Vánoce

Návod, jak přežít dny mezi svátky

1511310_10202172332181285_1560225949_nTyhle dny těsně po Vánocích jsem nikdy neměla moc ráda. Velké těšení a přípravy se během pár desítek minut náhle promění v: gumové studené zbytky smaženého kapra, které už nikdo nechce jíst; hromadu rozbalených papírových krabic, zmuchlaných vánočních papírů a zauzlovaných mašlí; usychající adventní věnec; napůl vyjedené mísy s cukrovím, které už nikoho nebaví znovu aranžovat; samozřejmě žádný sníh; a reprízy pohádek (jméno „Dorota Máchalová“ jsem v posledních dnech z různých televizních stanic zaslechla asi třicetkrát a doufám, že ho zas neuslyším dřív než za rok).

A hlavně ospale-přejedený pocit zemdlenosti, který se snadno může změnit v lehkou podrážděnost.

Proto jsem si letos pro sebe stanovila pravidla, jak odvrátit tuhle mírnou depresi povánočních dnů:

  1. Limit na pojídání cukroví. Dva kousky denně. Na zdvořilostní ochutnávání na návštěvách to úplně stačí a svoje vlastní cukroví už znám až moc dobře.
  2.  Každý den strávit nějaký čas venku. I když se zrovna nikam nechystáme. Dnes jsem byla s dětmi bruslit na kolečkových bruslích u Žižkovské věže. Což zároveň zahrnuje i bod číslo 3:
  3. Nežehrat na počasí, ale přizpůsobit se mu.
  4. Limit na čas strávený u televize. Hodina a půl, tedy jeden film denně. Včera i předevčírem jsem ho využila na dvoudílnou adaptaci Kingova hororu To. Není tak dobrá jako knižní předloha, ale nevystupuje v ní Dorota Máchalová, takže jsem spokojená.
  5. Naproti tomu limit na čtení nemám žádný. Jako obvykle už mám rozečtené všechny knihy, které ode mě dostal k Vánocům můj muž.
  6. Hýbat se. Vánoční běhání má něco do sebe.
  7. Vídat se s lidmi a nepropadat domácí ponorkové nemoci.
  8. Dělat věci, na které jindy nemám čas. Třídit fotografie. Lakovat si nehty na nohou. Hrát s dětmi společenské hry, které dostaly od Ježíška. Pít víno v neobvyklých časech (dopoledne, nebo během těch společenských her). Jen tak si rozsvítit vánoční stromeček a dívat se na něj.

Co mi dělá radost: Ještě chvíli se těšit z vánočního stromku

the-christmas-tree-henry-mosler_largeSvou hlavní úlohu už splnil: na Štědrý den dopoledne jsme ho ozdobili a večer jsme nechali děti rozrazit dveře pokoje, kde stál, poprvé rozsvícený v celé kráse, a všichni jsme udělali: „Jééé!“ Svou velkou chvíli už má za sebou.

Následujících dvanáct dní bude dál stát v obýváku u okna, na místě, kde obvykle suším prádlo, a připomínat nám, že Vánoce už skončily. A potom na Tři krále ho nějak ekologicky, ale přece jen, vyprovodíme z domu.

Vánoční stromeček po Vánocích ve mně vždycky vyvolává trochu melancholie. Asi jako plavky po dovolené, z jejichž záhybů se ještě sype písek z pláže. Je pro mě zhmotnělá připomínka toho, jak rychle míjí ty dlouho očekávané okamžiky, kterým předcházely týdny velkolepých příprav, těšení i stresu.

Ale právě proto si ty chvíle s ním ráda prodlužuju. Večer, když všichni spí, si ho rozsvítím jen tak. Dělá mi společnost i teď, když tohle píšu a dívám se na něj otevřenými dveřmi z kuchyně. A v noci u jeho světýlek usínám.

Věnuju mu svou pozornost. A díky němu se mi zároveň daří věnovat pozornost uplývajícímu času. Myslím na to, že pomíjivost Vánoc je jejich nutnou součástí. Jen proto, že víme, že brzy skončí, mohou být tyhle dny tak výjimečné.

A právě proto stojí za to zastavit se a jen tak v nich chvíli být. Teď po Vánocích je to snažší než kdykoli jindy v celém roce.

Okamžik euforie: otevřít si okýnko v adventním kalendáři

handmade-advent-calendarMiluju adventní kalendáře. Jsou jako zhmotnělé těšení na Vánoce. A vlastně nevím, proč se dávají jen dětem. Já bych to sladké překvapení potřebovala mnohem víc, když se ráno v 6:30 přišourám do kuchyně a mžouravě rozsvítím světlo a zapnu topení.

Ať už jsou to ty kupované, papírové, kde se do jednotlivých okýnek dobýváte přes perforované drážky, anebo domácí, v nichž jsou překvapení schovaná v kapsičkách nebo zavěšených balíčcích, každodenní hledání správného čísla a rozbalování ukrytých sladkostí mně (i teď, když jenom přihlížím) připadá skoro stejně napínavé jako rozbalování vánočních dárků. Když jsem byla malá, v okýnku kalendáře se celkem stereotypně ukrýval upatlaný kousíček čokolády s nízkým obsahem kakaa. Přesto jsem byla upřímně napjatá, jestli bude tentokrát odlitý do tvaru sněhuláka, zvonečku nebo třeba vláčku.

Především se mi ale líbí ten ranní rituál, kdy si každý den člověk rozbalí mini-dárek. Každý den začíná malou radostí, spojenou s tím, že si připomenete, kolik dnů ještě zbývá do Vánoc (a není to zoufale uštvané připomenutí ve stylu „hm, už je dvacátýho a já ještě nemám to a to a to.“) Vaše těšení díky tomu dostává určitý řád a rozděluje se do drobných krůčků – adventní kalendář nás vlastně učí těšit se na každý den, nejen ten Štědrý.

Možná by se adventní, těšící kalendáře mohly vyrábět i k jiným příležitostem než jenom k Vánocům. Právě po Novém roce bych sladký ranní doping potřebovala ještě víc.

Ale k jakému významnému datu by takový kalendář mohl odpočítávat?

Tak třeba k termínu podání přiznání k dani z příjmu 31. března?

 

Snažím se nezapomínat, že Vánoce přijdou samy od sebe. Nemusím je „zařídit“.

Snímek obrazovky 2013-12-10 v 23.14.03Dětská radost z Vánoc je úplně jiná než ta dospělá. Když jsem byla dítě, Vánoce se mi zdály jaksi opravdovější, protože přicházely samy od sebe, bez mého přičinění. Jako kouzlo. I když i tehdy kolem mě kypěl chaos a stres příprav, a moje máma během adventu propadala čím dál temnějšímu zoufalství, že „to nestihne,“ já jsem ani na okamžik nepochybovala o tom, že Vánoce budou a budou naprosto dokonalé. Protože o Vánoce, myslela jsem si tenkrát, se nikdo nemusí starat. Nikdo je nemusí „dělat“. Ty prostě přijdou a budou, stačí si je užít.

Dnes to je jinak. Advent prožívám s pocitem, že aby mohly Vánoce začít, musím je napřed „zařídit“. Nejsem ambiciózní vánoční perfekcionistka a netrvám na čerstvě umytých oknech, ale těch věcí, které musím udělat, aby Vánoce vůbec mohly být, vidím kolem sebe desítky. Některé z nich mě naplňují lehkou panikou, jen na ně pomyslím. Třeba nákup vánočního stromečku, shánění Lega-plachetnice, které je všude vyprodané, nebo vymýšlení dárků pro mužské členy rodiny, kteří „všechno mají a nic nepotřebují“.

Největší strach mám ale z toho, že i když do našeho bytu poctivě dodám všechny vánoční kulisy a rekvizity, stejně už nikdy nezažiju ten pravý vánoční pocit, který kdysi přicházel sám od sebe. Jako kouzlo.

Proto se snažím ho alespoň každý den přivolávat. Zíráním z okna. Prohlížením loňských i dávných vánočních fotek. Pečením perníčků. Popíjením svařáku u stánku na Náměstí Míru, i když pocintat si s ním v tlačenici prsty není nijak příjemné. A hlavně si snažím připomínat, že Vánoce se nezařizují. Ty prostě přijdou a budou, stačí si je užít.

Proč radši nikdy nechci říkat: „Už aby bylo zítra!“

5351038539_54d2a8160fV hitparádě nejsmutnějších pohádek Hanse Christiana Andersena určitě vede Děvčátko se sirkami a hned za ním Malá mořská víla. Mně osobně se ale ještě víc dotýká jeho povídka o vánočním stromečku. Jmenuje se Smrček. Pokud si na ni nevzpomínáte, tak jen pro připomenutí:

Ach, kdybych už jen byl tak velký jako ostatní stromy!“ vzdychal smrček. „Mohl bych pak rozprostřít větve daleko kolem a vrcholem se rozhlížet do širého světa!“

Sotva smrček trochu povyroste, už se chce dostat z lesa. Dozvěděl se totiž, že ty nejkrásnější stromky jsou každý rok vybrány k tomu, aby se z nich staly vánoční stromečky.

Zdalipak jsem se i já zrodil pro toto skvělé poslání?“ jásal smrček. (…) „Kéž by už byly Vánoce! Jsem teď vysoký a rozložitý jako ty, které odvezli loni! – Ach, kéž bych už byl na voze! A v tom teplém pokoji, ve vší slávě a nádheře! A potom? Potom jistě přijde něco ještě krásnějšího, proč by mě jinak zdobili? Musí pak přijít něco ještě většího, ještě nádhernějšího…!“

Jeho přání se mu splní a za pár měsíců se opravdu ocitne v roli vánočního stromku v jedné bohaté rodině v Kodani. Svůj velký Štědrý večer, když ho ozdobí svíčkami, hračkami, zlatem a ovocem, si ale moc neužije. Pořád myslí na to, že zítra to bude jistě ještě krásnější a svou úlohu splní podruhé ještě líp.

Zítra se už nebudu chvět!“ sliboval si. „Budu se plně radovat ze své nádhery.“

Jenže následující den ho čeledíni odnesou na půdu a odklidí do temného kouta. Smrček tam stráví skoro celý rok a pořád čeká, kdy znovu přijde jeho Štědrý den. Až jednoho rána ho vynesou na dvůr.

Zas začíná život!“ říkal si smrček; ucítil svěží vzduch, první sluneční paprsky. „Teď budu zas žít!“ jásal smrček a rozepjal široce větve. Ale ach – byly uschlé a zežloutlé. A ležel v koutě mezi plevelem a kopřivami. Na vrcholku mu dosud trčela zlatá papírová hvězda a leskla se v jasné sluneční záři.

Co mě na téhle povídce tak rozesmutňuje? Připomíná mi, kolik chvil promarním tím, že, stejně jako Andersenův smrček, žiju stále s pohledem upřeným někam jinam, než kde právě jsem. Dnešek beru jako přípravu na zítřek. Jako by to, co je teď, bylo jenom nanečisto. A přitom si nevšimnu, že právě teď mě míjí to důležité.

„Už aby byl víkend,“ říkám si v pátek. „Už aby byly Vánoce,“ když se strkám v davu lidí v obchodech při shánění posledních dárků. A potom: „Už abychom jeli na hory.“ A potom: „Už aby bylo jaro.“ A pak zase: „Už aby byly prázdniny.“

Smrček mi připomíná, že každý den je důležitý. A nemusí to být zrovna Štědrý den.

Pokud dnes nebude konec světa, přeju Vám krásný pátek!

Proč je lepší číst dopisy Ježíškovi než se snažit vymyslet překvapení

christmas-gift-painting„Táta říkal, že kdyby ses ptala, co by chtěl k narozeninám, tak chce tu novou knihu od Muki… Muri…“ oznámila mi před pár týdny Betynka.

„Murakamiho,“ dořekla jsem za ni.

„Jo.“

Trochu mě to otrávilo. Měla jsem už vymyšlený jiný dárek. Dárek-překvapení, který, jak jsem si myslela, vystihoval jeho osobnost a zároveň byl invenční a kreativní. Dárky na objednávku mě nebaví. Kromě toho, že postrádají moment překvapení, si připadám trochu jako pitomec, když mám k narozeninovému dortu nebo pod stromeček dodat věc podle seznamu, který si sepsal sám obdarovaný.

Pak jsem si ale vzpomněla, jak dopadla většina mých invenčních dárků z minulosti. Vzpomněla jsem si na miniaturní bicí soupravu na baterky, která leží na skříni zapadaná prachem. Nebo na mexickou kuchařku, podle které vařím jenom já. Na všechna ta překvapení, o kterých jsem byla skálopevně přesvědčená, že mému muži udělají radost, přestože sám by si je nikdy nekoupil.

A šla jsem pro Murakamiho.

Zvláštní na tom bylo, že přestože o knize dopředu věděl, měl z ní radost. Opravdu.

Podle studie psychologů Francesky Gino a Francise Flynna to ale zase tak překvapivé není. Lidé prý ve výsledku skutečně mají radost z dárků, o které si řekli (třeba prostřednictvím seznamu svatebních darů nebo dopisu Ježíškovi) než z překvapení, ke kterým dárci dospěli rádoby empatickým vcítěním do osoby obdarovaného a dlouhým bloumáním po obchodech. Zatímco dárci považují zakoupení dárku podle seznamu za z nouze ctnost, když člověk nepřijde na nic lepšího, obdarovaní to oceňují víc než jakoukoli kreativitu.

Takže letos jsem dopisy Ježíškovi četla obzvlášť pečlivě.

Chvála rozbité trouby před Vánoci

pečeníStalo se mi to včera pozdě večer, když jsem otočila kolečkem u elektrické trouby: všechna světla v kuchyni zhasla. Televize přestala hrát. Uklidňující vrčení ledničky zlověstně ztichlo. A cvakání pojistkami nepomáhalo. Ten moment, kdy všechny spotřebiče v bytě najednou přestanou fungovat, mi vždycky přijde jaksi strašidelný. Takhle nějak by asi vypadal začátek konce světa.

Šla jsem vzbudit svého muže, který taky chvíli cvakal pojistkama a potom vynesl jednoznačný verdikt: „Nezapínat troubu.“

Na prahu předposledního víkendu před Vánoci to není zrovna potěšující okolnost, zvlášť, když v ledničce mám zatím nezpracované těsto na linecké cukroví, které jsem chtěla péct v sobotu.

Nakonec mi ale rozbitá trouba udělala radost. Půjdu si totiž cukroví upéct ke kamarádce, která bydlí jen pár desítek metrů od nás. Otevřeme si víno, možná si uvaříme i punč a necháme pracovat naše čtyři děti. Společné pečení cukroví je myslím jedna z nejlepších podob těšení na Vánoce.

(Vlastně teď trochu doufám, že můj muž tu troubu do té doby nespraví.)

Chci se naučit znovu těšit na Vánoce!

601391_524416914235273_1758761711_nKdyž jsem byla malá, těšení na Vánoce pro mě byla jedna z největších radostí celého roku.

Dnes, když se mě moje dcera Rozárka s těmi nadšenými jiskřičkami v očích zeptá, kolik dní ještě zbývá do Vánoc, polije mě studený pot. Z Vánoc se stalo něco jako nejhorší uzávěrka roku, odevzdávka cukroví, stromku, atmosféry a dárků, 24. prosinec je deadline, který se nedá posunout. Každý rok plánuju začít dostatečně včas, abych to „stihla“, a každý rok někdy okolo dvacátého se přistihnu, že okolo třetí ráno vytahuju z trouby plech lineckého cukroví s temnou myšlenkou: „Už aby bylo po Vánocích!“

Ne, nejsem perfekcionistka posedlá naleštěným nábytkem, umytými okny a dvanácti druhy cukroví, nekupuju tuny dárků a nevystavuju do oken blikající elektrické hvězdy (když je u některých sousedů vidím, mám pocit, že mít to doma, dostanu z toho epileptický záchvat). Nastavuju si laťku tak nízko, jak to jen jde – tři druhy cukroví, bordel nacpat do skříní a nevadí mi, když místo úhledně souměrné jedličky máme koště, které se musí postavit ke zdi, protože má větve jenom z jedné strany. Když se na něj navěsí ozdoby a řetězy, stejně vypadá hezky.

Co se mi ale vytratilo a co bych v sobě znovu chtěla objevit je schopnost užívat si všechny ty přípravy, u kterých jsem kdysi tak nadšeně asistovala. (Když si tak vybavuju Vánoce svého dětství, mám pocit, že moje maminka to neměla jinak. Na Štědrý večer okolo šesté otáčela na pánvi kapry se zoufalým zábleskem v očích a říkala: „Panebože, v rádiu už hrajou Rybovku, všichni už určitě večeří, máme zpoždění!“)

Před pár dny jsem v televizi viděla americkou komedii, jmenovalo se to Letos nepeču. Bylo to o ženě, která se pod tíhou předvánočních povinností rozhodla stávkovat. Kromě toho, že ten film byl hrozně pitomý, mi byl i protivný. Já nechci stávkovat. Jenom bych z toho pečení a zdobení a balení dárků chtěla mít zase radost.

Pořád věřím, že letos se mi to podaří.

5 důvodů, proč milovat vánoční prázdniny bez sněhu

Musím přiznat, že sněhové kalamity mě naplňují iracionální, dětinskou, skoro záškodnickou radostí nad tím, že náš svět je pořád ještě aspoň občas dobrodružný a nepředvídatelný. Naopak najít důvody, proč si zamilovat zimu bez sněhu, je pro mě dost těžké.

Když chci někam jet autem, nemusím ho předtím ometat a oškrabovat. Hm. Po příchodu zvenku nemáme předsíň plnou roztávajících zmrazků. No dobře. Nemusím dětem dávat rukavice. Fajn. Ale pořád to nějak není ono.

Najdu alespoň jeden důvod, proč by se mi letošní zima mohla doopravdy líbit?

  • Pohled z okna na šedavou oblohu, hnědozelené svahy a mokrou černou silnici sice není zrovna idylicky ladovský, ale má v sobě jistý pošmourný půvab.
  • Můžeme si číst, jít do kina nebo lenošit bez výčitek svědomí, že nevyužíváme sněhové nadílky a neoddáváme se „zimním radovánkám“.
  • Pro běhání je tohle počasí prostě ideální.
  • …a také je ta pravá chvíle pro dlouhé zasmušilé procházky.
  • Když si u stánku ucintnu za rukáv trochu horkého punče, nemusím se bát, že mi tam hned zmrzne.

A jeden čistě soukromý, nepřenosný důvod: své dceři Róze, která má zlomenou ruku, nemusím vysvětlovat, že teď opravdu nemůže jít bobovat.

Chvála dnů „mezi svátky“.

Sedmadvacátý až třicátý prosinec. Období, které tak trochu urážlivě označujeme jako dobu „mezi svátkama“. Kdysi – jako dítěti – mi připadalo takové nanicovaté. Lehká kocovina z předchozího horečného těšení na Štědrý den (a samozřejmě taky z přejedení a z předávkování Libuškou Šafránkovou). Dny, kdy před sebou nemáte už nic pěkného, jenom ten divný Silvestr s chlebíčky a potom návrat do všední reality.
Teď si éru „mezi svátkama“ užívám téměř stejně jako samotné Vánoce. Těším se na ně zejména proto, že…

  • Můžu přečíst knihy, které jsem dostala k Vánocům – a také (a hlavně) ty, které jsem já sama někomu darovala. Mám nepěkný zvyk hned na Štědrý večer si rozečíst některou z knížek, které dávám svému muži.
  • Budu se snažit užívat si vánočního stromku, ne jenom na Štědrý večer. Vždycky mě rozbrečí povídka o vánočním stromečku od Hanse Christiana Andersena: stromek, uříznutý v lese, se raduje ze svého údělu, ale netuší, že je králem jediného večera. Ještě když je odložen na půdu, kde schne a rezaví, utěšuje se, že ho napřesrok ozdobí znovu… Snažím se mu ten krutý osud trochu vynahradit.
  • Doma se ve větší míře než jindy toleruje nepořádek. Vše se dá svést na krabice od vybalených dárků, vánoční chaos atd.
  • Konečně můžeme jíst zase něco jiného než zbytky kapra.
  • Můžu hrát s dětmi nové společenské hry, které jim přinesl Ježíšek. Prvních pár dní to baví i mě.
  • Budu si užívat dny bez pevně stanoveného programu. Nemusím vlastně vůbec nic.
  • Ráda bych napsala také něco o sáňkování, bruslení pod širým nebem a podobně, ale letos by to bylo pouhé iluzorní lhaní si do kapsy. Místo toho budu hledat důvody, proč milovat vánoční prázdniny bez sněhu. O těch možná napíšu něco zítra.