testování

Kvíz: chcete to nejlepší, nebo vám stačí, když je to dost dobré?

Když jsme s mým mužem kdysi hledali byt, jásala jsem nad každým druhým (možná nad každým jedenapůltým), na který jsme se byli podívat. Jeden mě okouzlil parketovou podlahou, další úchvatnou vyhlídkou na rozlehlé Olšanské hřbitovy a třetí zase tím, že bych mohla domů chodit oknem, umístěným těsně nad úrovní chodníku. Ignorovala jsem přitom očividné nedostatky jako plíseň, šesté patro bez výtahu (měli jsme dítě v kočárku) nebo fakt, že do okna těsně nad úrovní chodníku by nám nejspíš čůrali všichni kolemjdoucí psi.

Můj muž reagoval přesně naopak. I když se mu byt líbil, chtěl vidět ještě spoustu dalších, aby měl jistotu, že vybereme ten nejlepší.

Podle psychologa Barryho Schwartze a jeho studie Maximizing versus Satisficing: Happiness Is a Matter of Choice jsem typický „satisficer“ – člověk ochotný se spokojit s první možností, která mu připadá dost dobrá. Pro nákup nemovitostí to není zrovna ideální povahová výbava, ovšem v každodenním životě jsou prý „satisficeři“ o dost spokojenější než jejich protipól –  maximalisté, kteří si nedají pokoj, dokud neprozkoumají všechny dostupné možnosti a nezvolí tu nejlepší. „Maximalista se nikdy nezbaví pochybnosti, že kdyby hledal ještě o chvíli déle, mohl by dopadnout líp. Stále ho nahlodává potencionální lítost nad svou volbou, protože si neklade otázku: ,Vybral jsem si dobře?’ nýbrž ,Vybral jsem si nejlíp?’“

Chcete vědět, jak jste na tom? Barry Schwartz navrhuje několik otázek, které vám pomohou zařadit se na škále mezi „satisficery“ a „maximizery“:

  • Ať si vyberu cokoli, vždycky se zajímám i o to, jak by dopadly ostatní alternativy.
  • Když se dívám na televizi a sleduji jeden určitý program, často přitom přepínám na ostatní kanály.
  • Při poslechu rádia stále přelaďuji stanice, ačkoliv jsem celkem spokojený(á) s tím, co právě poslouchám.
  • I když si vyberu dobře, jsem velmi zklamaný(á), když zjistím, že jsem si mohl(a) vybrat ještě líp.
  • Vztahy jsou jako oblečení – člověk musí dlouho hledat a zkoušet, než najde to pravé.
  • I když jsem v práci spokojený(á), pořád se rozhlížím po nových příležitostech.
  • Miluju žebříčky nejlepších filmů, nejlepších zpěváků nebo nejlepších knih.
  • Často si představuju, že žiju úplně jinde a jinak.
  • Koupit dárek pro kamaráda je pro mě utrpení.
  • Půjčit si DVD z půjčovny je ještě větší utrpení. Dlouho mi trvá, než najdu to pravé.
  • Psaní je pro mě velmi obtížné, i když jde třeba jen o dopis kamarádovi. Dlouho hledám ta správná slova, často přepisuju.
  • Nikdy se nespokojím s druhou nejlepší možností.

Jak jsem testovala týden bez internetu

Po víc než dvou letech jsem strávila týden dokonale offline. Během dovolené jsem se odpojila nejen od internetu, ale i telefon jsem nechala věštinu dnů šťastně ležet vybitý na dně kufru. Je to způsob, jak být šťastnější? Jednoznačně (aspoň pro mě) ano. Očekávala jsem internetový absťák, ale odstřihnout pupeční šňůru, která mě pojí s všedními starostmi, a nechat jenom tak uplývat čas, bylo naopak přímo opojné.

Problém je v tom, že to není způsob, jak být šťastnější v každodenním životě. Přemýšlím teď o tom, zda je možné přenést si kousek prázdninové svobody do dnů, které mě čekají. Řešení zatím vidím v promyšleném střídání tempa. Být po určitou část dne natolik efektivní a dokonale zorganizovaná, abych další část dne mohla být plánovaně bezstarostná, impulzivní a prázdninově líná.

Rekapitulace mých sedmi dnů bez internetu zde:

180 kilometrů od Prahy

532 borůvek, natrhaných v lese (to jsem nepočítala já, ale moje dcera Betynka, která borůvky sbírala do plechového hrnku)

16 bazénů přeplavaných tam a zpátky

neidentifikovatelný počet skleniček vína

4 a třičtvrtě hodiny hlubokých rozhovorů o nesmrtelnosti, peklu, morálce a o správné pálivosti chili papriček

odpoledne prospané u rybníka až do podvečerního chládku

64 štípanců od komárů na nohou (ty na zádech nepočítám, protože si na ně nevidím)

slunečník odnesený vichrem na střechu kiosku

taneček na baru (ano, myslím to doopravdy, ne u baru nebo vedle baru, nýbrž skutečně na baru)

345 stránek beletrie

obtisků s tetováním, které děti dostaly při každé objednávce kofoly

283 nepřečtených mailů ve schránce po návratu

Začínám testovat týden bez internetu

Přiznávám, že úplně dobrovolně bych si něco takového nevybrala. Ale stalo se: zítra odjíždím na dovolenou do míst, kam wifi dosud nevkročila. Beru to jako příležitost dopřát si týdenní informační detox. Budu číst jenom opravdové (papírové) knihy, psát jenom opravdové (papírové) pohlednice a prozkoumávat tak jeden ze způsobů štěstí, kterému jsem se v posledních letech poněkud odcizila.

Jedním z mnoha paradoxů, na které jsem při psaní Šťastného blogu narazila, je totiž to, že – abych vůbec mohla nacházet různé způsoby, jak být šťastnější, – musím vstát od počítače a začít něco dělat.

Takže, ano, beru si dovolenou. Ale už teď se moc těším na pondělí 18. července, kdy na tomto místě, doufejme, najdete pár postřehů z expedice do světa offline.  

Začínám testovat Měsíc šťastnějšího jídla

Po Měsíci nenakupování, který mě v lecčems překvapil i obohatil (přečíst si o tom můžete tady, tady a tady) je čas na další měsíční experiment, tentokrát na téma štěstí versus každodenní stravování. Jak těsně je jídlo propojeno s našimi pocity ví každý, kdo se někdy pokoušel zvednou si náladu tabulkou hořké čokolády nebo měl depresi po zkonzumování pytlíku chipsů.

Co si představuju pod „šťastnějším jídlem“?

Ani dietu, ani nezřízené hodování, nýbrž něco mezi. Vlastně obojí současně.

Chtěla bych:

  • …vždy a za všech okolností jíst „duchapřítomně“, to znamená: vědět, co jím, a vnímat to. Nebýt při jídle duchem mimo. Neládovat ho do sebe jako pouhou hmotu, jejíž chuť ani nevnímám.
  • …jíst pomaleji.
  • …neuždibovat. Zkrátka když se jí, tak se jí, a ne že člověk sám před sebou předstírá, že vlastně vůbec nejí (a že ta skoro půlka rohlíku nebo hrst oříšků se nepočítá).
  • …co nejčastěji pojmout jídlo jako rituál, společenskou událost. (To je mimochodem jedna z věcí, které závidím Francouzkám – ty to umějí dokonale).
  • …testovat různé velmi příjemné způsoby podávání jídla pod širým nebem, jako je piknik, grilování, snídaně v trávě.
  • ponechat si prostor pro spontánní neplánované chuťové zážitky (zmrzlina u stánku)
  • ...ochutnávat nová, neznámá jídla (jsem v tomhle směru dost konzervativní, takže to bude náročnější).
  • …chodit na farmářské trhy.
  • …naučit se něco nového uvařit.

A co si od toho slibuju?

Že budu šťastnější a že si odnesu nové zážitky. A že zhubnu, i když to zní paradoxně. Tedy možná. Trochu.

Resumé Měsíce nenakupování: A-Z věcí, které oceníte, když nemáte peníze

Minulý týden skončil můj experiment s měsíc trvající nákupní dietou. I když jsem se do přísně nekomerčního životního stylu zrovna nezamilovala, odnesla jsem si pár inspirací, které se rozhodně dají využít i v dobách hojnosti. Co jsem během nenakupování objevila a ocenila?

Alkohol z domácích zásob. Ke cti přijde slivovice od kamaráda z Moravy, stejně jako vánoční punč, který jste dostali k Vánocům (a dosud nezkonzumovali).

Běhání. Přesněji řečeno, pocit po běhání.

Čtení knih, které jste si nakoupili v minulosti a doteď jste na ně neměli čas.

Deka. Zabalit se do ní za dlouhých domácích večerů. D také jako „domov“.

Ekologie. Můžete mít dobrý pocit z toho, že méně konzumujete a více recyklujete. Žijete zeleněji!

Filmové a divadelní premiéry vaši přátel. Máte kamarády mezi umělci? Nechte se pozvat na premiéry či vernisáže jejich děl! Vstupenky jsou zadarmo a občerstvení také.

Garderóba z uplynulých sezon (dostane prostor znovu zazářit)

Háčkování, pletení a jiné ruční práce.

iPod. Není nad to, jít po ulici s hudbou do sluchátek a představovat si, že všechno, co vidíte kolem sebe, je jeden velký videoklip.

Jídlo od maminky. Konečně jsem docenila nedělní obědy u tchyně a výslužku, kterou si pokaždé odnášíme s sebou.

Kreativní vaření. Naučíte se kombinovat nekombinovatelné zásoby z mrazáku. Co třeba krabí tyčinky, kopr a hrášek?

Loňské časopisy na vašem WC. Najednou v nich začnete objevovat spoustu dosud nepřečtených článků.

Marmeláda „Třešně 2007“ a podobné archivní klenoty ze spíže.

Nemáme peníze.“ Ve chvíli, kdy vás děti vláčejí k regálu s kindervajíčky, je tahle věta neuvěřitelně osvobozující. Nemusíte pracně hledat argumenty a přesvědčovat.

Ovoce ze zahrádky, ať už vlastní, nebo od příbuzných.

Piknik na trávě v parku jako alternativa k návštěvě zahradní restaurace.

Reklamní vzorky čehokoli: krémů, kávy, šampónů, pracích prášků…

Šťastný blog

Termohrnek s kávou z domova, který vám dokonale nahradí kávu v kelímku ze Starbucks.

Usnout u televize.

Výhled z okna tramvaje číslo 26, když přejíždí přes Štefánikův most

Za oknem pěstované vlastní bylinky.

Máme se snažit změnit k lepšímu, nebo se mít rádi takoví, jací jsme?

Pracuji v časopise pro ženy a tenhle paradox je mým denním chlebem. Zatímco na straně třicet až sedmdesát pět čtenářkám ukazujeme ty nejkrásnější, nejhubenější, nejdlouhonožejší modelky a zahrnujeme je návody, jak to udělat, aby vypadaly aspoň trochu taky tak, na straně sedmdesát šest až sto patnáct jim pro změnu tvrdíme: „Věřte sama sobě a mějte se ráda taková, jaká jste.“

Nečekala jsem ale, že na úplně stejný rozpor narazím při svých experimentech na poli každodenního štěstí.

Zalistujete-li mým blogem pár stránek zpátky, zjistíte, že je plný nejrůznějších předsevzetí: usmívat se, pravidelně běhat, skoncovat s prokrastinací, být otevřenější k lidem kolem sebe, říkat jim komplimenty, nepřejídat se, číst hodnotnou literaturu, navštěvovat pražské kulturní památky, udržovat oční kontakt, co nejčastěji se s někým líbat a nemít bordel v kabelce.

Jenže abych tohle všechno dokázala dodržovat skutečně každý den, potřebovala bych tolik sebekontroly, že by to stačilo na zkrocení smečky divokých lvů. A já bych přitom chtěla mít čas a energii také na to, abych mohla lenošit, loudat se, jen tak okounět, dávat si načas, podléhat impulzivním nápadům, být bezprostřední a (občas) překvapovat sebe sama.

Pořád věřím tomu, že se do navzájem nevylučuje: akceptovat sám sebe a zároveň od sebe očekávat trochu víc. Využívat čas co nejefektivněji a aspoň někdy na čas úplně zapomenout. Být současně disciplinovaná i spontánní. Být jiná a být pořád stejná.

Měsíc nenakupování: první rekapitulace

Před dvěma a půl týdny jsem zahájila dlouhodobý experiment na poli štěstí: přísnou nákupní dietu. V zájmu upřímnosti je třeba přiznat, že mě k tomu spíše než touha po nekomerčním životním stylu přivedl akutní nedostatek financí po zaplacení daní (který, bohužel, stále přetrvává). Jaké jsou mé dojmy z prvního poločasu?

Plusy:

  • Nechodit do obchodů, zejména do obchodů s oblečením, je svým způsobem osvobozující. Náhle mám k dispozici spoustu mentální energie, kterou obvykle spotřebuji přemítáním, jestli tyhle proužkované šaty nad kolena skutečně potřebuju.
  • Prožívám velký návrat do studentského mládí, konkrétně do časů, kdy jsem pravidelně šacovala oblečení a dna kabelek ve snaze najít zapomenuté drobné.
  • Zužitkovávám nejrůznější domácí zásoby všeho druhu, které se mi dříve nahromadily: vzorky krémů, zbytky šampónů, sáčky s čajem, darované domácí marmelády.
  • Znovu jsem vytáhla ze skříně některé oblečení, které už dlouho zůstávalo ležet nepovšimnuto.
  • Učím se kreativitě při vaření: jak zužitkovat krabí tyčinky, kousek hovězího žebra, listový špenát a další archivní poklady z mrazáku?
  • Uvědomuju si ovšem, že tohle všechno je legrační a zábavné jen díky tomu, že jde o pouze dočasný stav. (Tedy, alespoň v to doufám.)

Mínusy:

  • Když váš oblíbený internetový obchod vyhlásí slevy a přímo před očima vám zmizí džíny, které jste měli v merku už delší dobu, je to prostě k vzteku. (Na druhou stranu si za negativní emoce v tomto případě můžu sama, protože jsem porušila závazek do internetových obchodů ani nenakukovat)

Začínám testovat Měsíc nenakupování

Musím přiznat, že na ten nápad mě nepřivedla ani tak touha po nekomerčním životním stylu, jako spíš aktuální stav mého účtu po zaplacení daní a sociálního a zdravotního pojištění. Jinými slovy: nemám peníze.

Vztah mezi penězi a štěstím je jeden z nejkomplikovanějších. Máme-li jich hodně, jsme šťastnější – ale, jak ukazují sociologické studie, brzy si na to zvykneme a pak už to ani nevnímáme. Stav našich financí a subjektivní pocit štěstí určitě souvisejí, ale není mezi nimi přímá úměra.

Proto jsem se rozhodla prozkoumat tuto oblast na vlastní kůži v experimentu na téma „měsíc nenakupování“. Jaká bude mít pravidla?

  • Ode dneška do konce dubna nebudu utrácet za nic, bez čeho se obejdu.
  • Pokud to bude možné, nebudu do obchodů vůbec chodit – ani do těch internetových.
  • Budu aktivně vyhledávat jiné způsoby, jak si udělat radost.
  • Nakupovací dieta se nevztahuje na jídlo a na opravdu potřebné věci do domácnosti, jako je zubní pasta a toaletní papír.

A co si od svého pokusu slibuji? Víc volného času, nové zkušenosti a samozřejmě – lepší finanční bilanci na konci následujícího měsíce.

 

Jak jsem testovala průvan v šatníku

Když otevřu svou šatní skříň, obvykle se stanou tři věci. 1) Na hlavu mi spadne svetr, který jsem včera večer halabala nahňácala do horní poličky. 2) Dostanu depresi z hromady triček, bez ladu a skladu nacpaných do poličky prostřední. 3) Nenajdu to, co jsem hledala, a přepadne mě pocit, že nemám co na sebe.

Aby bylo jasno, má skříň je plná k prasknutí. Když chci vytáhnout šaty nebo sako, pověšené na ramínku, musím vyvinout značné fyzické úsilí, abych vůbec pronikla houštím zavěšeného oblečení. Uvědomuji si, že věta „nemám co na sebe“ je v mém případě absurdní, rouhavá a k smíchu. Proto jsem se rozhodla své skříni dopřát důsledný jarní detox a zbavit se všeho, co doopravdy nenosím. Netušila jsem, že to, co se zprvu jevilo jako obyčejné uklízení, bude ve výsledku také očistou duše.

První fáze byla jednoduchá a zcela bezbolestná. Vyházela jsem prostě všechno roztrhané, ošoupané, děravé. Rozpadající se džíny, trička s rozpáranými švy, zašedlé kalhotky jsem s uspokojením a bez výčitek svědomí nacpala do pytle na odpadky.

Pak přišla na řadu druhá kategorie. Modely které jsem na sobě neměla dva roky a déle. Říká se, že věc, kterou nepoužijete dva roky, nepoužijete už nikdy. Ale při nemilosrdném třídění jsem přece jen občas zaváhala a moje ruka, třímající igelitový pytel, se zachvěla. Co třeba ten modrý zapínací svetřík, který jsem si koupila na svém prvním výletě do Paříže v roce 1991? Sice hrozně kouše, ale… (vyhodila jsem ho). Naopak bílé sandálky, ve kterých jsem se vdávala, jsem přeřadila do kategorie „památky, starožitnosti“ a tím je uchovala pro budoucí generace.

Ve třetí fázi začalo jít do tuhého. Věci, které nenosím z nějakého konkrétního důvodu. Třeba ten kabát, který má už tři roky utržený knoflík (a než se přinutím ho přišít, vždycky přijde jaro). Nebo ty úchvatné černé sandály na dvanácticentimetrových podpatcích (budu je nosit, až se na nich naučím chodit). A nádherné puntíkaté šaty, které nenosím proto, že jsem ještě nenašla podprsenku, která by pod nimi nevykukovala.

Etapa čtvrtá byla nejbolestnější. Věci, které jsem si pořídila v nějakém dávno zapomenutém záchvatu euforie a měla jsem je na sobě maximálně jednou. Třpytivé tílko s leopardím vzorem. Fialový kožíšek ze sekáče. Černé maxišaty s motivem obřích květů, vyvedených gumovým postřikem. Co jsem si proboha myslela, když jsem si tohle kupovala?! Výčitky svědomí za zbůhdarma utracené peníze mi ovšem celá léta bránily přiznat si, že už nikdy nepřijde čas, kdy bych tohle začala nosit.

Hromadu, která se mi navršila na podlaze, jsem rozdělila na několik menších: „vyhodit“, „darovat“, „pokusit se prodat na Aukru“. A dospěla jsem ke zjištění, které mi vzalo dech: když toho mám ve skříni míň, ve skutečnosti toho mám k nošení víc. Nestává se mi totiž tak často, že by se věc, kterou právě hledám, dusila na dně skříně, zahrabaná pod hromadou nepoužitelných hadrů.

Teď jenom si to prázdné místo ve skříni udržet.

Jak jsem měla celý víkend sama pro sebe

Nechtěla jsem jet na romantický víkend do Benátek. Ani na lyžařský víkend do Alp. Ani na relaxační víkend do lázní. Chtěla jsem jenom být doma sama. Snila jsem o tom celé měsíce, možná dokonce roky, zatímco jsem byla permanentně obklopena svou hlučnou a neustále se něčeho dožadující rodinou, v níž se většina úkonů odehrává v permanentní zvukové kulise hádek, pošťuchování, kňourání, breku a dramatických citových výlevů.

A pak se mi to jednoho dne splnilo. Neodkladná potřeba uříznout jakousi větev, která hrozila zřícením na střechu, zavála mého muže nečekaně na chalupu, a s ním i obě dcery. Když jsem je v sobotu ráno vyprovázela ke dveřím, rychle jsem v duchu revidovala svůj za léta nastřádaný seznam činností, které jsem o „víkendu sama pro sebe“ chtěla podniknout. (1. Uklidit celý byt a vyžehlit tu příšernou hromadu prádla. 2. Jít cvičit. 3. Jít do kina nebo na výstavu. 4. Uspořádat divokou dámskou jízdu. 5. Roztřídit ten kufr starých fotek. 6. Jít na dlouhou osamělou procházku a přemýšlet o důležitých věcech). Jak to dopadlo?

Sobota, 10:00 Za manželem a dětmi právě zapadly dveře. Stále ještě v pyžamu se vracím do postele a beru si s sebou zbytky od snídaně (jídlo v posteli je jinak přísně zakázáno) a horu nepřečtených časopisů. Mám přece právo na trochu bezstarostného lenošení. A musím si rozmyslet, čím svůj bohatý program odstartuji.

14:30 Sakryš, to už je půl třetí? Zatím jsem toho nestihla o moc víc než (pořád v pyžamu) se poflakovat po bytě a zkouknout půlku epizody Vražd v Midsomeru.

14:45 Moje odhodlání jít cvičit se pomalu rozplývá.

14:50 Výpravu do kina odkládám na neurčito.

14:55 Plán na „divokou dámskou jízdu“ se hroutí: všechny kamarádky dělají něco se svými manžely a dětmi.

17:00 Moje „dlouhá osamělá procházka s přemýšlením o důležitých věcech“ se odehrává mezi regály v Albertu. Euforie, že si můžu k jídlu koupit, cokoli budu chtít, aniž bych se musela na někoho ohlížet, se rychle mění v zoufalství. Vůbec nevím, co chci.

17:30 Před naším domem potkávám sousedku. Stěžuje si, že někteří obyvatelé domu nezamykají hlavní vchod. Vrcholná společenská událost celého dne.

20:30 Tak tohle je moje dnešní variace na téma „divoká dámská jízda“: stojím u ledničky a nalévám si činzáno, které jsem dostala k narozeninám (nejspíš těm předloňským). Chutná jako sirup proti kašli.

2:00 Probouzím se ztuhlá na rozlámaná na gauči před televizí. V puse odpornou chuť sirupu proti kašli. Připadám si jako zombie. Nechápavě mžourám na pořad Volejte věštce. Pak se odplížím do neustlané postele.

2:05 Sakra, kde se v posteli vzaly ty drobky?! Aha…

Neděle, 10:00 Probouzím se v tichém, nepořádném a podivně neútulném bytě. Extáze z toho, že mi nikdo neleze po hlavě a nechce, abych mu šla udělat šťávu a lupínky, se jaksi nedostavuje.

10:02 Jdu si udělat šťávu. A lupínky.

12:00 Jsem unavená a bez energie. Co jsem včera vlastně celý den dělala? Kam se všechen ten volný čas rozplynul?

13:00 Už víc než čtyřiadvacet hodin jsem sama doma. Připadám si trochu jako krab, krtek nebo nějaký živočich žijící osaměle pod kamenem. Umím ještě vůbec mluvit? Nezačal mi zakrňovat mozek? Volá manžel: jsou na cestě domů. Uf.

Resumé: Teď už to vím – být sama mi rozhodně nesvědčí. Když mám ničím neohraničenou spoustu volného času jenom sama pro sebe, nedělám věci, o kterým předtím sním, že je budu dělat. Nedělám ve skutečnosti nic. Po týdnu „vytoužené samoty“ bych se nejspíš začala rozpadat na součástky. Zdá se, že moje příšerná, vysilující rodina je jedna z věcí, které mě nutí držet pohromadě.