studie

Proč víc litujeme toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali?

 
Když by se mě někdo zeptal, zda lituji něčeho, co jsem udělala včera, obvykle by šlo o nějaké neuvážené akce:

  • neměla jsem si dávat ten třetí aperol spritz
  • neměla jsem se do půl třetí ráno dívat na seriál Temný případ
  • a neměla jsem u toho dětem sníst skoro celého čokoládového zajíčka, kterého dostaly k Velikonocům
  • neměla jsem si kupovat ty o číslo menší šaty, i když byly ve slevě
  • neměla jsem slíbit, že tu práci stihnu udělat do pondělka.
5060209952673_600

“Je ne regrette rien” není nic pro mě. Já něčeho lituju každou chvíli.

Když se mám ale ohlédnout za tím, čeho lituju jaksi celoživotně, obvykle to není nic z toho, co jsem udělala. Právě naopak. Jsou to věci, které jsem neudělala.

  • Lituju, že jsem víc necestovala, dokud jsem na to ještě měla čas
  • Lituju, že jsem netrávila víc času s lidmi, kteří tu už nejsou
  • a že jsem se jich nezeptala na věci, které mi nikdo jiný nemohl říct
  • Lituju, že jsem nezačala dřív řešit průšvihy se svými zuby.
  • Lituju, že jsem se nenaučila hrát na piano.

Podobně to má pravděpodobně většina lidí, jak zjistil psycholog Lewis Ternan, který ve své studii vyzpovídal více než 700 mužů i žen okolo sedmdesátky. V odpověď na otázku „čeho v životě nejvíc litujete“ většina z nich zmínila nějakou ne-činnost:

  • že nešli studovat nebo nedodělali školu (60 lidí)
  • že nebyli ambicióznější v práci (33 lidí)
  • že se se více nevěnovali vztahům a rodině (23 lidí)

Těch, kteří litovali něčeho, co skutečně udělali, bylo daleko méně:

  • že se moc brzy oženili nebo vdaly (12 lidí)
  • že kouřili nebo propadli alkoholu (7 lidí)
  • že se příliš stresovali v práci (6 lidí)

Podle psychologů je tomu tak proto, že náš mozek si víc pamatuje akce, které jsme začali, nebo jsme o nich uvažovali, ale nedokončili je. Ale poučení je jasné: přijímat pozvání, odpovídat na dopisy a následovat třeba i trochu divné nápady je způsob, jak později litovat co nejméně.

 

Svět je malý – a znovu a znovu mě baví se o tom přesvědčovat.

800px-Six_degrees_of_separation.svg

Tenhle diagram znázorňuje, jak se A (zcela vlevo) a B (vpravo) znají přes 6 spojovacích článků – a všechny ostatní kuličky v diagramu také.

Znáte tu teorii, že všichni na světě se navzájem známe přes maximálně šest lidí?

Vždycky mi udělá radost, když se potvrdí v praxi. Mám ráda ty momenty překvapení, když zničehonic vyjde najevo, že Betynka už několik let jezdí na tábor s dětmi mé dávné spolužačky z vysoké školy, jejíž manžel kdysi chodil do práce s mým mužem. Anebo že manžel jiné mojí spolužačky vede na UMPRUM ateliér, ve kterém studuje dívka, která nám hlídala děti. Anebo že majitel mé kdysi oblíbené videopůjčovny chodí ke stejnému zubaři jako já. A protože Praha je o dost menší než „svět“, a vždycky se najde někdo, kdo s někým chodil do školy, stává se mi to docela často.

Tohle náhlé objevení společných známých většinou nemá žádný praktický význam, na našich vztazích se tím nic nezmění, ale přesto mě těší to vědět. Už pro ten moment prchavého spiklenectví, které na okamžik vznikne: máme něco společného, o čem jsme do té doby nevěděli. Jako bych si se všemi lidmi, kterých se to nově nalezené propojení týká, byla trochu blíž. Jako by svět byl v tu chvíli útulnější, přátelštější, bezpečnější, prostě – menší.

Mimochodem, u zrodu oné teorie, že všichni se známe přes šest lidí, stál experiment, který v 60. letech provedl psycholog Stanley Milgram. Třem stovkám náhodně vybraných lidí v Nebrasce poslal dopis, který měl být doručen jednomu pánovi z Bostonu. Osobně ho neznali a neměli po něm ani pátrat – stačilo, aby dopis poslali někomu, koho sami dobře znají a o kom si myslí, že by mohl znát někoho, kdo zná někoho, kdo zná adresáta dopisu. Ke svému cíli nakonec doputovalo celých 64 dopisů – a mezi původním odesilatelem a adresátem většinou bylo právě šest spojovacích článků.

Jeho studie se proslavila pod názvem „small world experiment“. Svět je fakt malý. Díky internetu se od té doby nejspíš ještě dost zmenšil. Ale objevovat nové spojovací články je stále zdrojem radostných překvapení.

Vědci tvrdí, že čím jsme dál od domova, tím jsme šťastnější. Mně se to ale stejně moc nezdá.

maple-street-park-2

Chris Danforth

My Češi bychom údajně nejvíc štěstí zažili na Novém Zélandu, místě, které je od nás na Zemi nejvzdálenější. Alespoň to tvrdí studie, kterou před pár týdny zveřejnil Christopher Danforth, profesor matematiky a statistiky z univerzity ve Vermontu. („Profesor matematiky a statistiky“ zní dost upjatě, ale ten pán vypadá, že je s ním legrace, viz foto.) Podle jeho závěrů jsou lidi tím šťastnější, čím dál se nacházejí od domova.

Dospěl k tomu sledování Twitteru. V roce 2011 nasbíral celkem 37 milionů lokalizovaných tweetů od 180 tisíc lidí a sledoval v nich výskyt „šťastných“ slov. Tedy, samozřejmě on těch 37 milionů zpráv sám nepřečetl, dělaly to za něj počítače. Ukázalo se, že čím jsou jejich autoři dál od domova, přesněji řečeno od místa, kde se obvykle vyskytují, tím častěji používají slova jako „kafe“, „oběd“, „park“, „pláž“, „nový“ a „skvělý“. Naopak spolu se vzdáleností od domova ubývalo slov jako „ne“, „nesnáším“, „nemůžu“ a vulgarismů.

Upsidedown Map Of The World--OptimizedTaky vyšlo najevo, že v malé vzdálenosti několika kilometrů od domova, odpovídající dojíždění do práce, jsou tweety méně šťastné, ale jakmile se vzdálenost natáhne na několik stovek až tisíc kilometrů, přibývá v nich restaurací, skleniček, výletů a radosti.

No nevím.

Mně se tomu stejně tak nějak nechce věřit.

Ano, samozřejmě, cestování je prima a sama vím, že čím dál jsem od domova, tím víc se snažím si tu cestu užít se vším všudy. Když jsem loni na jaře chodila ulicemi Bangkoku, myslela jsem na to, že už se tam možná nikdy nevrátím a snažila se být přítomná doslova v každém okamžiku. Samotný pocit, že jsem v exotické zemi daleko od domova, ve mně vyvolává spoustu euforie. Chvílemi.

Na druhou stranu vím, že to, jak se člověk cítí, a to, co o tom napíše, jsou dvě různé věci. Na pohlednici domů bych nikdy nenapsala „sedím v hotelovém pokoji, koukám do zdi a stýská se mi.“ Spíš bych napsala veselý pozdrav, v němž by se velmi pravděpodobně vyskytovala slova „oběd“, „park“, „pláž“, „nový“ a „skvělý“.

Takže si myslím, že těch 180 tisíc lidí, když zrovna trávili čas tisíce kilometrů od domova, nemuseli být nutně o tolik šťastnější.

Spíš se s tím chtěli pochlubit.

40% štěstí závisí na našich rozhodnutích. Je to hodně, nebo málo?

800px-LyubomirskyHappiness

Dnes mi udělal radost výzkum psycholožky Sonji Lyubomirsky, autorky knihy The How of Happiness. 50% našeho dlouhodobého pocitu štěstí je podle ní dáno geneticky. 10% je ovlivněno životními okolnostmi a 40% můžeme ovlivnit tím, k čemu se sami rozhodneme.

Já osobně mám ty genetické predispozice přesně půl na půl: tatínek je chronický nadšenec, který i v časném mlhavém ránu na sklonku března je schopen neskuhrat na zimu a sníh, vyrazit na běžky a mít z toho radost (!). Naopak maminka byla ironická, chvílemi depresivní intelektuálka v duchu Kunderova „optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí“.

Těch zbývajících 50% mě ale příjemně překvapilo. Často mívám pocit, že neovlivnitelné „životní okolnosti“ (přecpaná tramvaj, zimní počasí v dubnu, blížící se termín pro podání přehledu ČSSZ, naštvanost mého muže, nový zubní kaz mojí dcery) mými náladami smýkají ze strany na stranu. Zjištění, že mohou ubrat nebo přidat jen 10% štěstí, je docela povzbuzující. Zvlášť pokud těch zbylých 40% si mohu zařídit sama.

Ne že bych to vždycky uměla. Ale aspoň to zkouším.

Věci, které udělám, až budu mít víc času (tj. asi nikdy)

Volný čas je pro mě něco jako fata morgána. Stále se mihotá daleko na obzoru („po uzávěrce“, „o letních prázdninách“, „až odjedou děti na tábor“), ale když se k němu chci přiblížit a vstoupit do něj, rozplyne se. Stále tak žiju v naději, že jednou, za pár týdnů nebo měsíců, budu mít volného času spoustu – ale ten vysněný okamžik přede mnou neustále couvá a vzdaluje se. (Ostatně, nejsem v tom sama. Podle studie ekonomů Gala Zaubermana a Johna Lynche  si všichni neustále nalháváme, že v budoucnu budeme mít víc volného času než teď, a jsme ochotni slíbit modré z nebe, pod podmínkou, že ho máme dodat až za dva měsíce.)

Proto mám také celý seznam činností a činů, do kterých se pustím, „až budu mít víc času“. Až ta chvíle nastane…

  • přečtu Doktora Živaga
  • odstraním zaschlou mastnou špínu na horních plochách kuchyňských skříněk
  • budu chodit do parku kreslit a malovat akvarely
  • uháčkuju pro kamarádku sukni ze čtverců, kterou jsem jí slíbila před čtyřmi lety
  • začnu chodit na pilates
  • nalakuju si nehty a nebudu na nic sahat, dokud opravdu nezaschnou
  • napíšu knihu
  • vyžehlím všechno prádlo v koši, nejen to, co je navrchu
  • pojedu s dětmi do akvaparku (slibuju jim to už skoro rok a jestli to takhle půjde dál, vyrostou dřív, než se tam dostaneme)
  • roztřídím fotky v počítači a ty nejlepší vytisknu a zařadím do alb

Já to vždycky tušila! „Alkohol prospívá kreativnímu myšlení.“

„Zase jsme byli jen krůček od pravdy,“ říká jeden můj kamarád na závěr večírkových alkoholem stimulovaných debat, během nichž naše mysl lehkými krůčky zdolává intelektuální velehory a skotačí od semifinále Ligy mistrů přes věrnostní kartičky v Bille po blížící se zánik evropské civilizace. Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak chytrá jako během těchto debat. A ačkoliv vím, že je to čistě subjektivní pocit (a druhý den ráno bych radši nechtěla slyšet záznam toho, co jsem večer říkala), bezstarostně těkat mezi triviálními a hlubokými tématy a nacházet jejich nečekané souvislosti mi prostě dělá radost.

Teď jsem se navíc dočetla, že alkoholové debaty opravdu mohou být v jistém smyslu „chytřejší“ než ty střízlivé. Řešíme-li nějaký problém zastřízliva, soustředíme se pouze na něj a informace, které s ním nesouvisejí, dokážeme blokovat. Zatímco v mírné opilosti se sice nesoustředíme tak dobře, ale díky tomu dokážeme vnímat i zdánlivě nesouvisející informace, objevovat nečekané souvislosti a lépe nacházet překvapivá řešení.

Alespoň to tvrdí psycholožka Jennifer Wiley z University of Illinois, která o tom publikovala studii v časopise Consciousness and Cognition. Prováděla kvůli tomu pokus, během něhož skupina lidí řešila stejný kreativní úkol – polovina zastřízliva, polovina za pomoci vodky s brusinkovým džusem. (Pochopitelně, přiopilí vyhráli.)

Sledování štěstí on-line: Vidět svoje nálady zachycené v grafech je dost zvláštní pocit

Před dvěma týdny jsem tu psala o projektu Track your happiness, díky němuž můžete sledovat své měnící se nálady a pocity pomocí iPhonu nebo e-mailu. Moje vlastní “sledování” skončilo právě dnes ráno a obratem jsem obdržela zprávu (říkají tomu Happiness Report) se spoustou grafů. Samozřejmě v nich bylo hodně věcí, které jsem tušila už předem, ale taky několik zajímavostí, které mě docela překvapily. Zjistila jsem například, že mou zdaleka “nejšťastnější” činností za uplynulé tři týdny bylo sáňkování (a za ním v těsném závěsu psaní blogu). Naopak lenošení mi, zdá se, moc nesvědčí: předposlední příčku obsadilo “nicnedělání”, úplně poslední pak “koukání na televizi”.

V grafu nalevo jsou seřazena prostředí, ve kterých jsem se během experimentu pohybovala. Zdá se, že nejvíc chmur na mě dosedá během cestování v MHD: pobyt v metru, na autobusové zastávce a na zastávce tramvaje se u mě pravidelně pojí s tou úplně nejhorší náladou.

Možná bych měla začít chodit pěšky.

 

 

 

 

 

 

 

 

Graf podle dnů v týdnu mi přinesl celkem nepřekvapivé zjištění, že nejšťastnější jsem v sobotu, zatímco v pondělí to není žádná sláva…

 

 

 

 

 

…a nic nového mi neodhalil ani graf, který dává do souvislosti náladu a počet hodin spánku: čím víc, tím lepší.

 

 

 

 

 

Úplně nejzajímavější mi ale připadá graf, který dává do souvislosti pocit štěstí a soustředění. Ukázal totiž, že čím víc se dokážu koncentrovat na to, co právě v tu chvíli dělám, tím jsem šťastnější. Naopak když myšlenkami těkám někde jinde, nálada se úměrně tomu těkání zhoršuje.

Chcete sledovat své štěstí pomocí SMS nebo e-mailu?

Představte si elektronický deníček, do kterého budete několikrát denně zaznamenávat své měnící se nálady a pocity. Nemusíte se o nic starat: jen každých několik hodin odpovíte na textovku (nebo na mail) s otázkou, jak se právě cítíte. A zodpovíte několik doplňujících otázek typu: jak jste se dnes vyspali? Kdy jste naposledy jedli? S kolika lidmi teď právě mluvíte? Je pro vás důležité, co teď právě děláte? Myslíte přitom na něco jiného? Za pár týdnů potom dostanete kompletní zprávu se spoustou grafů, mapující váš měnící se pocit štěstí.

Přesně to nabízí projekt Track your happiness, díky němuž můžete sledovat své nálady pomocí iPhonu nebo e-mailu.

K čemu je to dobré? Zjistíte třeba, že jste nejšťastnější, když se pořádně vyspíte. Anebo že nejhůř z celého dne se cítíte cestou do práce. Anebo že nevíc vás těší povídat si se 2-3 lidmi. Zkrátka spoustu věcí, které o sobě samozřejmě dávno víte (nebo možná taky ne), ale rozhodně je zajímavé vidět je přehledně uspořádané v tabulkách a grafech.

Já jsem se přihlásila před týdnem. Odpovídám pomocí e-mailu – což znamená, že k vyplňování minidotazníků se skoro vždycky dostanu se zpožděním, ale myslím, že to nijak zásadně nevadí (stačí se rozpomenout na své pocity ve chvíli, kdy byl mail doručen). Sledování pomocí SMS by možná bylo praktičtější, ale nevlastním iPhone, pro který byla aplikace navržena, a taky jsem si nebyla jistá, na kolik by mě přišlo několikrát denně esemeskovat do zahraničí.

Už teď jsem zvědavá na výsledky!

Okamžik euforie: Ten malý zlomyslný pocit vítězství, když jedu ve výtahu sama

Skoro každé ráno, když odvedu Rózu do školky, mířím po Vinohradské podchodem k Muzeu a čekám na výtah, který sjíždí na nástupiště metra A. Přivolat ten výtah trvá celou věčnost. A další věčnost trvá, než se jeho dveře otevřou a zase zavřou. Do té doby se před ním obvykle stihne nashromáždit skupinka čekajících lidí. Pokaždé, když se mi poštěstí, že kromě mě tam není nikdo a mám celý výtah sama pro sebe, zažívám pocit malého vítězství. Asi jako bych vyhrála v Člověče nezlob se. Proč? Vlastně nevím. Prostor výtahu – ohyzdná kovová posprejovaná krabice – je dost velký třeba i pro osm, deset lidí. A přesto, když v něm jedu sama, se na pár desítek vteřin cítím jako vládkyně dobytého území. Někdy si v něm dokonce poskočím nebo dělám obličeje, jen pro tu radost, že mě na chviličku nikdo nevidí.

Nedávno jsem narazila na článek z časopisu Wired, který vysvětluje, že naše divné pocity při cestování výtahem s cizími lidmi pocházejí ještě z doby kamenné. Ocitnout se s neznámým člověkem ve stísněném prostoru tehdy znamenalo přímé ohrožení života: „Představte si dva paleolitické pralidi, kteří – každý zvlášť – stopují velkého medvěda až do malé a temné jeskyně. Jenže tam nenarazí na medvěda, nýbrž na toho druhého, cizího vyhladovělého pračlověka. To je jednoznačně nepříjemná společenská situace, která si žádá ústupovou strategii. A v době kamenné byla zcela přijatelným východiskem z nepříjemných společenských situací vražda – asi jako když chceme odejít z večírku a vymlouváme se, že musíme brzy ráno k lékaři. V době kamenné jeden pračlověk praštil toho druhého po hlavě a bylo po večírku.“

Kdo ví lépe než my sami, co nás udělá OPRAVDU šťastnějšími? Všichni ostatní!

Nikdy nikde nepracoval, nechodí k zubaři a bojí se psů. Budeš se za něj stydět!“ řekla mi maminka, když jsem kdysi přivedla domů nového chlapce. Měla pravdu, ale trvalo mi několik měsíců, než jsem to zjistila.
„Na co si s sebou bereš troje sandály, stejně je tam nebudeš nosit,“ říkal mi můj muž, když jsem balila na dovolenou. A měl pravdu, dvoje sandály zůstaly čtrnáct dní v kufru.
„Ta kniha je hrozně nudná,“ říkala mi kamarádka. Ale stejně jsem si ji koupila… a přestala číst na straně dvacet pět.
„Ten salát si tady nedávej, většinou je hnusný,“ říkali mi kolegové. Ale stejně jsem ho musela ochutnat a zjistit, že je hnusný.
Nerada zkrátka akceptuji dobře míněné rady, ačkoliv nejsem moc dobrá v odhadování toho, co mě doopravdy udělá šťastnější.
Psycholog Daniel Gilbert ovšem zjistil, že dobré rady jsou opravdu nad zlato. A kdo je způsobilý vám takovou radu dát? Kdokoli. Opravdu kdokoli, kdo prošel podobnou zkušeností, jakou se právě chystáte podstoupit vy. Úplně každý, kdo už zažil to samé, prý dokáže odhadnout lépe než my sami, jestli se nám to bude líbit nebo ne.
Na tohle téma dokonce provedl pokus, kdy několik žen mělo podstoupit pětiminutovou schůzku se stejným mužem. Některé ženy předem dostaly jeho fotografii a základní informace o jejho povaze a zájmech. Jiné ženy se dozvěděly jenom to, jak se rande líbilo jejich předchůdkyním. Ukázalo se, že ty, které se musely spoléhat pouze na mínění ostatních, dokázaly mnohem lépe předem odhadnout, jak se jim rande bude líbit.
„V mnoha oblastech života dokáže zkušenost náhodně vybraného člověka překonat váš vlastní odhad. My všichni dáme přednost výletu do Paříže před operací žlučníku. Rozdíly mezi vámi a ostatními lidmi jsou tak bezvýznamné, že chcete-li zjistit, jak se vám něco bude líbit, prostě se zeptejte někoho, kdo to už zažil,“ říká Gilbert.