prokrastinace

Proč pořád věřím tomu, že zítra udělám všechno, do čeho se mi dneska nechce?

10-31-08sofa1

Dnes večer se mi chce jen se povalovat na gauči, bezmyšlenkovitě zírat na něco v televizi a občas si dojít pro něco do ledničky. Anebo si vlézt do vany, stříhat si nehty, hrát solitaire, otevřít si láhev vína, vlézt si do postele a před spaním si chvilku číst.

Rozhodně se mu nechce psát ten článek, který mám po Velikonocích odevzdat.

To ale zas tak nevadí, říkám si. Můžu ho přece klidně napsat zítra.

Z nějakého důvodu věřím tomu, že zítra se mi bude chtít víc. Věřím tomu každý den. Bára budoucnosti – ta, která žije ve světě „zítřka“ – je pracovitější, zodpovědnější a energičtější verzí mého dnešního já. Je to superžena, která ochotně a bez odkládání píše články, vyřizuje nepříjemné telefonáty, cvičí s dětmi logopedii a na piano, samozřejmě denně sportuje a vstává hned, jak jí zazvoní budík. Jo, a taky zdravě jí a moc neutrácí a netráví čas hledáním slev v internetových obchodech.

Problém je v tom, že tuhle zítřejší Báru jsem ještě nikdy nepotkala. Když se zítřek promění v dnešek, vždycky jsem tu nakonec zase jenom ta stará dnešní já. A – nechce se mi.

Psycholog Hal Hersfield mi možná ale konečně vysvětlil, proč s takovou lehkostí přehazuju nepříjemné úkoly na své budoucí já. Studenti, které zapojil do své studie, se měli rozhodnout, zda budou ochotni věnovat nějaký čas doučování svých spolužáků. Ukázalo se, že pokud by měli začít už dnes, jejich ochota byla daleko menší, než kdyby se do doučování měli pustit až za pár týdnů. Což mě nepřekvapilo. Asi bych dopadla podobně. Hal Hersfield ale zároveň zaznamenával jejich mozkovou aktivitu. A zjistil, že když studenti přemýšleli o tom, co budou dělat za několik týdnů, tedy o svém budoucím já, zapojili úplně jinou část mozku než tu, kterou používali na přemýšlení o dnešním dnu. Ve skutečnosti aktivovali stejnou oblast v mozku, jako když jim ukazoval hollywoodské herce na fotografiích. Co z toho vyvodil? Že sami sebe v budoucnosti vnímáme jako někoho cizího. Někoho, na koho s klidem přehodíme nepříjemné úkoly, protože to vlastně nejsme my.

Takže, milá zítřejší Báro, pokud budeš tohle číst, nezlob se na mě, že na tobě nechávám skoro všechnu nepříjemnou práci. Nedělám to schválně, jenom si prostě myslím, že všechno zvládneš líp než já. V kuchyni na lince jsem ti v bílé igelitce nechala kousek perníku s čokoládou. Na usmířenou.

9 věcí, které bych měla „někdy“ udělat, ale neudělám je nejspíš nikdy

  1. laundry-basket-webNapsat vánoční pohlednice, nalepit na ně známky a opravdu je odnést (!) na poštu.
  2. Odmrazit ledničku, aby dvířka mrazáku šla normálně otevírat a zavírat.
  3. Zadat v bance trvalý příkaz na placení záloh na sociálko.
  4. Vyžehlit oblečení, které už řadu měsíců leží na samém dně koše na žehlení.
  5. Cvičit s Rozárkou pravidelně logopedii (ne jen ten večer předtím, než jsme objednaní k logopedce).
  6. Odklidit zbytky bunkru z matrací a dek, který si děti postavily na narozeninové oslavě před deseti (!) dny.
  7. Vytisknout rodinné fotky, které mám uložené v telefonu a v počítači, aby si je mohl prohlížet i někdo jiný než já.
  8. Vyhodit truchlivé zbytky levandule a tymiánu v květináčích za oknem.
  9. Jít na vstupní prohlídku k závodnímu lékaři ve firmě, ve které pracuju už 13 let.

Všechny tyhle úkoly mám ve své hlavě trvale zařazené v přihrádce „udělat (někdy)“. Výsledkem je, že je nedělám nikdy. A, upřímně řečeno, většinou mi to prochází bez vážnějších následků. Když je neudělám, vlastně se nic nestane. A přesto mám z toho, že je nedělám, špatný pocit. Pokaždé, když si na některou z nich vzpomenu, rozklepe mě miniaturní, půlvteřinový záchvat paniky, následovaný kratší nevolností z výčitek svědomí. Tyhle pocit ale rychle odezní a nesplněný úkol je opět zasunut do složky „udělat (někdy)“. Takže stále žiju s pocitem, že mi šlape na paty hejno vzteklých, podrážděných restů dožadujících se mé pozornosti.

Možná bych jim to prostě měla říct: „Milá uschlá levandule, za tím oknem budeš minimálně do příštího jara, než se odhodlám zasadit novou.“ A přijmout skutečnost, že dokonale srovnaný a vyřešený život bez restů a kostlivců ve skříni nebudu mít nikdy.

Co se doopravdy stane, když odložíte deadline?

Hlavně si to nesmím nechat na poslední chvíli, umiňuji si pokaždé, když dostanu zadanou práci, která má být odevzdána, řekněme, za čtrnáct dní.

A taky že nenechám. Začerstva, dokud ještě doutná původní nadšení, si k danému tématu vyhledám veškeré podklady: články, fotky, statistiky. Všechno si to hned horlivě vytisknu (neztrácím čas)… a dalších deset dní nechám vytištěné papíry ležet na stole. Zadanou práci potom zvesela pustím z hlavy, protože mám pocit, že už na tom přece dělám.

Zhruba o dvanáct dní později to pak vypadá pokaždé stejně. Nemůžu ty zatracené papíry najít. Proklínám se a vyhledávám podklady znovu. A uprostřed noci probdělé nad rozepsaným článkem posílám tomu, komu mám práci odevzdat, maily škemrající o prodloužení termínu.

(Mimochodem, taky máte pocit, že pracovní e-mail odeslaný ve dvě hodiny v noci je tak trochu citové vyděračství?)

Občas to vyjde. Dostanu víc času. Ale sotva pomine první okamžik úlevy („Uf! Mám ještě spoustu času!“), je mi jasné, že je to to nejhorší, co se mi mohlo stát. Ať už se mi podařilo uzávěrku odsunout o dva dny nebo o týden, je zcela jisté, že za dva dny nebo za týden mě ten zoufalý předuzávěrkový sprint čeká znovu.

Protože když se mi podaří odložit deadline, docela určitě se stanou tři věci:

1. Ztratím motivaci. Čím blíž jsme cíli svého snažení, tím vzrůstá naše motivace práci dokončit, tvrdí psychologové. „Jak se přibližujeme k cílové rovince, cíl se v naší mysli zdá významnější, víc ovládá naše myšlení a strhává na sebe pozornost,“ vysvětluje Heidi Grant Halvorson, autorka knihy The Psychology of Goals. Naopak, když se cíl vzdaluje, tak motivace opadá. Takže když úspěšně odložím odevzdávku článku na příští týden, mou mysl snadno ovládnou aktuálnější cíle, jako třeba podívat se, jestli v televizi zrovna nereprízují Sběratele kostí, a vydolovat z mrazáku zmrzlinu.

2. Začnu práci znovu odkládat. Bezprostředně poté, co se mi podaří odsunout deadline, následuje krátká úleva. „Teď přece mám nárok si chviličku odpočinout!“ Jenže onen krátký zasloužený odpočinek se, ani nevím jak, rychle promění v plíživou prokrastinaci, lenošení prolezlé výčitkami svědomí.

3. Udělám to na poslední chvíli. Prodlouženou uzávěrku nakonec stihnu. S odřenýma ušima, s černými kruhy pod očima a ve stavu blízkém kocovině po dvoudenním večírku. Tedy tak nějak podobně, jak jsem ji mohla stihnout už napoprvé…

Nejjistější způsob, jak něco nestihnout? Mít na to spoustu času.

Dostanu-li za úkol něco, co má být hotové až za měsíc, moje práce se obvykle odvíjí v několika fázích.

V den zadání úkolu: Rozhodnu se nic nenechávat na poslední chvíli. Najdu si k danému tématu pár materiálů: články, statistiky, rešerše. Ale nepřeháním to, mám na to přece spoustu času. Papíry s podklady si někam uložím.

Nazítří po zadání úkolu: Úplně to pustím z hlavy.

Týden po zadání úkolu: Vzpomenu si, že bych měla začít něco dělat. Ale jsem v klidu. Mám přece ještě celé tři týdny.

Dva týdny po zadání úkolu: Napadne mě, že bych se mohla podívat na ty papíry, které jsem si před čtrnácti dny vytiskla. Ale nemůžu je najít. Zase na to zapomenu.

Tři týdny po zadání úkolu: Zoufale hledám ty papíry. Že by byly v té hromadě, kterou jsem před pár dny odnesla do tříděného odpadu?

Dva dny před odevzdáním úkolu: Sedím u internetu a znovu si tisknu ty zatracené podklady. Následující večer strávím jejich pročítáním. Usnu u toho a nedočtu to.

Noc před odevzdáním úkolu: Píšu až od rána.

V den odevzdání úkolu: Odevzdám ho včas, ale na hraně fyzického vyčerpání.

Dva dny po odevzdání úkolu: Najdu ty papíry, které jsem si před měsícem vytiskla.

Velmi dobře proto rozumím ilustrátorovi Christophu Niemannovi, který v rozhovoru pro stránky The 99 percent tvrdí, že krátké deadliny jsou pro tvůrčí práci mnohem lepší. „Když máte na daný úkol dva dny, přemýšlíte o něm mnohem přímočařeji,“ říká. „Podíváte se na materiál, který máte, a pokusíte se udělat s ním co nejvíc. Pokud jste ve stresu z krátkého termínu, veškerou energii soustředíte na výsledek. Nemáte čas stresovat se ze samotné tvorby.“ 

„Můžu tam přece zajít kdykoli.“ Aneb jak jsem propásla Florentýnu.

Dneska jsou to asi dva týdny, co bylo jen pár bloků od domu, kde bydlím, zavřeno bistro Florentýna. Je mi to líto, hlavně proto, že jsem v něm nebyla. Ani jednou.
Na oběd nebo na večeři do Florentýny jsem se chystala už od chvíle, kdy bistro zhruba před rokem otevřelo. Četla jsem o ní na internetu, slyšela jsem o ní od přátel a vždycky, když jsem okolo ní projížděla tramvají (asi dvakrát denně), jsem nakukovala dovnitř a říkala si, že tam někdy musím zajít.
Jenže pokaždé se našel důvod, proč to protentokrát odložit a jít někam jinam. „Do Florentýny přece můžu zajít kdykoli. Je to jen pár kroků od našeho domu,“ řekla jsem si pokaždé. Jenže „kdykoli“ ve skutečnosti znamenalo „kdykoli jindy než dneska“. Vždycky se našlo něco naléhavějšího. Florentýna zkrátka byla až příliš po ruce. Připadalo mi, že ji můžu navštívit někdy později, až budu mít víc času. Myslela jsem, že tam bude napořád.
Propást věci, které máme přímo u nosu a které jsou k dispozici na zdánlivě neomezeně dlouhou dobu, je pozoruhodně snadné. Tak třeba letošní podzim. Kdyby mě k tomu nedonutil můj nadšený tatínek, tak jsem letos zase nebyla pouštět draka. Ani jednou.

Přiznejme si to: Volný čas neexistuje

Popsat a roztřídit fotky, které se mi hromadí v počítači. Jet s dětmi na výlet do akvaparku. Na kolečkových bruslích jet z Nymburka do Poděbrad. Jít do parku a zkusit si něco nakreslit těmi krásnými pastelkami v plechové krabici, které jsem dostala před několika lety a ještě jsem je na nic nepoužila.

Všechny tyhle věci se chystám podniknout, jen co budu mít trochu volného času. Jenže je načase přiznat si smutný fakt: nebude to nikdy. Tedy, alespoň ne v případě, že budu i nadále čekat, že se mi ten volný čas nabídne sám od sebe.

V mé fantazii existuje volného času spousta. Někde v budoucnosti. Třeba až děti odjedou na školku v přírodě. Nebo po uzávěrce. Nebo o letních prázdninách. Jenže ve skutečném světě má volný čas tendenci sám od sebe se okamžitě zaplňovat nezbytnými, neodkladnými činnostmi, mezi které výlet na kolečkových bruslích z Nymburka do Poděbrad bohužel nepatří.

Jediné řešení, na které jsem zatím přišla, je poněkud neromantické, ale myslím, že by mohlo fungovat: plánovat si příjemné a důležité věci stejně neúprosně jako pracovní schůzky a návštěvy u zubaře.

Objednací lhůta u mojí zubařky činí dva měsíce, takže když se na mě konečně dostane řada, rozhodně si nedovolím na naplánovanou prohlídku nejít. A ty pastelky v plechové krabici čekají na svou příležitost už víc než dva roky. 

Nejhorší druh prokrastinace: když odkládáme své vztahy

Když jsem byla malá, naše rodina, roztříštěná různými žabomyšími spory, se ve větším počtu setkávala pouze na pohřbech. A na pohřební hostině si moje máma a tety a strýčkové – šťastní, že se konečně vidí – připíjeli se slovy: „Tak na to, abychom se nevídali jenom na těch pohřbech.“

Jenže v následujících týdnech a měsících se nestalo nic. Máma nezvedla telefon, aby se zeptala svého bratra Honzy, jak se má, ani jsme nejeli na dlouho slibovanou návštěvu k tetě Andul. Protože všichni měli pocit, že na to mají dost času. Že ti lidé tam pořád tak nějak jsou a když se s nimi neuvidíme na Velikonoce, tak v létě už určitě. Nebo možná před Vánoci.

A měsíce ubíhaly, až jsme se zase potkali na nějakém dalším pohřbu a zas nás bylo o jednoho míň.

Velkou inspirací, jak v téhle tradici nepokračovat, je mi sestřenice mého muže. Bydlí v Clevelandu, ale vídám ji častěji než svou vlastní sestřenku, která žije v Praze. Každý rok od ní dostáváme pohlednice ke všem narozeninám, k Vánocům, Velikonocům a k výročí naší svatby (na které si občas vzpomeneme až díky jejímu přání).

Já si zatím sepisuju alespoň dlouhý seznam lidí, které rozhodně chci vidět dřív než na svém vlastním pohřbu…