Kalsarikännit anebo Když nikam nejdete a máte z toho radost

30ba588f07e22a4b970abd1490976da6.jpg

Občas docela ráda něco propásnu. Nejdu někam, kam se chystají “úplně všichni”. Nekoukám se na předávání Českých lvů, nejedu o jarních prázdninách lyžovat, z firemního večírku se vypařím v půl desáté, ještě než vypukne “ta pravá legrace” (jak se pak obvykle dozvím od kolegů, tkeří tam zůstali). Místo toho zůstanu doma a třeba si sama otevřu láhev vína. Ale nepřipadám si jako zoufalec, protože právě takhle jsem to chtěla.

Včera jsem se dozvěděla, že ve finštině existuje slovo, které tenhle pocit přesně vystihuje: kalsarikännit. Doslova to znamená: “ten pocit, když se chystáte sami doma opít jenom ve spodním prádle a nemáte v plánu vůbec nikam jít”.

Jestli tomu správně rozumím, kalsarikännit je spíš stav mysli než konkrétní činnost. Znamená to, že si záměrně necháte utéct všechny ambiciózní plány, protože prostě chcete jen být sami se sebou. Nechcete se vůbec nijak před nikým tvářit, vymýšlet, co si vezmete na sebe, mýt si vlasy a pak si je fénovat, pokoušet se o duchaplnou konverzaci. Chcete jenom sedět a koukat před sebe, asi jako finští hrdinové z filmů Aki Kaurismäkiho.

A, podobně jako v těch filmech, nemusí to být zdaleka tak depresivní, jak to na první pohled vypadá.

Proč návštěvám neříkám „promiňte, že tu je takový nepořádek“

ModelC5_1912.jpg

Přestala jsem návštěvy u nás doma vítat zvoláním „promiňte, že je tady takový binec!“

Vím, že je to poněkud výstřední. Omlouvat se za nepořádek v domácnosti patří ke zdvořilostním uvítacím rituálům stejně jako říct „pojďte dál“ a „dáte si kávu?“. A je naprosto jedno, jak vaše domácnost v tu chvíli právě vypadá. Jestli máte na kuchyňské lince pár hrnků s plesnivějícím lógrem a na plotně už několik dní pekáč se zatuhlým omastkem, anebo tím „bincem“ myslíte to, že polštáře na gauči nejsou urovnané do dokonalého geometrického tvaru. Zkrátka, omluva za nepořádek patří k dobrému společenskému vychování. Dáváte tím najevo, že jste si vědomi, že vaše domácnost nějak vybočuje z předepsaného uklízecího standardu (nevím, kdo ho určuje, ale všichni v hlavě nějaký máme) a že víte, že by to u vás mělo vypadat mnohem spořádaněji. Takže je to něco podobného, jako byste si před návštěvou rituálně nasypali popel na hlavu. Ale to vlastně radši ne, protože to by byl bordel rázem ještě větší.

Takže, když jsem přestala návštěvám říkat „promiňte, že je tady takový binec,“ připadám si trochu jako vyvrhel. Jako bych jim snad arogantně dávala najevo, že si myslím, že je u nás uklizeno. A to i když vedle police s gramofonovými deskami ještě uprostřed jara stojí zaprášené lyžařské boty, v misce s buráky jsou hlavně skořápky od buráků a taky, bůhvíproč, dvě rozebrané figurky z kindervajíčka, a na stole v kuchyni jsou kolečka od kakaa, které ráno pily děti k snídani.

Já ale netvrdím, že je u nás uklizeno. To ani náhodou. Jen jsem si postupně uvědomila, že nic takového jako uklizený byt ve skutečnosti neexistuje. I kdybych náš byt někdy přivedla do stavu dokonalého pořádku – což nedělám, a ani to neplánuju – už ve chvíli, kdy odložím prachovku a hadr na podlahu dám sušit na okno, se někde na druhém konci bytu začne vršit další pyramida špinavého prádla a trouba vyplivne další umaštěný plech s připečenými zbytky. Takže, dokonalý pořádek je podle mého názoru jen jakýsi mentální model, vyskytující se jen v představách teoretiků, jako třeba perpetuum mobile, nekonečná přímka nebo bod G.

Svět, ve kterém žijeme (můj byt tedy určitě) je naopak věčné vychýlení z pořádku, proces proměny na cestě mezi úklidem a bincem. Pravda, chaos často nabývá vrchu a a chce to hodně energie, abych se svému etalonu uklizeného bytu aspoň přiblížila (a vzápětí se ten ideál začne zase vzdalovat, asi jako když Zemi jednou za 75 let mine Halleyova kometa).

Ale návštěvám se za to neomlouvám.

Myslím si totiž, že právě ten proces proměny od pořádku k nepořádku a zpět je vlastně náš život.

 

Nechci si připadat jako chudinka (i když někdy je to TAAAK příjemné)

Snímek obrazovky 2017-02-10 v 10.39.04.png

“Nojo, ty jseš hrozná chudinka!” řekla mi nedávno moje kamarádka Pavla, když jsem na ni vysypala svou dávku aktuálních trablů. Řekla to ironicky a mě to úplně rozběsnilo. Protože, ano, připadala jsem si v tu chvíli jako chudinka. A já si někdy tak ráda připadám jako chudinka! Úplně se v tu chvíli vidím jako malé plyšové zvířátko, kterému zlé děti ubližují, schválně ho tahají za ocásek, zavírají ho do krabice a házejí s ním o zeď.

(Celý příspěvek…)

Jak přežít setkání nedokonalé rodiny

Snímek obrazovky 2016-12-20 v 14.06.59.png

Za posledních čtyřicet let postihla naši rodinu série rozvodů, která nás rozptýlila po celé republice a způsobila, že snad v každém českém regionu mám nějaké více či méně nevlastní příbuzné. Získala jsem díky tomu báječnou macechu a několik nevlastních sester. A taky pár členů rodiny, jejichž příbuzenský vztah ani nedokážu pojmenovat (jak třeba nazvat sestru mého bratra, se kterým mám společnou mámu, zatímco on s ní sdílí jednoho otce? anebo bývalou tchýni mé švagrové?).

(Celý příspěvek…)

7 tipů, jak letos nadělit trochu lepší dárky

Unknown-7.jpeg

Včera jsem náhodou v televizi zahlédla jeden díl Teorie velkého třesku. Sheldon v něm nese epicky nevhodný dárek profesorce Davisové, předsedkyni komise, která má rozhodnout o jeho definitivě na univerzitě. Když jí předává dévédéčko seriálu Kořeny, šestihodinové ságy o rodině Afričanů odvlečených do otroctví, profesorka překvapeně povytáhne obočí. “Jste přece… černá,” pošeptá jí Sheldon.

(Celý příspěvek…)