vztahy

Vyplatí se hrát si na nedostupnou? Myslím, že ne.

flirting,jackvettriano,painting,smoking,vintage-edccb07f782f35fe8172846099ce834c_h

Můj bývalý spolužák Hynek rozhodně není žádný přecitlivělý intelektuál. Pracoval jako bodyguard, má hluboký hlas, strniště vousů a spoustu staromódních iluzí o křehkosti žen. Možná proto mě tak šokovalo, když nám vyprávěl, jak začal chodit se svou přítelkyní:

„Prostě za mnou přišla a řekla, že mě miluje,“ konstatoval. A znělo to hrdě.

Vyrazil mi tím dech. Copak tohle se smí?! Může snad holka přijít za klukem, vyložit karty na stůl, a on se jí nevysměje, neuteče s hrůzou, nezačne se jí vyhýbat a neztratí o ni veškerý zájem?

Všechny rady na téma „jak získat muže, který se vám líbí,“ které jsem v životě dostala – ať už od svojí babičky, která randila za první republiky, nebo z dívčích časopisů a ženských příruček – doporučovaly pravý opak. Předstírat nezájem. Nehypnotizovat dotyčného pohledem. Nezačínat hovor jako první. Nesnažit se ho ,náhodou’ potkat. A především, za žádných okolností nedat najevo, že přemýšlením o něm trávím každou minutu každého dne.

Muž je od přírody lovec, praví tahle teorie, a musíte mu stále unikat. Nikdy nesmí získat dojem, že on sám je pronásledovanou kořistí. Když mu bude připadat, že ho moc chcete, přestane si vás vážit a co hůř, nebude vás chtít on.

Zodpovědně jsem se snažila tuhle strategii používat. Ale už v prvním ročníku na gymplu jsem o ní začala mít jisté pochybnosti. Tak především jsem zjistila, že když nějakého muže fakt nezajímáte, sofistikovaným předstíráním svého vlastního nezájmu na tom nic nezměníte. Tmavovlasého Rudolfa z druhé cé, který se mi tehdy líbil, jsem celé dny zodpovědně ignorovala. Dívala jsem se jinam, když jsem ho potkala na chodbě, a když jsem náhodou stála před ním ve frontě na oběd, mlčela jsem jako hrob. Ale nezačala jsem mu díky tomu připadat zajímavá, tajuplná a nedostupná. Nevzbudila jsem v něm žádné lovecké instinkty. Jediným důsledkem bylo, že si vůbec nevšiml, že existuju.

Kdybych tenkrát věděla, na co přišli v loňském roce čínští vědci, mohla jsem si ušetřit námahu. Ve svém výzkumu si kladli stejnou otázku jako já tehdy na gymplu: „Za jakých okolností zvyšuje předstíraný nezájem ženskou přitažlivost?“ Dobrovolným účastníkům pokusu, studentům z hongkongské univerzity, zorganizovali ,speed date,’ kdy se během jednoho odpoledne každý z nich postupně sešel s několika ženami. Některé měly za úkol chovat se vstřícně a přátelsky, jiné naopak chladně a odtažitě. A ano, ukázalo se, že ty odměřené dokázaly vzbudit u svých protějšků víc touhy. Ale! Pouze za předpokladu, že se jim už předem líbily. „Hra na nedostupnou funguje pouze tehdy, když se muž o vás sám od sebe zajímá. Být nedostupná pro někoho, komu se už předem nelíbíte, je zbytečné, protože pak od něj žádáte, aby usiloval o něco, co nechce,“ shrnuje to vedoucí studie Xianchi Dai.

Přestat se porovnávat s ostatními je rozhodně způsob, jak být šťastnější

 

BigLittleDogs

Barunko! Až budu velká, chci být šikovná jako ty! Péct v 6 ráno kuře, běhat, odvést děti do školy, a jen tak po práci napsat knihu!“

Tohle krásné přání mi před pár měsíci napsala k narozeninám moje kolegyně Anička. A já jsem se v něm nějak nemohla poznat. Tohle že mám být já? Péct v šest ráno kuře? To jsem dělala jen jednou, a jenom proto, že jsem večer předtím vytuhla při uspávání dětí. Běhat? Kéž by se mi to dařilo každý den. A jen tak po práci napsat knihu? Ha ha. Jak ve mně může vidět takovouhle superženu? Mně, která usíná u televize, bojí se dopisů s modrým pruhem a obden přemlouvá děti, že zkombinovat lichou růžovou ponožku a lichou fialovou ponožku do jednoho páru je hrozně cool?

A pak mi došlo, že přesně takhle já vidím většinu svých kamarádek. Moniku, která opravdu (na rozdíl ode mě) chodí každé ráno běhat, Pavlu, která dělá zkoušky z insolvenčního práva, Rebeku, novinářku, která se nebojí položit jakoukoli nepříjemnou otázku, nebo Renatu, která jezdí přes celou Prahu do práce na kole. Chtěla bych být šikovná jako ony a zdá se mi, že na to prostě nemám.

Díky tomu narozeninovému přání mi došlo, že porovnávat se s ostatními je fakt úplně zbytečné, protože vidíme vždycky jen malou část (pečení kuřete, běhání, ježdění na kole) a velká část zůstává skryta (hysterické scénky po ránu při hledání dvou stejných ponožek).

Porovnávání je navíc zaručený způsob, jak nebýt šťastnější. Psycholožka Sonja Lyubomirski na tohle téma provedla (alespoň pro mě) fascinující experiment. Skupina dobrovolníků se měla naučit jednoduché cvičení a potom byli seznámeni se svými výsledky. Ti, kteří se subjektivně považovali za „šťastné,“ měli radost, když se dozvěděli, že si vedli výborně. Ti, kteří se pokládali za „nešťastné,“ měli z úspěchu taky radost, ale ta se okamžitě vytratila, když zjistili, že ostatní na tom jsou ještě o něco lépe. „Nešťastní“ dobrovolníci paradoxně cítili větší uspokojení, když se dozvěděli, že jejich výsledky sice byly mizerné, ale ostatní dopadli ještě o něco hůř.

Nemám moc ráda ten starý vtip o Češích, který končí přáním „ať sousedovi chcípne koza.“ Ale možná není o Češích – je prostě o nešťastných lidech.

 

Prodavač ve večerce, recepční u zubaře, sousedka ze třetího patra a další lidé, které nutně potřebujeme k tomu, abychom byli šťastnější

conversation___figurative_city_oil_painting_figurative__figurative__4c90b3f04d685706d7ddbf001e9dd023Před pár dny jsem cestou do práce zahlédla na ulici dva muže, kteří tahali za provázky, vedoucí vzhůru až někam do korun rozkvetlých kaštanů. Zdálo se, že jim tam uletěl drak, až na to, že na pouštěče draků opravdu nevypadali. Na chvíli jsem se zastavila a zpovzdálí je pozorovala.

„Cotamasidělaji, viďté?“ ozvalo se najednou vedle mě.

Byla to taková malá kulatá paní s bedničkou sazenic. „To fakt netuším,“ řekla jsem a vyrazila dál směrem do práce. Paní měla bohužel stejnou cestu, připojila se ke mně a rozvíjela své teorie o záhadných mužích pod kaštany:

„Že by jim tamutekla kočká?“

„Nebomožná ňákou uschlou větevsundavají?“

Přidala jsem do kroku s nadějí, že mi paní nebude stačit. Chtěla jsem se jí zbavit, ale aby to zároveň nevypadalo tak, že se jí chci zbavit. Paní ale zrychlila spolu se mnou a mluvila a mluvila. Já jsem stěží dokázala přispět dvěma hypotézami („uletěl jim model letadýlka“ a „něco jim vypadlo z okna nad těmi kaštany“). Konečně jsem byla u redakce. „Nashledanou!“ řekla jsem jí s ulehčením a zmizela v budově.

A vzápětí jsem zjistila, že mám o hodně lepší náladu než před chvílí. Ta paní, její urputná zvědavost a potřeba ji sdílet mě neuvěřitelně rozveselila.

Něco podobného se mi stává vlastně docela často. Přestože nemám ráda small-talk – takové to konverzační plácání o ničem, které musíte podstupovat, třeba když v metru narazíte na kolegu, jehož znáte jen od vidění – často mi doslova proti mé vůli udělá radost. Prohodit pár slov s prodavačem ve večerce, s recepční u zubaře nebo se sousedkou ze třetího patra je pro mě námaha, kterou se mi skoro nikdy nechce vynakládat. A přesto to obvykle stojí za to.

Psycholožky Gillian Sandstrom a Elizabeth Dunn zrovna nedávno zveřejnily studii, podle které jsou „sociální interakce s okrajovými členy našich sociálních sítí“ důležité pro náš pocit každodenního štěstí. „Rozhovor s cizím člověkem nám může být neočekávaným zdrojem radosti,“ říká Elizabeth Dunn. „Lidé si neuvědomují, co z takové interakce s neznámým člověkem získávají: ukazují světu svou příjemnou, veselou tvář.“

Mám kamaráda, který pokaždé, když si objednává taxíka – i kdyby to bylo třeba ve tři ráno – říká dispečerce na telefonu: „Dobrý večer, Lenko. Jak se máte?“

Nikdy jsem to nechápala. Proč by ho zajímalo, jak se má nějaká cizí Lenka, kterou v životě neviděl, a proč by Lenka měla být ve tři ráno zvědavá na nějaké zdvořilostní tanečky?

Tak teď už tomu možná rozumím trochu líp.

 

 

Svět je malý – a znovu a znovu mě baví se o tom přesvědčovat.

800px-Six_degrees_of_separation.svg

Tenhle diagram znázorňuje, jak se A (zcela vlevo) a B (vpravo) znají přes 6 spojovacích článků – a všechny ostatní kuličky v diagramu také.

Znáte tu teorii, že všichni na světě se navzájem známe přes maximálně šest lidí?

Vždycky mi udělá radost, když se potvrdí v praxi. Mám ráda ty momenty překvapení, když zničehonic vyjde najevo, že Betynka už několik let jezdí na tábor s dětmi mé dávné spolužačky z vysoké školy, jejíž manžel kdysi chodil do práce s mým mužem. Anebo že manžel jiné mojí spolužačky vede na UMPRUM ateliér, ve kterém studuje dívka, která nám hlídala děti. Anebo že majitel mé kdysi oblíbené videopůjčovny chodí ke stejnému zubaři jako já. A protože Praha je o dost menší než „svět“, a vždycky se najde někdo, kdo s někým chodil do školy, stává se mi to docela často.

Tohle náhlé objevení společných známých většinou nemá žádný praktický význam, na našich vztazích se tím nic nezmění, ale přesto mě těší to vědět. Už pro ten moment prchavého spiklenectví, které na okamžik vznikne: máme něco společného, o čem jsme do té doby nevěděli. Jako bych si se všemi lidmi, kterých se to nově nalezené propojení týká, byla trochu blíž. Jako by svět byl v tu chvíli útulnější, přátelštější, bezpečnější, prostě – menší.

Mimochodem, u zrodu oné teorie, že všichni se známe přes šest lidí, stál experiment, který v 60. letech provedl psycholog Stanley Milgram. Třem stovkám náhodně vybraných lidí v Nebrasce poslal dopis, který měl být doručen jednomu pánovi z Bostonu. Osobně ho neznali a neměli po něm ani pátrat – stačilo, aby dopis poslali někomu, koho sami dobře znají a o kom si myslí, že by mohl znát někoho, kdo zná někoho, kdo zná adresáta dopisu. Ke svému cíli nakonec doputovalo celých 64 dopisů – a mezi původním odesilatelem a adresátem většinou bylo právě šest spojovacích článků.

Jeho studie se proslavila pod názvem „small world experiment“. Svět je fakt malý. Díky internetu se od té doby nejspíš ještě dost zmenšil. Ale objevovat nové spojovací články je stále zdrojem radostných překvapení.

Chvála trapných pomlk v rozhovoru

coffee-and-conversation-daily-painting-oilVětšina důležitých, jiskřivých a zajímavých rozhovorů, které jsem kdy vedla, začínala tak nějak neslaně nemastně. Tápavými otázkami jako „tak jak se máš,“ mělkými historkami, co bylo dnes v práci, nebo kde zas byla zácpa, dlouhými trapnými pomlkami, při nichž je slyšet jenom lžička míchající kafe, a oboustrannou obavou, že si vlastně nemáme o čem povídat.

K tomu, aby se z takové zahřívací konverzace stal nezapomenutelný rozhovor, byl potřeba hlavně čas. Odhodlání přebrodit ty nekonečné pomlky. Odvaha vyhledat oční kontakt. A ano, občas taky pár litrů vína.

Když si s někým píšete textovky, maily nebo zprávy na chatu, je to jiné. Ve virtuálním světě jsou všichni hned vtipní. Formulují přesně a mluví k věci. Trapné pomlky neexistují. Nikdo se nemusí bát očního kontaktu a nikdo nebloumá očima po stěnách kavárny.

Jenže možná právě proto se z elektronické konverzace skoro nikdy nestane nezapomenutelný rozhovor. Takový ten, kdy se témata hrnou sama, jedno přes druhé, a občas přesně víte, co ten druhý řekne, a když si jde odskočit, honem si to musíte srovnat v hlavně, abyste mohli hned navázat, až se vrátí. A pár hodin po půlnoci se ocitnete jen krůček od Velké životní pravdy, ani nevíte jak.

Proč nemám ráda větu: „Normální lidi to dělají takhle!“

nF-A0lBLPhM

  • „Normální lidi mají desky, do kterých si zakládají všechny zaplacený složenky.“
  • „Normální lidi si nečistí zuby v kuchyni!“
  • „Normální lidi drží chleba s máslem takhle, a ne tak jako ty!“
  • „Normální lidi nemají ve špajzu rozsypanou mouku!“
  • „Normální lidi s tím jdou k doktorovi!“
  • „Normální lidi si hned po příchodu z práce pověsí kabát na věšák.“
  • „Normální lidi dávají do štrůdlu rozinky, ale ne mandle!“
  • „Normální lidi nenosí na výlet sukni, ale džíny!“
  • „Normální lidi se hned nerozbrečí.“

„Normální lidi dělají to a to“ je věta, která mě vždycky tak trochu rozhodí. Vzbuzuje ve mně pocit, že většina lidstva vyznává jakýsi soubor tajných pravidel, o kterých nevím jenom já (a možná ještě pár dalších ztracených existencí), a že chybné držení chleba s máslem nebo čištění zubů v kuchyni jsou indicie, které mě automaticky zařazují na okraj společnosti. Normální lidi díky nim hned prokouknou, že k nim nepatřím.

Naopak ten, kdo říká, že „normální lidi dělají tohle,“ se jaksi automaticky zařazuje mezi normální většinu. Mezi ty, kteří vědí, jak to má být. Hlasatelé normálnosti působí většinou dost sebejistě, když říkají třeba že „normální lidi smrkají takhle a ne takhle!“ Já si tak jistá nejsem skoro ničím.

„Normální lidi“ se všemi svými příkazy a zákazy, týkajícími se jídla, oblečení, spánku, práce i zábavy působí jako dost nesympatická skupinka. Nicméně ve svém okolí neznám nikoho, kdo by jejich tajná přikázání dokázal dodržovat všechna najednou. Každý aspoň v něčem nakonec vždycky sklouzne do podivínské, vykolejené, pravidly nespoutané, chaotické, sympatické ne-normálnosti. Naštěstí.

Ráda bych věděla, co to přesně jsou ty ženské zbraně?

Lara Croft ženské zbraně ovládá.

Prý existují, ale já jsem je nikdy na vlastní oči neviděla. Některé ženy se tváří, jako že je umějí používat. (A asi opravdu umějí, když vezmu v úvahu, že s vynaložením minimální energie dosahují pozoruhodných výsledků. Jako například moje babička Luďa, která nikdy nebyla moc dobrá kuchařka, ale když nám po obědě s výrazem Magdaleny Dobromily předložila svůj „dezert“ – rozuměj, něco vyrobeného z kupovaných oplatek, starého kompotu a šlehačky ve spreji – vždy se od mužského obecenstva dočkala hlasitých ovací.)

Já osobně jsem ovšem nikdy nepřišla na to, jak ty ženské zbraně vypadají, z jakého muničního skladu se fasují a jak se s nimi zachází. Věřte mi, že jejich používání bych nepovažovala za nijak nedůstojné. Ráda bych si s nimi usnadnila život. (Jako například moje kolegyně, které náš firemní ajťák během dvou let složil k nohám už třetí služební počítač, zatímco já stále pracuju na tom starém.) Ale nevím, jak na to.

Nejvíc mě rozčiluje, že ženy, které s ženskými zbraněmi zjevně umějí zacházet, vám nikdy přesně neřeknou, jak se to dělá. Tváří se, jako že jde o obecnou vědomost ženského pokolení, něco, co se dědí spolu s chromozomy XX, a že to my holky přece všechny známe.

Když se snažíte z těchto zbraněmi vyzbrojených žen vymámit přesný návod, řeknou vám jenom půlku. Vypadá to asi takhle: „Musíš ho přece přesvědčit, že…“ Dál tu větu nedořekne. Místo toho následuje významné spiklenecké mrknutí. (O kterém já ale netuším, co se za ním skrývá)

Další varianty jsou následující:

Musíš v něm vzbudit pocit, že na to přišel sám.“ Mrk mrk.

„Musíš mu dát najevo, že je ten nejlepší.“ Mrk mrk.

„To si přece nějak umíš zařídit.“ MRK MRK!

Takže, milé dámy, které máte doma nějakou „ženskou zbraň“, pokud by některá z vás byla ochotna prozradit mi ten návod až do konce, bez mrkání, moc ráda se nechám poučit!

Jak si zapamatovat jména lidí, kteří se nám představují?

Přestože si znovu a znovu umiňuji, že už to nedopustím, stává se mi to znovu a znovu:

Mám se seznámit s někým novým. Nebo s několika novými lidmi. Jsem z nich trošku nervózní a chci na ně udělat dobrý dojem. Což mimo jiné znamená, zapamatovat si jejich jméno. Ale v okamžiku, kdy svoje jméno vysloví, jako by někdo mou paměť smázl velkou mokrou školní houbou. „Ahoj, já jsem…“ a dál nevím nic. Soustředím se v té chvíli na svůj stisk ruky, aby byl přiměřeně pevný, a na to, jak já sama vyslovím svoje jméno – zkrátka, soustředím se na sebe.

Už o pár minut později se pak obvykle musím uchylovat k těm nejnedůstojnějším úskokům, abych jejich zapomenuté jméno zjistila: pošilhávat do papírů na stole, luštit inciály na přívěsku na jejich krku, zatáhnout do kouta někoho ze společných známých…

Proto mě nadchlo pět tipů od psycholožky Susan Krauss na zapamatování nových jmen při seznamování:

Dívejte se druhému do očí. Ten nejjistější způsob, jak si jméno svého společníka zapamatovat, je soustředit se opravdu na něj, ne na sebe a na to, jaký dojem v něm vzbuzujeme.

Co nejdřív použijte jméno ve větě. A prý čím divnější ta věta bude, tím líp.

Zkuste si jméno zjistit předem. Pokud víte, že k setkání dojde, můžete se s novými jmény seznámit už předem, takže v kritickém okamžiku je neuslyšíte poprvé.

Poslouchejte doopravdy, když se vám představují! Zní to triviálně, ale mně osobně se přílši často stává, že příjem informací nastavím a „autopilota“: jako poslouchám, ale nic si nepamatuji.

Uvolněte se. Čím jste nervóznější, tím je pravděpodobnější, že si jméno nezapamatujete.

Sousedé prý mají na naše štěstí větší vliv, než si myslíme

Před pár lety, dokud jsme si my i naši přátelé nepořídili hypotéky, vlastní byty nebo domy, hodně času na večírcích jsme trávili tím, že jsme plánovali společný život v komunitě. „Koupíme statek někde za Prahou, zrekonstruujeme si ho a budeme tam žít všichni pohromadě! Zřídíme dětem společnou školku! A školu! Každý večer bude mejdan!“ Jistě, byla to jedna z těch večírkových chimér, které na sebe nikdy nevezmou podobu konkrétního plánu (a s odstupem času si myslím, že – s ohledem na naše zdraví – to bylo spíš dobře).

V průběhu několika let a shodou neuvěřitelných náhod ale došlo k tomu, že hned tři z mých kamarádek bydlí na Žižkově doslova pár kroků od našeho domu. Kdykoli můžu vzít láhev vína, přehodit si svetr a třeba i v bačkorách skočit na návštěvu. Vypůjčit si desky na písmenka pro naši prvňačku nebo jim svěřit na hlídání naši bílou myš. Potkat se s nimi ve večerce nebo na zastávce tramvaje, mávat jim z okna, když vedou děti do školy. Tahle náhodná setkání a přebíhání ode dveří ke dveřím mi dělají větší radost, než jsem tušila.

Vědecké studie to ostatně potvrzují: šťastný přítel, který bydlí do jednoho kilometru od vás, prý má asi 25% šanci, že vás svou dobrou náladou „nakazí“. (A jistý vliv na naše štěstí mohou mít i blízcí sousedé, se kterými se nepřátelíme – jen proto, že žijí blízko nás a sdílíme s nimi totéž emocionální ovzduší.)

Proto se letos obzvlášť těším na zítřejší „sousedskou slavnost“ Zažít město jinak, která se poprvé koná přímo před našimi dveřmi – v Bořivojově ulici. Na Žižkově, ale i na dvaceti dalších místech v Praze, zmizí z ulic auta a nahradí je stánky s občerstvením, pouliční kavárny, čajovny a další atrakce. Těším se, že v místech, kde obvykle pospíchám na ranní tramvaj nebo opačným směrem vleču velký nákup, budu jen tak posedávat nebo popocházet se skleničkou v ruce a klábosit se známými i neznámými sousedy.

Třeba se tím ta pravděpodobnost šťastné nákazy trochu zvýší.

Je dobré věřit komplimentům (nebo to aspoň předstírat)

„Ty máš krásný kabát!“ „Prosím tě, vždyť je celej od chlupů.“

„Ta buchta je vynikající!“ „Vždyť se mi celá srazila.“

„Tobě to dneska sluší!“ „No to určitě, víš, v kolik jsem vstávala?“

Vždycky, když mi takhle někdo odpoví na kompliment (myslím, že ženy to dělají nějak častěji), odnáším si z toho pocit malého, ale mrzutého zklamání. Jako bych se snažila pochválit něco, co za to vlastně nestojí.

Na druhou stranu vím, že spousta lidí považuje téměř za slušnost komplimenty hrdinně odrážet a nevěřit jim. Jinak by si připadali příliš neskromní.

Dočetla jsem se o studii, která dokazuje, že věřit lichotkám – nebo se aspoň tak tvářit – je dobré nejen proto, že tím uděláme radost autorovi komplimentu, ale prospějeme tím i sobě samým. Když slyšíme pochvalu, kterou považujeme za zaslouženou, usmějeme se, narovnáme záda, zaujmeme sebevědomější postoj. A náš mozek na to zareaguje tak, že cítí více sebedůvěry. Mozek ovšem reaguje stejně, i když se usmějeme a narovnáme jen tak. Nepotřebuje té lichotce doopravdy věřit, stačí, že se chováme, jako bychom tomu věřili, a pošle nám za odměnu malou dávku radosti a sebevědomí.

Takže když vám někdo řekne, že vám to sluší, a vy víte, že máte přeleželé vlasy a pytle pod očima, usmějte a řekněte: „Díky!“ Váš mozek bude šťastnější.