studie

Proč víc litujeme toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali?

 
Když by se mě někdo zeptal, zda lituji něčeho, co jsem udělala včera, obvykle by šlo o nějaké neuvážené akce:

  • neměla jsem si dávat ten třetí aperol spritz
  • neměla jsem se do půl třetí ráno dívat na seriál Temný případ
  • a neměla jsem u toho dětem sníst skoro celého čokoládového zajíčka, kterého dostaly k Velikonocům
  • neměla jsem si kupovat ty o číslo menší šaty, i když byly ve slevě
  • neměla jsem slíbit, že tu práci stihnu udělat do pondělka.
5060209952673_600

„Je ne regrette rien“ není nic pro mě. Já něčeho lituju každou chvíli.

Když se mám ale ohlédnout za tím, čeho lituju jaksi celoživotně, obvykle to není nic z toho, co jsem udělala. Právě naopak. Jsou to věci, které jsem neudělala.

  • Lituju, že jsem víc necestovala, dokud jsem na to ještě měla čas
  • Lituju, že jsem netrávila víc času s lidmi, kteří tu už nejsou
  • a že jsem se jich nezeptala na věci, které mi nikdo jiný nemohl říct
  • Lituju, že jsem nezačala dřív řešit průšvihy se svými zuby.
  • Lituju, že jsem se nenaučila hrát na piano.

Podobně to má pravděpodobně většina lidí, jak zjistil psycholog Lewis Ternan, který ve své studii vyzpovídal více než 700 mužů i žen okolo sedmdesátky. V odpověď na otázku „čeho v životě nejvíc litujete“ většina z nich zmínila nějakou ne-činnost:

  • že nešli studovat nebo nedodělali školu (60 lidí)
  • že nebyli ambicióznější v práci (33 lidí)
  • že se se více nevěnovali vztahům a rodině (23 lidí)

Těch, kteří litovali něčeho, co skutečně udělali, bylo daleko méně:

  • že se moc brzy oženili nebo vdaly (12 lidí)
  • že kouřili nebo propadli alkoholu (7 lidí)
  • že se příliš stresovali v práci (6 lidí)

Podle psychologů je tomu tak proto, že náš mozek si víc pamatuje akce, které jsme začali, nebo jsme o nich uvažovali, ale nedokončili je. Ale poučení je jasné: přijímat pozvání, odpovídat na dopisy a následovat třeba i trochu divné nápady je způsob, jak později litovat co nejméně.

 

Svět je malý – a znovu a znovu mě baví se o tom přesvědčovat.

800px-Six_degrees_of_separation.svg

Tenhle diagram znázorňuje, jak se A (zcela vlevo) a B (vpravo) znají přes 6 spojovacích článků – a všechny ostatní kuličky v diagramu také.

Znáte tu teorii, že všichni na světě se navzájem známe přes maximálně šest lidí?

Vždycky mi udělá radost, když se potvrdí v praxi. Mám ráda ty momenty překvapení, když zničehonic vyjde najevo, že Betynka už několik let jezdí na tábor s dětmi mé dávné spolužačky z vysoké školy, jejíž manžel kdysi chodil do práce s mým mužem. Anebo že manžel jiné mojí spolužačky vede na UMPRUM ateliér, ve kterém studuje dívka, která nám hlídala děti. Anebo že majitel mé kdysi oblíbené videopůjčovny chodí ke stejnému zubaři jako já. A protože Praha je o dost menší než „svět“, a vždycky se najde někdo, kdo s někým chodil do školy, stává se mi to docela často.

Tohle náhlé objevení společných známých většinou nemá žádný praktický význam, na našich vztazích se tím nic nezmění, ale přesto mě těší to vědět. Už pro ten moment prchavého spiklenectví, které na okamžik vznikne: máme něco společného, o čem jsme do té doby nevěděli. Jako bych si se všemi lidmi, kterých se to nově nalezené propojení týká, byla trochu blíž. Jako by svět byl v tu chvíli útulnější, přátelštější, bezpečnější, prostě – menší.

Mimochodem, u zrodu oné teorie, že všichni se známe přes šest lidí, stál experiment, který v 60. letech provedl psycholog Stanley Milgram. Třem stovkám náhodně vybraných lidí v Nebrasce poslal dopis, který měl být doručen jednomu pánovi z Bostonu. Osobně ho neznali a neměli po něm ani pátrat – stačilo, aby dopis poslali někomu, koho sami dobře znají a o kom si myslí, že by mohl znát někoho, kdo zná někoho, kdo zná adresáta dopisu. Ke svému cíli nakonec doputovalo celých 64 dopisů – a mezi původním odesilatelem a adresátem většinou bylo právě šest spojovacích článků.

Jeho studie se proslavila pod názvem „small world experiment“. Svět je fakt malý. Díky internetu se od té doby nejspíš ještě dost zmenšil. Ale objevovat nové spojovací články je stále zdrojem radostných překvapení.

Vědci tvrdí, že čím jsme dál od domova, tím jsme šťastnější. Mně se to ale stejně moc nezdá.

maple-street-park-2

Chris Danforth

My Češi bychom údajně nejvíc štěstí zažili na Novém Zélandu, místě, které je od nás na Zemi nejvzdálenější. Alespoň to tvrdí studie, kterou před pár týdny zveřejnil Christopher Danforth, profesor matematiky a statistiky z univerzity ve Vermontu. („Profesor matematiky a statistiky“ zní dost upjatě, ale ten pán vypadá, že je s ním legrace, viz foto.) Podle jeho závěrů jsou lidi tím šťastnější, čím dál se nacházejí od domova.

Dospěl k tomu sledování Twitteru. V roce 2011 nasbíral celkem 37 milionů lokalizovaných tweetů od 180 tisíc lidí a sledoval v nich výskyt „šťastných“ slov. Tedy, samozřejmě on těch 37 milionů zpráv sám nepřečetl, dělaly to za něj počítače. Ukázalo se, že čím jsou jejich autoři dál od domova, přesněji řečeno od místa, kde se obvykle vyskytují, tím častěji používají slova jako „kafe“, „oběd“, „park“, „pláž“, „nový“ a „skvělý“. Naopak spolu se vzdáleností od domova ubývalo slov jako „ne“, „nesnáším“, „nemůžu“ a vulgarismů.

Upsidedown Map Of The World--OptimizedTaky vyšlo najevo, že v malé vzdálenosti několika kilometrů od domova, odpovídající dojíždění do práce, jsou tweety méně šťastné, ale jakmile se vzdálenost natáhne na několik stovek až tisíc kilometrů, přibývá v nich restaurací, skleniček, výletů a radosti.

No nevím.

Mně se tomu stejně tak nějak nechce věřit.

Ano, samozřejmě, cestování je prima a sama vím, že čím dál jsem od domova, tím víc se snažím si tu cestu užít se vším všudy. Když jsem loni na jaře chodila ulicemi Bangkoku, myslela jsem na to, že už se tam možná nikdy nevrátím a snažila se být přítomná doslova v každém okamžiku. Samotný pocit, že jsem v exotické zemi daleko od domova, ve mně vyvolává spoustu euforie. Chvílemi.

Na druhou stranu vím, že to, jak se člověk cítí, a to, co o tom napíše, jsou dvě různé věci. Na pohlednici domů bych nikdy nenapsala „sedím v hotelovém pokoji, koukám do zdi a stýská se mi.“ Spíš bych napsala veselý pozdrav, v němž by se velmi pravděpodobně vyskytovala slova „oběd“, „park“, „pláž“, „nový“ a „skvělý“.

Takže si myslím, že těch 180 tisíc lidí, když zrovna trávili čas tisíce kilometrů od domova, nemuseli být nutně o tolik šťastnější.

Spíš se s tím chtěli pochlubit.

40% štěstí závisí na našich rozhodnutích. Je to hodně, nebo málo?

800px-LyubomirskyHappiness

Dnes mi udělal radost výzkum psycholožky Sonji Lyubomirsky, autorky knihy The How of Happiness. 50% našeho dlouhodobého pocitu štěstí je podle ní dáno geneticky. 10% je ovlivněno životními okolnostmi a 40% můžeme ovlivnit tím, k čemu se sami rozhodneme.

Já osobně mám ty genetické predispozice přesně půl na půl: tatínek je chronický nadšenec, který i v časném mlhavém ránu na sklonku března je schopen neskuhrat na zimu a sníh, vyrazit na běžky a mít z toho radost (!). Naopak maminka byla ironická, chvílemi depresivní intelektuálka v duchu Kunderova „optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí“.

Těch zbývajících 50% mě ale příjemně překvapilo. Často mívám pocit, že neovlivnitelné „životní okolnosti“ (přecpaná tramvaj, zimní počasí v dubnu, blížící se termín pro podání přehledu ČSSZ, naštvanost mého muže, nový zubní kaz mojí dcery) mými náladami smýkají ze strany na stranu. Zjištění, že mohou ubrat nebo přidat jen 10% štěstí, je docela povzbuzující. Zvlášť pokud těch zbylých 40% si mohu zařídit sama.

Ne že bych to vždycky uměla. Ale aspoň to zkouším.

Věci, které udělám, až budu mít víc času (tj. asi nikdy)

Volný čas je pro mě něco jako fata morgána. Stále se mihotá daleko na obzoru („po uzávěrce“, „o letních prázdninách“, „až odjedou děti na tábor“), ale když se k němu chci přiblížit a vstoupit do něj, rozplyne se. Stále tak žiju v naději, že jednou, za pár týdnů nebo měsíců, budu mít volného času spoustu – ale ten vysněný okamžik přede mnou neustále couvá a vzdaluje se. (Ostatně, nejsem v tom sama. Podle studie ekonomů Gala Zaubermana a Johna Lynche  si všichni neustále nalháváme, že v budoucnu budeme mít víc volného času než teď, a jsme ochotni slíbit modré z nebe, pod podmínkou, že ho máme dodat až za dva měsíce.)

Proto mám také celý seznam činností a činů, do kterých se pustím, „až budu mít víc času“. Až ta chvíle nastane…

  • přečtu Doktora Živaga
  • odstraním zaschlou mastnou špínu na horních plochách kuchyňských skříněk
  • budu chodit do parku kreslit a malovat akvarely
  • uháčkuju pro kamarádku sukni ze čtverců, kterou jsem jí slíbila před čtyřmi lety
  • začnu chodit na pilates
  • nalakuju si nehty a nebudu na nic sahat, dokud opravdu nezaschnou
  • napíšu knihu
  • vyžehlím všechno prádlo v koši, nejen to, co je navrchu
  • pojedu s dětmi do akvaparku (slibuju jim to už skoro rok a jestli to takhle půjde dál, vyrostou dřív, než se tam dostaneme)
  • roztřídím fotky v počítači a ty nejlepší vytisknu a zařadím do alb

Já to vždycky tušila! „Alkohol prospívá kreativnímu myšlení.“

„Zase jsme byli jen krůček od pravdy,“ říká jeden můj kamarád na závěr večírkových alkoholem stimulovaných debat, během nichž naše mysl lehkými krůčky zdolává intelektuální velehory a skotačí od semifinále Ligy mistrů přes věrnostní kartičky v Bille po blížící se zánik evropské civilizace. Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak chytrá jako během těchto debat. A ačkoliv vím, že je to čistě subjektivní pocit (a druhý den ráno bych radši nechtěla slyšet záznam toho, co jsem večer říkala), bezstarostně těkat mezi triviálními a hlubokými tématy a nacházet jejich nečekané souvislosti mi prostě dělá radost.

Teď jsem se navíc dočetla, že alkoholové debaty opravdu mohou být v jistém smyslu „chytřejší“ než ty střízlivé. Řešíme-li nějaký problém zastřízliva, soustředíme se pouze na něj a informace, které s ním nesouvisejí, dokážeme blokovat. Zatímco v mírné opilosti se sice nesoustředíme tak dobře, ale díky tomu dokážeme vnímat i zdánlivě nesouvisející informace, objevovat nečekané souvislosti a lépe nacházet překvapivá řešení.

Alespoň to tvrdí psycholožka Jennifer Wiley z University of Illinois, která o tom publikovala studii v časopise Consciousness and Cognition. Prováděla kvůli tomu pokus, během něhož skupina lidí řešila stejný kreativní úkol – polovina zastřízliva, polovina za pomoci vodky s brusinkovým džusem. (Pochopitelně, přiopilí vyhráli.)

Sledování štěstí on-line: Vidět svoje nálady zachycené v grafech je dost zvláštní pocit

Před dvěma týdny jsem tu psala o projektu Track your happiness, díky němuž můžete sledovat své měnící se nálady a pocity pomocí iPhonu nebo e-mailu. Moje vlastní „sledování“ skončilo právě dnes ráno a obratem jsem obdržela zprávu (říkají tomu Happiness Report) se spoustou grafů. Samozřejmě v nich bylo hodně věcí, které jsem tušila už předem, ale taky několik zajímavostí, které mě docela překvapily. Zjistila jsem například, že mou zdaleka „nejšťastnější“ činností za uplynulé tři týdny bylo sáňkování (a za ním v těsném závěsu psaní blogu). Naopak lenošení mi, zdá se, moc nesvědčí: předposlední příčku obsadilo „nicnedělání“, úplně poslední pak „koukání na televizi“.

V grafu nalevo jsou seřazena prostředí, ve kterých jsem se během experimentu pohybovala. Zdá se, že nejvíc chmur na mě dosedá během cestování v MHD: pobyt v metru, na autobusové zastávce a na zastávce tramvaje se u mě pravidelně pojí s tou úplně nejhorší náladou.

Možná bych měla začít chodit pěšky.

 

 

 

 

 

 

 

 

Graf podle dnů v týdnu mi přinesl celkem nepřekvapivé zjištění, že nejšťastnější jsem v sobotu, zatímco v pondělí to není žádná sláva…

 

 

 

 

 

…a nic nového mi neodhalil ani graf, který dává do souvislosti náladu a počet hodin spánku: čím víc, tím lepší.

 

 

 

 

 

Úplně nejzajímavější mi ale připadá graf, který dává do souvislosti pocit štěstí a soustředění. Ukázal totiž, že čím víc se dokážu koncentrovat na to, co právě v tu chvíli dělám, tím jsem šťastnější. Naopak když myšlenkami těkám někde jinde, nálada se úměrně tomu těkání zhoršuje.