Proč nelyžuju aneb Když se ze zábavy stane práce, je načase přestat

43c08956a41896f0ddcdd6ab49ed6f83.jpg

Ne že by mě rodiče posílali na víkend do dětského Gulagu. Ale zimní sobotní a nedělní rána v době mého dětství vypadala nějak takhle.

Představte si zástup malých dětí, které pod dozorem vedoucích vystupují z kodrcavého autobusu a klopýtají asi kilometr hlubokým sněhem. Jdeme husím pochodem, v husté mlze se sklopenou hlavou vidíme jen dusající nohy toho před sebou. Provlhlé doma pletené palčáky a čepice rychle namrzají tuhou ledovou krustou. Do obličeje se nám zakusují ostré jehličky sněhu. Každé dítě nese na zádech batoh a na rameni dlouhý, kymácející se těžký vak. Nikdo nemluví. Je slyšet jenom šustění oteplovaček a svist větru. Míříme k dřevěné boudě, jejíž obrys vyvstává v mlze před námi.

Takhle prostě v osmdesátých letech vypadaly kurzy lyžování v Krušných horách.

U mě se k všeobecné promrzlosti ještě pojil žaludek svírající se neblahou předtuchou, protože jsem věděla, že si neumím zapnout přezkáče. Přezky na těch dřevních lyžařských botách se zapínaly tak ztuha, že obvykle to skončilo tím, že přede mnou klečeli dva instruktoři a zápolili s nimi celí rudí v obličeji, zatímco vedle postávalo družstvo dávno nachystaných a pěkně otrávených dětí.

V devadesátých letech se můj vztah k lyžování o dost zlepšil, protože jsme na hory jezdili už bez instruktorů, jen se staršími spolužáky, a víc času než na sjezdovce jsme trávili v bufetu Rumburak, kde nám nezletilým občas nalili i grog.

Ještě víc se to zlepšilo o dekádu později. Už žádné promoklé a zmrzlé šusťáky a kousavé pletené čepice, ale funkční materiály, fleecové mikiny a termoprádlo. (Sice to taky není žádná krása, pojem „sportovní móda“ jsem nikdy nepochopila, ale je v tom relativně teplo a sucho.) Žádné souboje s přezkáči. Žádné nekonečné putování s lyžemi od autobusu, ale vlastním autem až k horské chatě. A už žádný věčně zachmuřený krušnohorský Boží Dar, ale Krkonoše a později dokonce Alpy.

Jenže právě v té době, ve chvíli, kdy se z lyžování konečně stala zábava, se nám narodily děti.

Lyžování s dětmi má svá úskalí. Zaprvé proto, že děti asi tak do šesti let vůbec lyžovat nechtějí. (Mají k tomu své důvody, které teď zpětně velmi dobře chápu.) Musíte je neustále přesvědčovat, že je to děsná zábava, rozveselovat je, když fňukají, nutit je dupat a poskakovat, aby se zahřály, kupovat jim čaje a pak na ty čaje foukat, aby se neopařily, a když se jim chce čůrat, celé je na sjezdovce svlíknout a pak zase oblíknout, mít v batohu spoustu fidorek a tatranek a hlavně – hlavně! – je co nejdřív strčit do nějaké školičky lyžování, protože vy sami je nikdy lyžovat nenaučíte. Kromě toho neustále ztrácíte a hledáte: rukavice, kukly, lyžařské brýle, permice na lanovku, mikiny, helmy a cokoli dalšího, co se dá ztratit. Když přijdete odpoledne ze sjezdovky, všechno to rozložíte na radiátory, ráno to zase na sebe navlíknete a jdete.

Postupem času mi začalo připadat, že lyžování se až příliš podobá chození do práce.

Ráno musíte brzo vstát.

V rychlosti se oblíknout a popohánět vzpouzející se děti.

V promrzlé lyžárně posbírat všechny ty studené, mokré a odporně těžké krámy a vláčet se s nimi k lanovce.

Bez ohledu na počasí, ať sněží, prší nebo je mlha (přece nenecháme propadnout permici) se nechat vyvézt na kopec a potom sjet dolů. A znovu. A znovu. Po pár jízdách za odměnu čaj s rumem někde na svahu, a pak znovu.

Hlavní rozdíl oproti chození do práce je v tom, že vám za to nikdo neplatí, ale naopak za to platíte vy.

A tak jsem se letos rozhodla pojmout lyžařskou dovolenou trochu jinak. První den pololetních prázdnin jsem děti s lyžemi a batohy vyprovodila k autobusu, zamávala jim a vrátila se domů. Každý den ráno, když jsem v teple své kuchyně usrkávala kafe s mlíkem, jsem pak věnovala tichou vzpomínku všem, kteří tou dobou strkají nohy do vymrzlých přezkáčů, nakládají na ramena lyže a dupou ven z chalupy. Místo oteplovaček a bundy jsem si s potěšením ze skříně vytáhla ty nejmíň praktické šaty a podpatky. V podvečer jsem si v kavárně dala grog, považte, jen tak!, aniž bych předtím musela třikrát sjet sjezdovku. A zažívala jsem přitom závratný a naprosto opojný pocit, jako bych byla za školou, dosud nepoznaný pocit podvratné radosti z nelyžování.

Protože si myslím, že když se z nějaké zábavy stane práce, největší zábava je s tím přestat. Kdoví, myslím, že se ještě někdy v životě na sjezdovku vrátím. Ale momentálně je pro mě nelyžování skvělý způsob, jak být šťastnější.

Reklamy

Díky pletení můžete být šťastnější, i když nepletete. (A pro háčkování to platí taky)

Na patře, kde spím, hned vedle postele mám velkou krabici nejrůznějších klubek na pletení. Některá už od devadesátých let. Některá jsem zdědila ještě po mámě. Taky tam mám pletací jehlice nejrůznějších velikostí a háčky a dokonce i takové ty krátké oboustranné jehlice, na kterých se pletou ponožky. K tomu mám v bílé štelářce vedle psacího stolu velký šanon se spoustou návodů na pletení a háčkování čehokoli, od čepice s bambulí po japonská zvířátka amigurumi.

(Celý příspěvek…)

10 momentů hygge, které si na Instagram nevyfotíte

Snímek obrazovky 2017-11-23 v 11.19.50 (1).jpg

Když si vygůglujete slovo hygge anebo si zadáte #hygge na Instagramu, zavalí vás tisíce obrázků, z nichž snadno získáte dojem, že tohle dánské slovo pro pohodu a útulnost znamená především elegantně posedávat  u efektně praskajícího krbu (žádné třísky okolo) v kašmírovém svetru a ponožkách s norským vzorem, případně s nějakou designovou dekou jakože ledabyle přehozenou přes ramena, v ruce svírat hrnek s horkou čokoládou, ze kterého jste si ještě ani neusrkli, okolo sebe mít misky s dokonale nazdobenými perníčky a netknuté jídlo naaranžované v malých mističkách a mihotající se značkové svíčky, zatímco venku se chumelí a za oknem vaší dřevěné chaty ve skandinávském stylu se na vás usmívá váš ochočený sob. Zkrátka, na Instagramu to vypadá, že na hygge potřebujete spoustu věcí, co nejvíc designových a luxusních, a že bez nich prostě žádná hygge pohoda neexistuje.

Původní význam slova hygge ale nemá s luxusem a ani s designem vůbec nic společného. Právě naopak: jsou to okamžiky sdíleného potěšení v příjemné a pohodlné atmosféře. Hygge je umění “udělat si to hezký” za nejrůznějších okolností, a ponožky s norským vzorem ani krb ani spolupráci food stylisty k tomu nepotřebujete.

Tady je mých 10 momentů, ze kterých by určitě nebyla dobrá fotka na Instagram… ale zato byly plné atmosféry skutečného hygge.

  1. Vynést si židle na dvorek ve vnitrobloku, usrkávat červené víno a pozorovat tanečníky v kurzu argentinského tanga za rozsvícenými okny v přízemí.
  2. Nechat v autě po cestě na víkend kolovat krabici plnou řízků a jíst je bez chleba.
  3. Den předtím ty řízky obalovat v mouce, vajíčku a strouhance, povídat si přitom s dětmi a mít na prstech kulaté strouhankové bambule.
  4. Propašovat do kina doma udělaný popcorn.
  5. V novém bytě během montování nočního stolku Hemnes večeřet pizzu z krabice přímo na podlaze a svítit si k tomu vánočními světýlky.
  6. Upéct si zkušební várku perníčků, které sice nevypadají nic moc, jsou moc světlé, tlusté a strašně tvrdé, ale naplní byt dokonalou vánoční vůní.
  7. V práci v pátek večer před uzávěrkou vytáhnout z tajného šuplíku láhev slivovice a nalít všem, kdo tam v tu chvíli ještě jsou.
  8. Použít lešení okolo našeho domu jako odkládací stolek pro kávu, víno nebo cokoli, co je potřeba k příjemnému zevlování z okna.
  9. Vzít si do koupelny počítač a pustit si film, když sedíte ve vaně (ale jen tajně, protože dětem přesně za tohle vždycky nadáváte).
  10. Udělat si na podlaze hnízdo z peřin a dek.

Možná je čas naučit se všechen ten bordel prostě milovat

Etam-Cru2.jpg

Každé ráno, když přicházím do práce, opakuju stejný rituál. Zastavím se v recepci před těžkými skleněnými dveřmi a začnu lovit ve své velké, bohužel až moc velké tašce. Hledám pípací kartičku, se kterou se dostanu dovnitř. Nacházím přitom spoustu jiných věcí: přečtený časopis, obaly od žvýkaček, letáček ze včerejší výstavy, věrnostní kartičku do déemka (vida, včera jsem ji při placení v déemku nemohla najít), papírek s číslem účtu, na který se mají zaplatit lekce saxofonu pro Rózu (sakra!), posmrkaný papírový kapesník, charitativní klíčenku, kterou jsem si ve slabé chvilce nechala vnutit asi tak před měsícem a půl… Lovím dál a přitom doufám, že už sakra někdo těmi dveřmi půjde, někdo jiný, spořádanější než já, kdo bude mít kartičku hezky po ruce, pípne s ní a pustí mě dovnitř. Většinou se mi to splní. Poberu svoje saky paky, jdu k výtahu a upřímně nechápu, proč dovolím, aby nepořádek do takové míry ovládal můj život.

(Celoživotně obdivuju ženy, které chodí jen s malou kabelkou, ale upřímně, nevím, jak to dělají. Kdykoli jsem se o to pokusila, vždycky se ke kabelce během dne nějak přidružila strašlivá igelitka, ve které bylo všechno, co se do té kabelky nevešlo.)

Mockrát jsem četla o tom, že mít pořádek kolem sebe znamená mít pořádek i v hlavě. A ano, taky jsem svého času podlehla vábení úklidové guru Marie Kondo a snažila jsem se mít pořádek i v ponožkách, vnést do svého světa definitivní řád, který pak už budu jenom udržovat a zenově se přitom usmívat.

Vypadalo to krásně. Jenže jsem zjistila, že to pro mě není.

Ano, uklízení mě naplňuje pocitem ušlechtilosti. Zvlášť když mám kocovinu. Nebo když se mi nechce začít psát nějaký článek. Dokonce i když si jenom uklidím plochu svého počítače (tedy, naházím všechno do koše), mám pocit, že hned se mi přemýšlí nějak jasněji. A asi tak minutu a půl poté, co úklid skončí, si užívám ten báječný stav, kdy myčka nádobí vrní a šplouchá, vycíděný dřez je prázdný a na podlaze jsou ještě vidět vlhké stopy po hadru.

Jenže už minutu a půl poté začíná bordel opět nenápadně bujet, podobně jako plevel na zahradě. A já nejsem typ, který by dokázal nastolený pořádek důsledně udržovat. Nejsem prostě ten člověk, který přijde z práce, zuje se, tašku dá na vyhrazené místo, převlékne se do domácího a začne vařit večeři. Jsem ten člověk, který přijde z práce, svalí se na gauč, o pár minut později se zuje, pak začne vařit večeři, nalije si víno, po chvíli se převlékne do něčeho jiného a tu tašku ráno vezme tam, kde večer zůstala ležet.

Takže nepořádek do mého života prostě patří. Přirozeně vzniká všude, kamkoli se hnu. V doposud prázdném a spořádaném prostoru se během několika minut v mé přítomnosti začnou vyskytovat nějaké kupičky papírů, napůl dopité hrnky s kafem a svetry, na kterých si stojím nohou od židle. Zavázané tkaničky mi nikdy nevydrží moc dlouho a když si dám do kapsy kabátu pětikorunu, zaručeně propadne dírou v podšívce někam do jeho hlubin.

Možná je to jako v té knize Sbohem a dík za ryby od Douglase Adamse. Vystupuje tam řidič náklaďáku Rob McKenna. Všude, kam se hne, tam prší. Rob McKenna je totiž bůh deště, ale neví o tom, takže je jenom naštvaný, že je pořád ošklivé počasí:

“Jel dál a dešťové mraky se plouhaly oblohou za ním. Rob McKenna totiž byl, ačkoliv to nevěděl, Bůh deště. Věděl jen, že jeho pracovní dny nestojí za nic a že zažil spoustu mizerných dovolených. Vše, co věděly mraky, bylo, že ho mají rády a chtějí mu být nablízku, aby ho mohly hýčkat a zalévat.”

Možná mě všechny ty posmrkané kapesníčky a papírky od žvýkaček taky prostě milují. A možná bych se měla naučit milovat nepořádek, protože je součástí mého života naprostou většinu času. Kromě té minuty a půl poté, co jsem uklidila.

A neplatí to jenom o nepořádku ve věcech. Stejný chaos vládne i v mých povinnostech, financích a citech. Ano, občas mám pocit, že jsem na to už přišla, že už jsem to dala do pořádku a odteď to bude všechno hezky srovnané… ale vydrží mi to asi minutu a půl.

Nepořádek mě prostě miluje. Asi je načase začít tu lásku opětovat.