vztahy

Svět je malý – a znovu a znovu mě baví se o tom přesvědčovat.

800px-Six_degrees_of_separation.svg

Tenhle diagram znázorňuje, jak se A (zcela vlevo) a B (vpravo) znají přes 6 spojovacích článků – a všechny ostatní kuličky v diagramu také.

Znáte tu teorii, že všichni na světě se navzájem známe přes maximálně šest lidí?

Vždycky mi udělá radost, když se potvrdí v praxi. Mám ráda ty momenty překvapení, když zničehonic vyjde najevo, že Betynka už několik let jezdí na tábor s dětmi mé dávné spolužačky z vysoké školy, jejíž manžel kdysi chodil do práce s mým mužem. Anebo že manžel jiné mojí spolužačky vede na UMPRUM ateliér, ve kterém studuje dívka, která nám hlídala děti. Anebo že majitel mé kdysi oblíbené videopůjčovny chodí ke stejnému zubaři jako já. A protože Praha je o dost menší než „svět“, a vždycky se najde někdo, kdo s někým chodil do školy, stává se mi to docela často.

Tohle náhlé objevení společných známých většinou nemá žádný praktický význam, na našich vztazích se tím nic nezmění, ale přesto mě těší to vědět. Už pro ten moment prchavého spiklenectví, které na okamžik vznikne: máme něco společného, o čem jsme do té doby nevěděli. Jako bych si se všemi lidmi, kterých se to nově nalezené propojení týká, byla trochu blíž. Jako by svět byl v tu chvíli útulnější, přátelštější, bezpečnější, prostě – menší.

Mimochodem, u zrodu oné teorie, že všichni se známe přes šest lidí, stál experiment, který v 60. letech provedl psycholog Stanley Milgram. Třem stovkám náhodně vybraných lidí v Nebrasce poslal dopis, který měl být doručen jednomu pánovi z Bostonu. Osobně ho neznali a neměli po něm ani pátrat – stačilo, aby dopis poslali někomu, koho sami dobře znají a o kom si myslí, že by mohl znát někoho, kdo zná někoho, kdo zná adresáta dopisu. Ke svému cíli nakonec doputovalo celých 64 dopisů – a mezi původním odesilatelem a adresátem většinou bylo právě šest spojovacích článků.

Jeho studie se proslavila pod názvem „small world experiment“. Svět je fakt malý. Díky internetu se od té doby nejspíš ještě dost zmenšil. Ale objevovat nové spojovací články je stále zdrojem radostných překvapení.

Chvála trapných pomlk v rozhovoru

coffee-and-conversation-daily-painting-oilVětšina důležitých, jiskřivých a zajímavých rozhovorů, které jsem kdy vedla, začínala tak nějak neslaně nemastně. Tápavými otázkami jako „tak jak se máš,“ mělkými historkami, co bylo dnes v práci, nebo kde zas byla zácpa, dlouhými trapnými pomlkami, při nichž je slyšet jenom lžička míchající kafe, a oboustrannou obavou, že si vlastně nemáme o čem povídat.

K tomu, aby se z takové zahřívací konverzace stal nezapomenutelný rozhovor, byl potřeba hlavně čas. Odhodlání přebrodit ty nekonečné pomlky. Odvaha vyhledat oční kontakt. A ano, občas taky pár litrů vína.

Když si s někým píšete textovky, maily nebo zprávy na chatu, je to jiné. Ve virtuálním světě jsou všichni hned vtipní. Formulují přesně a mluví k věci. Trapné pomlky neexistují. Nikdo se nemusí bát očního kontaktu a nikdo nebloumá očima po stěnách kavárny.

Jenže možná právě proto se z elektronické konverzace skoro nikdy nestane nezapomenutelný rozhovor. Takový ten, kdy se témata hrnou sama, jedno přes druhé, a občas přesně víte, co ten druhý řekne, a když si jde odskočit, honem si to musíte srovnat v hlavně, abyste mohli hned navázat, až se vrátí. A pár hodin po půlnoci se ocitnete jen krůček od Velké životní pravdy, ani nevíte jak.

Proč nemám ráda větu: „Normální lidi to dělají takhle!“

nF-A0lBLPhM

  • „Normální lidi mají desky, do kterých si zakládají všechny zaplacený složenky.“
  • „Normální lidi si nečistí zuby v kuchyni!“
  • „Normální lidi drží chleba s máslem takhle, a ne tak jako ty!“
  • „Normální lidi nemají ve špajzu rozsypanou mouku!“
  • „Normální lidi s tím jdou k doktorovi!“
  • „Normální lidi si hned po příchodu z práce pověsí kabát na věšák.“
  • „Normální lidi dávají do štrůdlu rozinky, ale ne mandle!“
  • „Normální lidi nenosí na výlet sukni, ale džíny!“
  • „Normální lidi se hned nerozbrečí.“

„Normální lidi dělají to a to“ je věta, která mě vždycky tak trochu rozhodí. Vzbuzuje ve mně pocit, že většina lidstva vyznává jakýsi soubor tajných pravidel, o kterých nevím jenom já (a možná ještě pár dalších ztracených existencí), a že chybné držení chleba s máslem nebo čištění zubů v kuchyni jsou indicie, které mě automaticky zařazují na okraj společnosti. Normální lidi díky nim hned prokouknou, že k nim nepatřím.

Naopak ten, kdo říká, že „normální lidi dělají tohle,“ se jaksi automaticky zařazuje mezi normální většinu. Mezi ty, kteří vědí, jak to má být. Hlasatelé normálnosti působí většinou dost sebejistě, když říkají třeba že „normální lidi smrkají takhle a ne takhle!“ Já si tak jistá nejsem skoro ničím.

„Normální lidi“ se všemi svými příkazy a zákazy, týkajícími se jídla, oblečení, spánku, práce i zábavy působí jako dost nesympatická skupinka. Nicméně ve svém okolí neznám nikoho, kdo by jejich tajná přikázání dokázal dodržovat všechna najednou. Každý aspoň v něčem nakonec vždycky sklouzne do podivínské, vykolejené, pravidly nespoutané, chaotické, sympatické ne-normálnosti. Naštěstí.

Ráda bych věděla, co to přesně jsou ty ženské zbraně?

Lara Croft ženské zbraně ovládá.

Prý existují, ale já jsem je nikdy na vlastní oči neviděla. Některé ženy se tváří, jako že je umějí používat. (A asi opravdu umějí, když vezmu v úvahu, že s vynaložením minimální energie dosahují pozoruhodných výsledků. Jako například moje babička Luďa, která nikdy nebyla moc dobrá kuchařka, ale když nám po obědě s výrazem Magdaleny Dobromily předložila svůj „dezert“ – rozuměj, něco vyrobeného z kupovaných oplatek, starého kompotu a šlehačky ve spreji – vždy se od mužského obecenstva dočkala hlasitých ovací.)

Já osobně jsem ovšem nikdy nepřišla na to, jak ty ženské zbraně vypadají, z jakého muničního skladu se fasují a jak se s nimi zachází. Věřte mi, že jejich používání bych nepovažovala za nijak nedůstojné. Ráda bych si s nimi usnadnila život. (Jako například moje kolegyně, které náš firemní ajťák během dvou let složil k nohám už třetí služební počítač, zatímco já stále pracuju na tom starém.) Ale nevím, jak na to.

Nejvíc mě rozčiluje, že ženy, které s ženskými zbraněmi zjevně umějí zacházet, vám nikdy přesně neřeknou, jak se to dělá. Tváří se, jako že jde o obecnou vědomost ženského pokolení, něco, co se dědí spolu s chromozomy XX, a že to my holky přece všechny známe.

Když se snažíte z těchto zbraněmi vyzbrojených žen vymámit přesný návod, řeknou vám jenom půlku. Vypadá to asi takhle: „Musíš ho přece přesvědčit, že…“ Dál tu větu nedořekne. Místo toho následuje významné spiklenecké mrknutí. (O kterém já ale netuším, co se za ním skrývá)

Další varianty jsou následující:

Musíš v něm vzbudit pocit, že na to přišel sám.“ Mrk mrk.

„Musíš mu dát najevo, že je ten nejlepší.“ Mrk mrk.

„To si přece nějak umíš zařídit.“ MRK MRK!

Takže, milé dámy, které máte doma nějakou „ženskou zbraň“, pokud by některá z vás byla ochotna prozradit mi ten návod až do konce, bez mrkání, moc ráda se nechám poučit!

Jak si zapamatovat jména lidí, kteří se nám představují?

Přestože si znovu a znovu umiňuji, že už to nedopustím, stává se mi to znovu a znovu:

Mám se seznámit s někým novým. Nebo s několika novými lidmi. Jsem z nich trošku nervózní a chci na ně udělat dobrý dojem. Což mimo jiné znamená, zapamatovat si jejich jméno. Ale v okamžiku, kdy svoje jméno vysloví, jako by někdo mou paměť smázl velkou mokrou školní houbou. „Ahoj, já jsem…“ a dál nevím nic. Soustředím se v té chvíli na svůj stisk ruky, aby byl přiměřeně pevný, a na to, jak já sama vyslovím svoje jméno – zkrátka, soustředím se na sebe.

Už o pár minut později se pak obvykle musím uchylovat k těm nejnedůstojnějším úskokům, abych jejich zapomenuté jméno zjistila: pošilhávat do papírů na stole, luštit inciály na přívěsku na jejich krku, zatáhnout do kouta někoho ze společných známých…

Proto mě nadchlo pět tipů od psycholožky Susan Krauss na zapamatování nových jmen při seznamování:

Dívejte se druhému do očí. Ten nejjistější způsob, jak si jméno svého společníka zapamatovat, je soustředit se opravdu na něj, ne na sebe a na to, jaký dojem v něm vzbuzujeme.

Co nejdřív použijte jméno ve větě. A prý čím divnější ta věta bude, tím líp.

Zkuste si jméno zjistit předem. Pokud víte, že k setkání dojde, můžete se s novými jmény seznámit už předem, takže v kritickém okamžiku je neuslyšíte poprvé.

Poslouchejte doopravdy, když se vám představují! Zní to triviálně, ale mně osobně se přílši často stává, že příjem informací nastavím a „autopilota“: jako poslouchám, ale nic si nepamatuji.

Uvolněte se. Čím jste nervóznější, tím je pravděpodobnější, že si jméno nezapamatujete.

Sousedé prý mají na naše štěstí větší vliv, než si myslíme

Před pár lety, dokud jsme si my i naši přátelé nepořídili hypotéky, vlastní byty nebo domy, hodně času na večírcích jsme trávili tím, že jsme plánovali společný život v komunitě. „Koupíme statek někde za Prahou, zrekonstruujeme si ho a budeme tam žít všichni pohromadě! Zřídíme dětem společnou školku! A školu! Každý večer bude mejdan!“ Jistě, byla to jedna z těch večírkových chimér, které na sebe nikdy nevezmou podobu konkrétního plánu (a s odstupem času si myslím, že – s ohledem na naše zdraví – to bylo spíš dobře).

V průběhu několika let a shodou neuvěřitelných náhod ale došlo k tomu, že hned tři z mých kamarádek bydlí na Žižkově doslova pár kroků od našeho domu. Kdykoli můžu vzít láhev vína, přehodit si svetr a třeba i v bačkorách skočit na návštěvu. Vypůjčit si desky na písmenka pro naši prvňačku nebo jim svěřit na hlídání naši bílou myš. Potkat se s nimi ve večerce nebo na zastávce tramvaje, mávat jim z okna, když vedou děti do školy. Tahle náhodná setkání a přebíhání ode dveří ke dveřím mi dělají větší radost, než jsem tušila.

Vědecké studie to ostatně potvrzují: šťastný přítel, který bydlí do jednoho kilometru od vás, prý má asi 25% šanci, že vás svou dobrou náladou „nakazí“. (A jistý vliv na naše štěstí mohou mít i blízcí sousedé, se kterými se nepřátelíme – jen proto, že žijí blízko nás a sdílíme s nimi totéž emocionální ovzduší.)

Proto se letos obzvlášť těším na zítřejší „sousedskou slavnost“ Zažít město jinak, která se poprvé koná přímo před našimi dveřmi – v Bořivojově ulici. Na Žižkově, ale i na dvaceti dalších místech v Praze, zmizí z ulic auta a nahradí je stánky s občerstvením, pouliční kavárny, čajovny a další atrakce. Těším se, že v místech, kde obvykle pospíchám na ranní tramvaj nebo opačným směrem vleču velký nákup, budu jen tak posedávat nebo popocházet se skleničkou v ruce a klábosit se známými i neznámými sousedy.

Třeba se tím ta pravděpodobnost šťastné nákazy trochu zvýší.

Je dobré věřit komplimentům (nebo to aspoň předstírat)

„Ty máš krásný kabát!“ „Prosím tě, vždyť je celej od chlupů.“

„Ta buchta je vynikající!“ „Vždyť se mi celá srazila.“

„Tobě to dneska sluší!“ „No to určitě, víš, v kolik jsem vstávala?“

Vždycky, když mi takhle někdo odpoví na kompliment (myslím, že ženy to dělají nějak častěji), odnáším si z toho pocit malého, ale mrzutého zklamání. Jako bych se snažila pochválit něco, co za to vlastně nestojí.

Na druhou stranu vím, že spousta lidí považuje téměř za slušnost komplimenty hrdinně odrážet a nevěřit jim. Jinak by si připadali příliš neskromní.

Dočetla jsem se o studii, která dokazuje, že věřit lichotkám – nebo se aspoň tak tvářit – je dobré nejen proto, že tím uděláme radost autorovi komplimentu, ale prospějeme tím i sobě samým. Když slyšíme pochvalu, kterou považujeme za zaslouženou, usmějeme se, narovnáme záda, zaujmeme sebevědomější postoj. A náš mozek na to zareaguje tak, že cítí více sebedůvěry. Mozek ovšem reaguje stejně, i když se usmějeme a narovnáme jen tak. Nepotřebuje té lichotce doopravdy věřit, stačí, že se chováme, jako bychom tomu věřili, a pošle nám za odměnu malou dávku radosti a sebevědomí.

Takže když vám někdo řekne, že vám to sluší, a vy víte, že máte přeleželé vlasy a pytle pod očima, usmějte a řekněte: „Díky!“ Váš mozek bude šťastnější.

Chcete vybočit z vyjetých kolejí? Říkejte „ano“. Každému.

Včera jsem narazila na knihu Newyorčanky Marie Headley The Year of Yes, která této výzvě na celý rok přizpůsobila svůj milostný život. Do té doby se snažila vybírat si „vhodné“ muže, takové, kteří se k ní na první pohled hodili. Ale stále se jí nedařilo potkat toho pravého. Proto se jednoho dne rozhodla, že půjde na rande s kýmkoli, kdo o ni projeví zájem. Opravdu s kýmkoli.

V následujícím roce randila s půlkou New Yorku: s bezdomovcem, který si myslel, že je Jimi Hendrix, s řidičem metra, s milionářem, který byl posedlý svou matkou, s dvěma ženami, s prodavačem zmrzliny, který jí dal jeden kornout zdarma, se sedmdesátiletým tanečníkem salsy, s kolumbijským kovbojem a spoustou dalších.

Zažila řadu příšerně trapných schůzek s lidmi, které by ani za nic nemohla představit svým přátelům? Jistě. Bylo to vyčerpávající a někdy i nebezpečné? Samozřejmě. Může mluvit o štěstí, že ji nikdo nezabil a nedostala AIDS? No ano. Chtěla bych podobný experiment vyzkoušet já sama? Ani za nic.

Přesto si myslím, že říkat „ano“ lidem a situacím, které nám připadají úplně mimo, nevhodné, nepřiměřené, nenormální, nepasující k našemu životu, může být způsob, jak se o sobě dozvědět něco úplně nového. Jak si posunout hranice. Jak třeba o kousek rozšířit svůj svět.

Okamžik euforie: napsat děkovný dopis

Milá paní Tichá, děkuji Vám za to, že jste celý rok každý pátek vyzvedávala Rozárku ze školky a vodila ji na hodiny výtvarky. Opravdu moc si toho vážím. Nevím, jak bychom to bez Vás zvládli. A také Róza si vaše společné cesty velmi oblíbila. Přeju Vám krásné léto.“

Když jsem čmárala na kus papíru tenhle lístek pro babičku jedné Róziny spolužačky, která mi celý školní rok ulehčovala (a občas i zachraňovala) život, nenapadlo mě, že by mi to mohlo udělat radost.

Ano, čtete správně: udělalo to radost mně. Babičku spolužačky můj dopis možná potěšil, a možná si řekla „no konečně“, a možná jí to bylo úplně jedno – to nevím. Zjistila jsem ale, že tohle písemné vyjádření vděčnosti potěšilo především mně samotnou. Nějak jsem si v tu chvíli připadala lepší a lepší mi připadalo i všechno okolo. 

K podobnému zjištění ostatně dospěl i Chris Peterson, profesor z univerzity v Michiganu, který dal svým studentům za úkol napsat dopis někomu, kdo pozitivně ovlivnil jejich život a komu nikdy pořádně nepoděkovali. Studenti měli psát tyto dopisy každý týden a výsledkem bylo, že pocit vděčnosti, který v nich psaní dopisů vyvolávalo, jim trvale zlepšil náladu. Profesor sám ale žádný dopis nenapsal, prý by se u toho cítil trapně sentimentálně. Teprve když se k tomu po prvním semestru odhodlal, a když odložil ironii a zábrany, zjistil, to, co působilo na jeho studenty, skutečně funguje i u něj samotného.

Co mám odpovědět na otázku „Jak se máš?“

Tahle otázka mě vždycky přivede trochu do rozpaků. Pokaždé, když je mi položena, mám chuť vyhrknout: „Počkej, dej mi pár minut, ať si to můžu rozmyslet!“ A začnu horečně přemítat, jak to vlastně tázající myslí. Je to vůbec otázka? Nebo je to zdvořilostní formulka, na kterou mám odpovědět „Dobře, a ty?“

Rozpaky se ještě prohlubují v případě, že mi položí někdo, koho jsem opravdu dlouho neviděla. Očekává se v takovém případě, že začnu vyjmenovávat dosavadní zaměstnání, místa bydliště a děti, které přibyly od našeho posledního setkání? Anebo mám načrtnout jenom aktuální stav v daném okamžiku? Zajímá toho, kdo se na to ptá, jak se doopravdy mám, nebo chce jenom odstartovat konverzaci?

A co na „Jak se máš?“ odpovídáte vy?