspěvek…)

Co mi dnes dělá radost: Věci, které se nedají vyfotit

8GJTkkW.jpg

„To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř.“  „Právě tak jsem to chtěl! Myslíš, že ten beránek bude potřebovat hodně trávy?“

Dnes ráno při běhání jsem v Riegráku potkala veverku. Byl to významný moment. Už dlouho jsem tam totiž žádnou neviděla. Myslela jsem, že se odtamtud všechny odstěhovaly. Takže když mi jedna přeběhla přímo přes cestu, brala jsem to jako důležité setkání. Sáhla jsem po telefonu, abych si ji vyfotila a mohla se s tím pochlubit.

A pak jsem si to zase rozmyslela.

(Celý příspěvek…)