vztahy

Odvážíte se říct „miluji tě,“ i když nevíte, co vám ten druhý odpoví?

640_wall_e_130214

Upřímně: já jsem se neodvážila už mnoho let.

Ve druháku na gymplu jsem to řekla Hynkovi, který chodil o třídu výš. Řekl, že už jednu holku má, a tím jsem svou odvahu na dlouhou dobu vyčerpala. Možná, že jsem to ještě někdy zkusila, ale už nikdy jsem se s „miluji tě“ nevydala na úplně neprobádané území, do džungle, kde jsem neměla nejmenší tušení, jaká odpověď přijde.

Poslední dobou navíc zjišťuji, že ve skoro patnáctiletém manželství, ve kterém ta slova nezazněla – no, už hezkých pár let, je to stejně napínavé jako tehdy v patnácti. Taky nevíte, co vám ten druhý odpoví. Co když neřekne nic? Co když řekne: „Kdybys radši vyčistila digestoř?“ Co když řekne něco, co vlastně nechci slyšet?

Proč je vlastně „miluji tě“ tak důležité a zároveň nebezpečné? Chtěla bych umět „miluji tě“ dát tomu druhému jako dárek, u kterého na odpovědi vlastně nezáleží. Tak jako to úplně bez zábran říkáme dětem a psům. Ale už dospělých je to s „miluji tě“ trochu jinak. Tento, kdo to říká, se v tu chvíli stává víc zranitelným než ten druhý. Dává mu kousek sebe a nemusí dostat nic nazpátek.

Ale stejně bych ještě někdy chtěla sebrat odvahu a na to neprobádané území se vydat.

Psychlog Joshua Ackermann z Massachusetts Institute of Technology se prvním „miluji tě“, vyřčeným ve vztahu, zabýval věděcky a zjistil, že…

  • většina lidí si myslí, že jako první to obvykle říkají ženy

  • ve skutečnosti ale „miluji tě“ jako první obvykle řekne muž, asi v 62% případů

  • mužům se více líbí, když první vyznání přijde ještě před prvním sexem, zatímco ženy to spíše vítají až „po.“ „Miluji tě“ před sexem se jim zřejmě zdá poněkud účelové.

  • ženy se k prvnímu „miluji tě“ odhodlávají mnohem déle než muži, v průměru pět měsíců od seznámení

Jak to, že k cizím lidem se chováme líp než k těm, se kterými žijeme každý den?

teaparty1

Když jsem byla malá a máma měla špatnou náladu, vždycky jsem měla radost, když někdo zazvonil u dveří. I kdyby to byla jenom pošťačka nebo sousedka, která si přišla půjčit vajíčko. Sotva se ta osoba objevila ve dveřích, máma rozjasnila obličej, změnila tón hlasu, a nebyla to jenom přetvářka – příchod cizího člověka ji přenesl do úplně jiné duševní polohy a ta zlepšená nálada jí vydržela i dlouhou chvíli potom.

V dnešní době zase ráda chodím se svým mužem na večírky, na kterých jsou naši společní známí. Ačkoli doma je zamlklý tak, že občas nevím, jestli to je „tichá domácnost,“ protože jsem něco provedla, nebo normální stav, mezi lidmi se z něj stane hovorný chlapík, který všechny baví lehce neomalenými vtípky. Mluví dokonce i se mnou. Dozvím se takhle kolikrát víc věcí než za celé týdny soužití ve společné domácnosti.

A nepochybuju o tom, že moje dcery milují, když jsou u nás na návštěvě nějaké cizí děti. Mimo jiné i proto, že v jejich přítomnosti umím být maminkou, jakou by chtěly mít pořád. Neječím na ně kvůli nepořádku, maximálně přátelsky houknu: „Koukejte to uklidit!“ Před cizími dětmi se prostě nějak dovedu líp ovládat a dělat věci tak, jak by se měly dělat, nepodléhat chvilkovému zatmění v hlavě a vzteklým impulsům.

Je to vlastně úplně nelogické, ale je to tak – já sama i většina mých blízkých se k cizím lidem chová líp než k těm, se kterými žijeme každý den. Přítomnost cizího člověka způsobí, že se začnu víc snažit, beru na něj větší ohled, nenechám se tolik ovládnout momentální náladou. A není to o tom, že bych si nasazovala nějakou pokryteckou masku, prostě se jen víc starám o tom, jak mě ten druhý vnímá.

„Když potkáváme cizí lidi, vynakládáme větší úsilí na to, abychom na ně udělali dobrý dojem,“ říká psycholožka Elizabeth Dunn. „A tím, že se snažíme být příjemní, se nakonec opravdu cítíme líp. Většinou si to ovšem neuvědomujeme.“

Někdy si říkám, že bych pořád chtěla mít doma na návštěvě nějakého manželova kamaráda nebo cizí dítě. Ale možná by stačilo začít se ke svojí rodině chovat jako k těm ostatním.

Vyplatí se hrát si na nedostupnou? Myslím, že ne.

flirting,jackvettriano,painting,smoking,vintage-edccb07f782f35fe8172846099ce834c_h

Můj bývalý spolužák Hynek rozhodně není žádný přecitlivělý intelektuál. Pracoval jako bodyguard, má hluboký hlas, strniště vousů a spoustu staromódních iluzí o křehkosti žen. Možná proto mě tak šokovalo, když nám vyprávěl, jak začal chodit se svou přítelkyní:

„Prostě za mnou přišla a řekla, že mě miluje,“ konstatoval. A znělo to hrdě.

Vyrazil mi tím dech. Copak tohle se smí?! Může snad holka přijít za klukem, vyložit karty na stůl, a on se jí nevysměje, neuteče s hrůzou, nezačne se jí vyhýbat a neztratí o ni veškerý zájem?

Všechny rady na téma „jak získat muže, který se vám líbí,“ které jsem v životě dostala – ať už od svojí babičky, která randila za první republiky, nebo z dívčích časopisů a ženských příruček – doporučovaly pravý opak. Předstírat nezájem. Nehypnotizovat dotyčného pohledem. Nezačínat hovor jako první. Nesnažit se ho ,náhodou’ potkat. A především, za žádných okolností nedat najevo, že přemýšlením o něm trávím každou minutu každého dne.

Muž je od přírody lovec, praví tahle teorie, a musíte mu stále unikat. Nikdy nesmí získat dojem, že on sám je pronásledovanou kořistí. Když mu bude připadat, že ho moc chcete, přestane si vás vážit a co hůř, nebude vás chtít on.

Zodpovědně jsem se snažila tuhle strategii používat. Ale už v prvním ročníku na gymplu jsem o ní začala mít jisté pochybnosti. Tak především jsem zjistila, že když nějakého muže fakt nezajímáte, sofistikovaným předstíráním svého vlastního nezájmu na tom nic nezměníte. Tmavovlasého Rudolfa z druhé cé, který se mi tehdy líbil, jsem celé dny zodpovědně ignorovala. Dívala jsem se jinam, když jsem ho potkala na chodbě, a když jsem náhodou stála před ním ve frontě na oběd, mlčela jsem jako hrob. Ale nezačala jsem mu díky tomu připadat zajímavá, tajuplná a nedostupná. Nevzbudila jsem v něm žádné lovecké instinkty. Jediným důsledkem bylo, že si vůbec nevšiml, že existuju.

Kdybych tenkrát věděla, na co přišli v loňském roce čínští vědci, mohla jsem si ušetřit námahu. Ve svém výzkumu si kladli stejnou otázku jako já tehdy na gymplu: „Za jakých okolností zvyšuje předstíraný nezájem ženskou přitažlivost?“ Dobrovolným účastníkům pokusu, studentům z hongkongské univerzity, zorganizovali ,speed date,’ kdy se během jednoho odpoledne každý z nich postupně sešel s několika ženami. Některé měly za úkol chovat se vstřícně a přátelsky, jiné naopak chladně a odtažitě. A ano, ukázalo se, že ty odměřené dokázaly vzbudit u svých protějšků víc touhy. Ale! Pouze za předpokladu, že se jim už předem líbily. „Hra na nedostupnou funguje pouze tehdy, když se muž o vás sám od sebe zajímá. Být nedostupná pro někoho, komu se už předem nelíbíte, je zbytečné, protože pak od něj žádáte, aby usiloval o něco, co nechce,“ shrnuje to vedoucí studie Xianchi Dai.

Přestat se porovnávat s ostatními je rozhodně způsob, jak být šťastnější

 

BigLittleDogs

Barunko! Až budu velká, chci být šikovná jako ty! Péct v 6 ráno kuře, běhat, odvést děti do školy, a jen tak po práci napsat knihu!“

Tohle krásné přání mi před pár měsíci napsala k narozeninám moje kolegyně Anička. A já jsem se v něm nějak nemohla poznat. Tohle že mám být já? Péct v šest ráno kuře? To jsem dělala jen jednou, a jenom proto, že jsem večer předtím vytuhla při uspávání dětí. Běhat? Kéž by se mi to dařilo každý den. A jen tak po práci napsat knihu? Ha ha. Jak ve mně může vidět takovouhle superženu? Mně, která usíná u televize, bojí se dopisů s modrým pruhem a obden přemlouvá děti, že zkombinovat lichou růžovou ponožku a lichou fialovou ponožku do jednoho páru je hrozně cool?

A pak mi došlo, že přesně takhle já vidím většinu svých kamarádek. Moniku, která opravdu (na rozdíl ode mě) chodí každé ráno běhat, Pavlu, která dělá zkoušky z insolvenčního práva, Rebeku, novinářku, která se nebojí položit jakoukoli nepříjemnou otázku, nebo Renatu, která jezdí přes celou Prahu do práce na kole. Chtěla bych být šikovná jako ony a zdá se mi, že na to prostě nemám.

Díky tomu narozeninovému přání mi došlo, že porovnávat se s ostatními je fakt úplně zbytečné, protože vidíme vždycky jen malou část (pečení kuřete, běhání, ježdění na kole) a velká část zůstává skryta (hysterické scénky po ránu při hledání dvou stejných ponožek).

Porovnávání je navíc zaručený způsob, jak nebýt šťastnější. Psycholožka Sonja Lyubomirski na tohle téma provedla (alespoň pro mě) fascinující experiment. Skupina dobrovolníků se měla naučit jednoduché cvičení a potom byli seznámeni se svými výsledky. Ti, kteří se subjektivně považovali za „šťastné,“ měli radost, když se dozvěděli, že si vedli výborně. Ti, kteří se pokládali za „nešťastné,“ měli z úspěchu taky radost, ale ta se okamžitě vytratila, když zjistili, že ostatní na tom jsou ještě o něco lépe. „Nešťastní“ dobrovolníci paradoxně cítili větší uspokojení, když se dozvěděli, že jejich výsledky sice byly mizerné, ale ostatní dopadli ještě o něco hůř.

Nemám moc ráda ten starý vtip o Češích, který končí přáním „ať sousedovi chcípne koza.“ Ale možná není o Češích – je prostě o nešťastných lidech.

 

Prodavač ve večerce, recepční u zubaře, sousedka ze třetího patra a další lidé, které nutně potřebujeme k tomu, abychom byli šťastnější

conversation___figurative_city_oil_painting_figurative__figurative__4c90b3f04d685706d7ddbf001e9dd023Před pár dny jsem cestou do práce zahlédla na ulici dva muže, kteří tahali za provázky, vedoucí vzhůru až někam do korun rozkvetlých kaštanů. Zdálo se, že jim tam uletěl drak, až na to, že na pouštěče draků opravdu nevypadali. Na chvíli jsem se zastavila a zpovzdálí je pozorovala.

„Cotamasidělaji, viďté?“ ozvalo se najednou vedle mě.

Byla to taková malá kulatá paní s bedničkou sazenic. „To fakt netuším,“ řekla jsem a vyrazila dál směrem do práce. Paní měla bohužel stejnou cestu, připojila se ke mně a rozvíjela své teorie o záhadných mužích pod kaštany:

„Že by jim tamutekla kočká?“

„Nebomožná ňákou uschlou větevsundavají?“

Přidala jsem do kroku s nadějí, že mi paní nebude stačit. Chtěla jsem se jí zbavit, ale aby to zároveň nevypadalo tak, že se jí chci zbavit. Paní ale zrychlila spolu se mnou a mluvila a mluvila. Já jsem stěží dokázala přispět dvěma hypotézami („uletěl jim model letadýlka“ a „něco jim vypadlo z okna nad těmi kaštany“). Konečně jsem byla u redakce. „Nashledanou!“ řekla jsem jí s ulehčením a zmizela v budově.

A vzápětí jsem zjistila, že mám o hodně lepší náladu než před chvílí. Ta paní, její urputná zvědavost a potřeba ji sdílet mě neuvěřitelně rozveselila.

Něco podobného se mi stává vlastně docela často. Přestože nemám ráda small-talk – takové to konverzační plácání o ničem, které musíte podstupovat, třeba když v metru narazíte na kolegu, jehož znáte jen od vidění – často mi doslova proti mé vůli udělá radost. Prohodit pár slov s prodavačem ve večerce, s recepční u zubaře nebo se sousedkou ze třetího patra je pro mě námaha, kterou se mi skoro nikdy nechce vynakládat. A přesto to obvykle stojí za to.

Psycholožky Gillian Sandstrom a Elizabeth Dunn zrovna nedávno zveřejnily studii, podle které jsou „sociální interakce s okrajovými členy našich sociálních sítí“ důležité pro náš pocit každodenního štěstí. „Rozhovor s cizím člověkem nám může být neočekávaným zdrojem radosti,“ říká Elizabeth Dunn. „Lidé si neuvědomují, co z takové interakce s neznámým člověkem získávají: ukazují světu svou příjemnou, veselou tvář.“

Mám kamaráda, který pokaždé, když si objednává taxíka – i kdyby to bylo třeba ve tři ráno – říká dispečerce na telefonu: „Dobrý večer, Lenko. Jak se máte?“

Nikdy jsem to nechápala. Proč by ho zajímalo, jak se má nějaká cizí Lenka, kterou v životě neviděl, a proč by Lenka měla být ve tři ráno zvědavá na nějaké zdvořilostní tanečky?

Tak teď už tomu možná rozumím trochu líp.

 

 

Svět je malý – a znovu a znovu mě baví se o tom přesvědčovat.

800px-Six_degrees_of_separation.svg

Tenhle diagram znázorňuje, jak se A (zcela vlevo) a B (vpravo) znají přes 6 spojovacích článků – a všechny ostatní kuličky v diagramu také.

Znáte tu teorii, že všichni na světě se navzájem známe přes maximálně šest lidí?

Vždycky mi udělá radost, když se potvrdí v praxi. Mám ráda ty momenty překvapení, když zničehonic vyjde najevo, že Betynka už několik let jezdí na tábor s dětmi mé dávné spolužačky z vysoké školy, jejíž manžel kdysi chodil do práce s mým mužem. Anebo že manžel jiné mojí spolužačky vede na UMPRUM ateliér, ve kterém studuje dívka, která nám hlídala děti. Anebo že majitel mé kdysi oblíbené videopůjčovny chodí ke stejnému zubaři jako já. A protože Praha je o dost menší než „svět“, a vždycky se najde někdo, kdo s někým chodil do školy, stává se mi to docela často.

Tohle náhlé objevení společných známých většinou nemá žádný praktický význam, na našich vztazích se tím nic nezmění, ale přesto mě těší to vědět. Už pro ten moment prchavého spiklenectví, které na okamžik vznikne: máme něco společného, o čem jsme do té doby nevěděli. Jako bych si se všemi lidmi, kterých se to nově nalezené propojení týká, byla trochu blíž. Jako by svět byl v tu chvíli útulnější, přátelštější, bezpečnější, prostě – menší.

Mimochodem, u zrodu oné teorie, že všichni se známe přes šest lidí, stál experiment, který v 60. letech provedl psycholog Stanley Milgram. Třem stovkám náhodně vybraných lidí v Nebrasce poslal dopis, který měl být doručen jednomu pánovi z Bostonu. Osobně ho neznali a neměli po něm ani pátrat – stačilo, aby dopis poslali někomu, koho sami dobře znají a o kom si myslí, že by mohl znát někoho, kdo zná někoho, kdo zná adresáta dopisu. Ke svému cíli nakonec doputovalo celých 64 dopisů – a mezi původním odesilatelem a adresátem většinou bylo právě šest spojovacích článků.

Jeho studie se proslavila pod názvem „small world experiment“. Svět je fakt malý. Díky internetu se od té doby nejspíš ještě dost zmenšil. Ale objevovat nové spojovací články je stále zdrojem radostných překvapení.

Chvála trapných pomlk v rozhovoru

coffee-and-conversation-daily-painting-oilVětšina důležitých, jiskřivých a zajímavých rozhovorů, které jsem kdy vedla, začínala tak nějak neslaně nemastně. Tápavými otázkami jako „tak jak se máš,“ mělkými historkami, co bylo dnes v práci, nebo kde zas byla zácpa, dlouhými trapnými pomlkami, při nichž je slyšet jenom lžička míchající kafe, a oboustrannou obavou, že si vlastně nemáme o čem povídat.

K tomu, aby se z takové zahřívací konverzace stal nezapomenutelný rozhovor, byl potřeba hlavně čas. Odhodlání přebrodit ty nekonečné pomlky. Odvaha vyhledat oční kontakt. A ano, občas taky pár litrů vína.

Když si s někým píšete textovky, maily nebo zprávy na chatu, je to jiné. Ve virtuálním světě jsou všichni hned vtipní. Formulují přesně a mluví k věci. Trapné pomlky neexistují. Nikdo se nemusí bát očního kontaktu a nikdo nebloumá očima po stěnách kavárny.

Jenže možná právě proto se z elektronické konverzace skoro nikdy nestane nezapomenutelný rozhovor. Takový ten, kdy se témata hrnou sama, jedno přes druhé, a občas přesně víte, co ten druhý řekne, a když si jde odskočit, honem si to musíte srovnat v hlavně, abyste mohli hned navázat, až se vrátí. A pár hodin po půlnoci se ocitnete jen krůček od Velké životní pravdy, ani nevíte jak.