zdraví

Onemocnět (na chvíli) je taky způsob, jak být štastnější

Ráda si namlouvám, že onemocním jenom tehdy, když si to můžu dovolit. Tedy po uzávěrce, o víkendu, na dovolené nebo po Vánocích. Představuju si, že mám své bacily pod kontrolou. A když už je nejhůř, udržím je na uzdě s pomocí ibalginu a pevné vůle. Protože obvykle věřím tomu, že jinak to nejde. Myslím si, že jsem nepostradatelná. Planety mého vesmíru by se bez mé bdělé pozornosti srazily a určitě by nikdo neudělal dětem svačinu.

Včera jsem se přesvědčila o tom, že to není pravda. Nevinné pokašlávání během dopoledne střemhlav přešlo v horečku doprovázenou hučením v hlavě a zimnicí. Musela jsem se omluvit z práce, dojet domů a padnout do postele. Byla to přesně ta chvíle, kdy se to nejmíň hodí. Před uzávěrkou a před Vánoci. Měla bych péct cukroví a v narvaném hračkářství bojovat o poslední Lego „výletní loď za delfíny“. Vystoupit z horské dráhy se zdálo nemožné.

Jenže ono to šlo. Sotva jsem se rozloučila s představou své nenahraditelnosti, začala jsem si užívat okamžiky nečekaného, neplánovaného nicnedělání. Jako bych byla za školou. A právě ve chvíli, kdy se píše písemka.

Ležela jsem v posteli s čepicí na hlavě a naslouchala ztlumeným zvukům z útrob našeho bytu. Bylo uklidňující naslouchat, jak život pokračuje i beze mě. I když mě k tomu donutila osmatřicítka, sípání a bolesti v krku.

Tlustý den je den, kdy je těžké vydržet sama se sebou

Dnes ráno jsem se probudila a věděla jsem, že je tady: Tlustý den. Den, kdy si připadám tlustší než obvykle. Oteklá a neforemná. Oblečení mě škrtí a všechno mě svědí. Neohlašuje se dopředu, jeho přítomnost zjistím vždycky až těsně po probuzení, kdy při každém sehnutí narážím na nečekané a odpudivé tělesné tvary. Navenek žádný rozdíl v tloušťce vidět není (aspoň mé děti mi to dnes ráno tvrdily, když jsem se jich opatrně vyptávala), jediné, co je patrné, je zvýšená podrážděnost, ječivost a chaos. Tlustý den je prostě den, kdy je těžké vydržet sama se sebou.

Tou nejpřirozenější reakcí na Tlustý den je agrese obrácená proti sobě. Obléknout si ten nejpytlovitější svetr, na halvu si narazit čepici a v podstatě se zneviditelnit.

Tentokrát jsem to ale zkusila jinak. Rozhodla jsem se mu čelit s čerstvě umytými vlasy, červenou rtěnkou a v oblečení, které jsem si šetřila na lepší příležitost. Usmívala jsem se na něj, nabídla jsem mu čaj a něco k snídani. Troufám si tvrdit, že Tlustý den to vlídné přijetí trochu zaskočilo. Nebyl na to zvyklý.

Tohle píšu v půl desáté dopoledne, takže nemůžu úplně s jistotou tvrdit, že Tlustý den to vzdal a změnil se na den normální. Ale zdá se mi, že je to na dobré cestě.

Jak jsem testovala bolení zubů

Bolení zubů – ani nemusí být nijak zvlášť silné, stačí jen takové střední – dokáže z mého života během několika hodin vygumovat veškeré starosti, o kterých jsem si do té doby myslela, že mě trápí. Škubavá bolest v šestce vlevo dole, nebo podezřelé trnutí okolo stoliček vpravo nahoře ve mně jako mávnutím kouzelné hůlky vzbudí pocit, že než nastoupilo bolení zubů, můj život byl bezmračně idylický, a že s čímkoli bych si dokázala hravě poradit – jen kdyby mě přestaly bolet ty zuby.
S několika různými dějovými zvraty jsem to zažívala během celého uplynulého týdne.

  • Den 1. Strašná bolest vzadu v horní i dolní pravé čelisti mě vzbudí v půl čtvrté v noci z pondělí na úterý. Asi jako když s citlivými zuby kousnete do ledového nanuka. Zdá se mi, že v noci se každá bolest jeví daleko beznadějnější a na pozadí tmy a ticha dokáže lépe rozvinout svůj repertoár záškubů, bodání a mlácení kovových kladívek.Přes den je to pak mnohem lepší. Ale stejně se preventivně vybavím krabičkou Ibalginu Rapid.
  • Den 2-3. V několikahodinových intervalech se potácím mezi dvěma extrémy: A) nezvratným rozhodnutím hned zítra ráno jít k zubaři, a B) (obvykle pár hodin po požití Ibalginu Rapid) opatrně euforickým pocitem, že bolest definitivně ustoupila.
  • Den 4. Ráno jdu k zubaři. Ale protože se právě nacházím ve fázi B, uchlácholená předcházející klidnou nocí, moje odhodlání už cestou do ordinace slábne a na recepci se celkem snadno – s jistou úlevou – nechám odbýt a objednat na konec měsíce.
  • Den 5. Sobota. Odpoledne trávím s dětmi na Parukářce a na zuby skoro zapomenu.
  • Den 6. Je to zpátky! Dochází mi Ibalgin Rapid.
  • Den 7. V pondělí ráno sedím u zubaře, odhodlaná neodejít, dokud to nedají pryč. Paní zubařka mi rentgenuje stoličky a říká, že vlastně přesně neví, co by tam mělo bolet. Možná je to prý způsobené tím, že v noci moc skřípu zubama, možná za to může šestka vpravo dole a možná taky to, že jsem spáchala něco hodně hnusného v minulém životě. Dá mi anestézii a odvrtá tu šestku. Až do odpoledne se s umrtveným obličejem cítím jako po mrtvici a v zrcadle koutkem oka kontroluju, jestli mi z ochablého koutku nestéká potůček slin. Ale cítím se báječně. Vlastně normálně. Jásavý pocit, že bolest zubů je pryč, vydrží sotva pár hodin. Normální starosti, které se celý uplynulý týden zdály tak bezvýznamné, jsou tu zas ve své staré známé podobě.

Učím se poslouchat různé druhy ticha

Poslední dobou chodím spát pozdě. Okolo druhé, půl třetí v noci. I když vím, že toho druhý den ráno budu litovat, často nedokážu odolat a zůstávám vzhůru jen proto, že tyhle popůlnoční hodiny jsou za celý den jediné, kdy mám příležitost chvíli sedět v tichu. Bez dětského překřikování, zvukové kulisy puštěné televize, myčky, pračky, hučícího počítače, vody napouštěné do vany a desítek dalších zvuků, které ve svém součtu dosahují přinejmenším 50-60 decibelů (což už je úroveň, která podle lékařů probouzí stresové hormony a zvyšuje krevní tlak).

Jistě, ticho ve spícím bytě není absolutní: naslouchám vrnění ledničky, odbíjení kuchyňských hodin, občasným opileckým výkřikům z ulice, bučení hodin v dětském pokoji (ano, opravdu každou půlhodinu bučí, a občas taky kokrhají, a jediný způsob, jak jim v tom zabránit, je vyndat z nich baterky nebo je vyhodit z okna, k čemuž jsem se zatím neodhodlala). Ale i v tomhle relativním pseudotichu úplně fyzicky cítím, jak mi v hlavě dobíhá a zpomaluje motorek, který celý den pracoval na plné obrátky, jak povoluje pružina, která byla celý den v napětí.

Ticho na ulici v neděli ráno, které zní úplně jinak než ráno všedního dne. Dokonce občas slyšíme vyzvánění z okolních kostelů. Je to opravdu jen tím, že jezdí méně aut, nebo je v tom ještě něco navíc?

Ticho při běhání, kdy slyšíte jenom svůj vlastní dech.

Odpolední ticho v nemocnici, kdy nasloucháte šoupavým krokům na chodbě a hádáte, jestli patří právě vaší návštěvě.

Ticho v divadle, těsně poté, co skončí představení, a diváci vteřinu nebo dvě zadržují dech a váhají, jestli „už“ mají tleskat.

Ticho v restauraci těsně před zavřením, když vypnou hudbu, aby vypudili poslední hosty. Je prázdné a neútulné: I když vás hudba celou dobu spíš obtěžovala, protože jste ji museli překřikovat, v tu chvíli najednou zjistíte, že ji vlastně postrádáte.

Ticho v lese, které – pokud v něm jdu sama – se mi zdá trochu zneklidňující. Připadá mi spíš jako „mlčení“ než jako pouhé ticho. Jako by vás les mlčenlivě pozoroval.

Ticho v knihovně, prokládané šustěním stránek, které mě naopak uklidňuje.

Ticho v noci na vesnici vyšperkované štěkáním psů.

Ticho, když sněží. Nevím, jestli se mi to jen zdá, ale připadá mi, že když začne sněžit, celý svět se ztiší.

Zenové čištění zubů

Vždycky jsem měla dojem, že čištění zubů se ze všech činností mého dne nejvíc podobá zenové meditaci. Je to chvíle, kdy všeho nechám a plně se soustředím na jednoduchou manuální činnost. Myšlenky, které se jindy toulají všude možně, se soustředí jenom na chuť pasty a na to, jak štětiny kartáčku jezdí po zubech nahoru a dolů. Je to takové malé zastavení na začátku a na konci dne.

Proto mi udělalo radost, že nejsem jediná, kdo si to myslí. Zenový bloger Leo Babauta (autor blogu zenhabits) zahrnul mezi čištění zubů mezi devět rituálů, které mohou zlepšit náš den. Jednu z činností, při kterých se vyplatí vypnout vnitřního autopilota a být duchem u toho.

Chvála ibalginu

Taky se vám stává, že nějaká bezvýznamná, úplně obyčejná věc zlepší váš život daleko víc, než byste úměrně jejímu významu očekávali? Po omalovánkách a papírových pohlednicích je na řadě ibalgin.

K lékům přistupuji s vrozenou opatrností, ba nedůvěrou. Na rozdíl od svého muže, který s sebou i na dvoudenní výlet bere lékárničku o objemu menšího batohu, si bez lékařského doporučení netroufnu užít ani mastičku na opary. Ale ibalgin je v mých očích výjimka. Vlastně ho vůbec nepovažuju za lék. Nečekám, že mě z něčeho vyléčí. Stačí, když vyzmizíkuje bolest hlavy v práci před uzávěrkou. Provede mě za ruku půldenní kocovinou. Zažene vlny mrazení při horečce. Je to kouzelný proutek, který si snažím držet od těla a nesahat po něm častěji než jednou za pár týdnů. Ale je fakt, že i díky němu někdy vidím svět, ehm… růžově.

 

Spánek je tím, čím dřív býval sex

Šípková Růženka

Šípková Růženka

Sníme o něm. Fantazírujeme o něm. Nikdy ho nemáme dost. Zatímco sex se stal všudypřítomným a jaksi všeobecně dostupným, se spánkem je to přesně naopak. V životě je pro něj nějak čím dál míň místa. Je tím prvním, co obětujeme, když toho máme moc – moc práce, moc zábavy, moc velkou horu prádla na vyžehlení, moc filmů, které nutně potřebujeme vidět.

Já sama jsem na dnešek spala sedm a půl hodiny. Poprvé po třech dnech. Moje skóre z předchozích nocí je dost bídné. Z neděle na pondělí: čtyři. Z pondělí na úterý: šest. Z úterý na středu: pět a půl. Počítání „naspaných“ hodin se pro mě stalo nervózní obsesí. Když po půlnoci skládám nádobí do myčky a vím, že za šest hodin mi zazvoní budík, mám pocit, že doháním ujíždějící autobus. Vím sice, že málo spát je zaručený způsob, jak nebýt šťastnější (a odpoledne v práci usínat a řešit to kafem a čtverečky čokolády), ale nedokážu se vzdát jediného času, který mám opravdu sama pro sebe.

Podle novinářky Arianny Huffington, zakladatelky stránek The Huffington Post, je spánek a jeho nedostatek nové feministické téma: „Být dobrá v práci a být dobrá matka, v tom nemáte na vybranou. Ale v případě spánku ano.“

Dá se s tím něco dělat? Tony Schwartz, zakladatel projektu The Energy Project, říká, že to jediné, co můžeme udělat, je dát si na ulehnutí do postele pevný deadline, jako na odevzdání důležité práce: „Jiná možnost, než chodit dřív spát, neexistuje. Vstávat později nemůžete, už teď patrně vstáváte v tu nejpozdější hodinu, jaká je pro vás přijatelná.“ Čas navíc, který získáváme tím, že vynecháváme spánek, je podle něho pouhá iluze: „Pokud dlouhodobě spíte méně než 7 hodin denně, nevíte, jaké to je, být doopravdy vzhůru.“

 

Co jsem se naučila od svých dětí

Děti v čepici, já samozřejmě bez

Děti v čepici, já samozřejmě bez

Díky svým dcerám jsem si připomněla několik důležitých pravidel, díky nimž by můj život mohl být o moc, moc šťastnější (kdybych se jimi ovšem řídila i u sebe). Jsou to pravidla, jejichž dodržování u čtyřletého dítěte nám připadá samozřejmé, ale jako dospělí máme pocit, že už se nás netýkají. To je ovšem chyba! Takže tady je pár užitečných trivialit.

  • Kdo se dnes večer moc dlouho kouká na pohádky, ten bude zítra nevyspalý a protivný.
  • V mrazu se vyplatí nosit čepici a rukavice.
  • V zimě nosíme spodní košilku. (A ne že ji odložíme, sotva dorosteme do první podprsenky.)
  • Mezi hlavními jídly si dáme dopoledne a odpoledne malou svačinku, abychom nebyli hladoví a unavení.
  • Taky se každou chvíli musíme napít. (Samozřejmě ne kafe!)
  • Popotahuješ? Máš ucpaný nos? Musíš se vysmrkat. Hned!
  • A když nám opravdu není dobře, lehneme si postýlky a pijeme čaj. (Ne že se za vydatné pomoci ibuprofenu tváříme, že žádná nemoc neexistuje.)

7 tipů, jak dodržet novoroční předsevzetí

Právě dnes naostro začal všední život roku 2011. Jak to udělat, aby v něm naše předsevzetí přežila a činila nás šťastnějšími?

1. Nedávejte si taková předsevzetí, která nebudete chtít dodržovat. Pokud nesnášíte zimu a časné vstávání za tmy, nemá smysl se odhodlávat, že začnete chodit ráno před prací plavat do bazénu. Jinými slovy, nedávejte si předsevzetí, o kterých víte, že vám příliš znepříjemní život.

2. Buďte konkrétní. “Začnu jíst zdravě” je příliš vágní. Abyste věděli, co vlastně máte dodržovat, řekněte si raději: “Ke každému jídlu si dám porci ovoce nebo zeleniny.” Nebo: “Přestanu jíst v práci u psacího stolu.”

3. Dělejte něco každý den. Je to zvláštní, ale docela se mi to osvědčilo: když vím, že mám provádět nějakou pravidelnou činnost, je pro mě snadnější dělat ji každý den než “občas” nebo “často”, což se záhy promění v “jak kdy” nebo “zřídka”.

4. Nebuďte přezíraví k malým změnám. Život může výrazně vylepšit i úplná maličkost typu “přestanu mít bordel ve skříni” nebo “každé ráno si ustelu postel”.

5. Řekněte o svém předsevzetí všem kolem vás. Anebo ne. Já osobně se svými blízkými o svých předsevzetích moc nemluvím – daleko víc mě motivuje mít “tajný” plán a odhodlání v blízké budoucnosti je překvapit prvními výsledky. Možná to ale máte právě naopak – a když se vaši blízcí o vašem předsevzetí dozvědí, nakopne vás to, abyste ho dodrželi.

6. Stanovte si dílčí cíle. Nejlépe časově ohraničené. Tak třeba: do konce března dokážu bez zastavení oběhnout celý park. A nenervujte se, když to úplně nevyjde.

7. Nenechte se odradit, když předsevzetí porušíte. Tohle je snad ze všeho nejdůležitější. “Dokonalé je nepřítelem dobrého,” píše Voltaire ve svém FIlozofickém slovníku. Vykašlete se na dokonalost, i když z vašeho předsevzetí nakonec zbyde třeba jen třicet procent, pořád je to lepší, než upustit od něj úplně.

 

Botox prý může lidi rozveselit. Tím, že jim nedovolí se mračit.

Nejsem žádné sluníčko. Na lidi kolem sebe se nejspíš usmívám míň, než bych chtěla. Na to, abych roztáhla koutky do přátelské grimasy, musím vynaložit jisté úsilí, zvlášť po ránu. Možná bych se ale o to měla pokusit. Psychologické studie totiž ukazují, že často se cítíme podle toho, jak se tváříme. Ne naopak.

Aplikace botoxu nám, jak známo, způsobí dočasné ochrnutí některých mimických svalů a tím může vymazat z obličeje nežádoucí vrásky, hlavně ty na čele a mezi obočím, které vznikají, když si prohlížíme výpis z účtu za poslední měsíc.

Výzkumníci z University of Wisconsin testovali čtyřicet zbotoxovaných dobrovolníků (či spíše dobrovolnic). Dali jim přečíst smutné, naštvané či vzteklé věty a zkoumali jejich reakce. Ukázalo se, že lidé po aplikaci botoxu se při jejich čtení nejenže nemračili (to ani nemohli), ale negativní informace zdaleka neprožívali tolik jako lidé z kontrolní skupiny, nevylepšené botoxem. Psychologové tomu říkají „facial feedback“. Sice si myslíme, že naše pocity předurčují to, jak se tváříme a jak jednáme, ale ve skutečnosti to někdy bývá přesně naopak – čím víc se mračíme, tím bídněji si připadáme.

Julia Roberts v jednom rozhovoru prohlásila, že na botox nikdy nepůjde kvůli svým dětem: „Chci, aby poznaly, kdy jsem naštvaná, kdy mám radost, kdy jsem překvapená.“ Musím přiznat, že moje úvahy se ubírají přesně opačným směrem. Když někdy zahlédnu svou grimasu v zrcadle v předsíni během toho, co soukám děti do kabátů, čepic a bund, leknu se a mám pocit, že bych si měla nechat napíchat botox pokud možno do celého obličeje, aby moje děti už podle výrazu tváře nezjistily, že jejich matka je pološílená psychopatka.