Čím méně vím, jak to má být “správně”, tím jsem šťastnější

Snímek obrazovky 2017-01-11 v 23.20.26.png

  • Kdysi jsem se zamilovala do jednoho kluka. Něco jsme spolu prožili a bylo to hezké, ale nechtěl tomu říkat, že spolu chodíme. Z nějakého důvodu jsem s ním přesto chtěla být, ale nebylo to „správné“ chození, jak jsem si ho představovala. Byla jsem z toho nešťastná.
  • Když mi bylo devět, jeli jsme poprvé celá rodina na dovolenou do kempu u Balatonu. Víc než půlka týdne, který jsme tam strávili, nám propršela. Mně to nevadilo. Klidně bych si celou dobu četla ve stanu. Neměla jsem tušení, jak má vypadat “správná” rodinná dovolená. Ale moje máma to věděla: “správně” by mělo být třicet stupňů, měli bychom ležet na pláži, chodit plavat a přijet domů opálení.  Celou tu půlku týdne vztekle přecházela na zápraží stanu, dívala se na zatažené nebe a říkala: “Támhle už se to trochu trhá!”
  • Když slyším klapání podpatků uprostřed noci v prázdné ulici, vzpomenu si, jak jsem se na střední škole vracela z maturitních plesů svých spolužáků. Vždycky jsem se vracela sama, a strašně zklamaná. Před plesem bylo všechno skvělé: měla jsem hezké šaty, ty krásně klapavé boty a deodorant My Melody dovezený ze západního Německa a používaný jen při těchto nejvzácnějších příležitostech. Přímo jsem se vznášela, nadnášená svým nezměrným očekáváním. Představovala jsem si úžasná setkání, brilantní rozhovory, při kterých mě hned napadne vtipná odpověď, vášnivé ploužáky a romantický doprovod domů. Jenže to se nikdy nestalo. Ve skutečnosti jsem se s nikým zajímavým neseznámila, nikdo se mnou netančil, nevěděla jsem, o čem si mám povídat s přiopilými spolužáky a to nejromantičtější, co se mi přihodilo, bylo, že jsem s lidmi z béčka v šatně namazala rumem s kolou, propašovanými z domova. Nebylo to tak špatné, ale nebylo to ono. Takhle ten ples neměl “správně” vypadat.

Čím dál tím víc přicházím na to, že nejlepší věci se mi dějí ve chvílích, kdy nemám ponětí, jak by měly probíhat “správně”. Bruslení s dětmi, do kterého se mi původně vůbec nechtělo. Improvizovaný večírek u nás doma s vínem z vietnamské večerky. Cesta tramvají do práce zasněženou Prahou, kdy se vedle žižkovské věže najednou vyloupne slunce a zalije celý letenský kopec i kus Holešovic úžasným růžovým světlem, takže ta příšerná zima najednou vypadá úplně jinak.

Snažím se pěstovat si pozornost pro tyhle neplánované radosti a zachycovat je v okamžiku, kdy se dějí.

Čím míň si představuju, jak by některé chvíle v mém životě měly “správně” vypadat, tím víc dokážu ocenit, jaké doopravdy jsou. I když osvobodit se od těch představ “správnosti” je někdy zatraceně těžké.

Jak přežít setkání nedokonalé rodiny

Snímek obrazovky 2016-12-20 v 14.06.59.png

Za posledních čtyřicet let postihla naši rodinu série rozvodů, která nás rozptýlila po celé republice a způsobila, že snad v každém českém regionu mám nějaké více či méně nevlastní příbuzné. Získala jsem díky tomu báječnou macechu a několik nevlastních sester. A taky pár členů rodiny, jejichž příbuzenský vztah ani nedokážu pojmenovat (jak třeba nazvat sestru mého bratra, se kterým mám společnou mámu, zatímco on s ní sdílí jednoho otce? anebo bývalou tchýni mé švagrové?).

(Celý příspěvek…)

7 tipů, jak letos nadělit trochu lepší dárky

Unknown-7.jpeg

Včera jsem náhodou v televizi zahlédla jeden díl Teorie velkého třesku. Sheldon v něm nese epicky nevhodný dárek profesorce Davisové, předsedkyni komise, která má rozhodnout o jeho definitivě na univerzitě. Když jí předává dévédéčko seriálu Kořeny, šestihodinové ságy o rodině Afričanů odvlečených do otroctví, profesorka překvapeně povytáhne obočí. “Jste přece… černá,” pošeptá jí Sheldon.

(Celý příspěvek…)

24 dní do Vánoc. Proč to v dětství utíká o tolik pomaleji?

1511310_10202172332181285_1560225949_n.jpg

Rozárka o Vánocích 2013. Tehdy jí bylo osm a jeden rok představoval 12,5 % jejího života.

Dnes ráno si moje dcery otevřely první políčko v adventních kalendářích a odpočítávání do Vánoc oficiálně začalo. Nedávno jsem se dočetla, že pro pětileté dítě trvá čtyřiadvacetidenní čekání na Vánoce stejně dlouho jako celý rok pro člověka, kterému je 54 let. Pro pětiletého kluka nebo holku totiž těch 24 dní představuje přesně jednu čtyřiapadesátinu jeho dosavadního života.

(Celý příspěvek…)

Z každého neúspěchu se časem stane zábavná historka

Snímek obrazovky 2016-11-18 v 10.42.21.png

Johannes Haushofer, profesor psychologie na univerzitě v Princetonu, sepsal originální pracovní životopis. Vedle obyčejného CV, ve kterém uvádí své profesní úspěchy, sestavil také CV svých nezdarů: postgraduální studia, na která se nedostal, akademické hodnosti, kterých nedosáhl, odborné články, které mu nevydali, granty, o které marně žádal.

(Celý příspěvek…)

Vojna a mír a já aneb Zvláštní radost z pomalého čtení

Snímek obrazovky 2016-11-11 v 12.51.52.png

V poslední době nic nestíhám a na všechno mám málo času. A proto jsem začala číst Vojnu a mír.

Už mockrát jsem se přesvědčila, že nejlepší způsob, jak mít víc času, je přestat s ním šetřit. Právě v tom nejuspěchanějším dnu je dobré aspoň na chvíli zpomalit a předstírat, že mám času spoustu. Plýtvat časem na něco zcela nepraktického, dopřát si malý časový luxus. Pokud jde o časovou investici, Vojna a mír je něco jako Porsche. Možná proto mě tak lákala.

(Celý příspěvek…)